Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyla jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi a s nimi záchrana byli blíž.
Austrálie je fajn, když ji pochopíte. Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst, kterých není mnoho, žijí v dost drsném prostředí. Brzy jsem to pochopil. Vyrazil jsem se třeba projít lesem. Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Je to vrstva asi 8 - 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není přátelská. Přesto jsem si po Austrálii jezdil volný jako pták.
My Evropani jsme zvyklí , že z vesnice do vesnice se dá dojít. Tady je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete.
Minul jsem Adelaide, poslední velké město před pouští, a po dni cesty jsem vstoupil do území nikoho. Na vzdálenost asi 2 000 kilometrů jsou jen benzinové pumpy, pár farem a kmeny Aboridžinců. V podstatě liduprázno. Jezdí tu jen train trucky, kamiony s nákladem až 120 tun a pendleři, lidé kteří pracují jako námezdní síly - dnes jsou zde a zítra někde jinde.
To není mnoho lidí. Takže tady nejsou ani doktoři. Představte si, že na cestě mezi Užhodorem a Calais není žádný doktor. Ale musí tu existovat nějaká záchranná služba. Zde ji vyřešili létajícím doktorem. Jednoho dne mně to zaujalo a zeptal jsem se, jak to funguje.
Ochotně mi vše vysvětlili s kasičkou v ruce. Těch několik farmářů a obsluha pump fungují jako strážné majáky. Pokud je někdo v nouzi, dovolá se jim vysílačkou, oni předají zprávu na dispečink. Ten vyšle vrtulník s doktorem a spasí nešťastníka.
Pochopil jsem, poděkoval, přispěl a odjel. Během své cesty jsem to dělal již několikrát.
Uviděl jsem odbočku do neznáma. Vydal jsem jsem se po ní. Spoléhal jsem na svůj orientační smysl.
Polňačka, jak ji známe u nás, je něco, po čem tady jezdí kamiony, traktory, farmářky v peugeotu na nákup a já. Směřoval jsem někam na sever.
Je divné mluvit o severu na jižní polokouli, ale i on tam existuje.
Jel jsem mezi podivnými porosty, občas je vystřídala poušť a nakonec bylo písku víc než porostu, který začalo střídat nějaké kamení. Z ničeho nic se objevil plot. Neměl jsem odvahu jím projet hned. Navíc bylo poledne a žaludek se hlásil o své.
Zastavil jsem. Vybalil židličku a stoleček a požádal jej, aby se prostřel. Ten den ale zrovna nebyl v kondici. Musel jsem jeho práci převzít sám. Menu bylo o 4 chodech. Nebylo kam pospíchat. Smyslem bylo zahnat hlad.
Musím přiznat, že by bylo dobré potkat farmáře. Možná pojede okolo a pustí mně dovnitř.
Dal jsem se do díla. Vše běželo jak má a spokojenost se rozlévala krajem. Asi po hodině jsem začal balit a sbírat odvahu, že plot překročím, když osud rozhodl za mně.
Austrálie je fajn, když ji pochopíte.
Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil a byl jsem na pozoru.
Austrálie je fajn, když ji pochopíte.
Lidé jsou zde odkázáni sami na sebe. Kromě měst, kterých není mnoho, žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil. Vrazil jsem se projít lesem. Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Je to vrstva asi 8 - 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není přátelská. Brzy jsem byl na pozoru. Kalhoty jsem zastrčil do ponožek, košili jsem zapnul i s rukávy nezávisle na vedru a oči jsem měl otevřené otevřené. Pořídill jsem si speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt. Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyla jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi a s nimi záchrana byli blíž. Musím ještě říct, že my Evropani jsme zvyklí na to, že z obce do obce se dá dojít. Zde je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete. Přesto jsem si po Austrálii jezdil volný jako pták.Minul jsem Adelaide, poslední velké město před pouští a po dni cesty jsem vstoupil do území nikoho. Na vzdálenost asi 2 000 kilometrů jsou jen benzinové pumpy, pár farem a kmeny Aboridžinců. Tohle území lze označit právem za liduprázdné. Jezdí zde pouze train trucky, kamiony s nákladem až 120 tun a pendleři, lidé kteří pracují jako námezdní síly, dnes jsou zde a zítra někde jinde. To není mnoho lidí. Takže zde nejsou ani doktoři. Představte si, že na cestě mezi Užhodorem a Calais není žádný doktor. Ale musí tu existovat nějaká záchranná služba. Zde ji vyřešili létajícím doktorem. Jednoho dne mně to zaujalo a zeptal jsem se, jak to funguje. Ochotně mi vše vysvětlili s kasičkou v ruce. Těch několik farmářů a obsluha pump fungují jako strážné majáky. Pokud je někdo v nouzi, dovolá se jim vysílačkou, oni předají zprávu na dispečink. Ten vyšle vrtulník s doktorem a spasí nešťastníka.
Pochopil jsem, poděkoval, přispěl a odjel. Během své cesty jsem to dělal již několikrát. Uviděl jsem odbočku do neznáma. Vydal jsem jsem se po ní. Spoléhal jsem na svůj orientační smysl. Volnost a svoboda okamžiku. To je hezké, ale prodlužuje to cestu. Polňačka, jak ji známe u nás, je něco, po čem tady jezdí kamiony, traktory, farmářky v peugeotu na nákup a já. Směřoval jsem někam na sever. Je divné mluvit o severu na jižní polokouli, ale i on tam existuje. Jel jsem mezi podivnými porosty, občas je vystřídala poušť a nakonec bylo písku víc než porostu, který začalo střídat nějaké kamení. Z ničeho nic se objevil plot. Neměl jsem odvahu jím projet hned. Navíc bylo poledne a pan žaludek se hlásil o své. Zastavil jsem. Vybalil židličku a stoleček a požádal jej, aby se prostřel. Dnes nebyl v kondici. Musel jsem jeho práci převzít sám. Menu bylo o 4 chodech. Nebylo kam pospíchat. Smyslem bylo zahnat hlad a trochu uspokojit chuťové pohárky. Musím přiznat, že by bylo dobré potkat farmáře. Možná pojede okolo a pustí mně dovnitř. Dal jsem se do díla. Vše běželo jak má a spokojenost se rozlévala krajem. Asi po hodině jsem začal balit a sbírat odvahu k překročení plotu, když osud rozhodl za mně.
Přiletěla moucha a kousla mně do oka. Jak to dokázala dodnes nevím. Vím jen, že to začalo hodně bolet. Měl jsem sbaleno a okamžitě jsem vyrazil k pumpě, která byla asi 100 kilometrů odsud. Přijel jsem po cestě a tou samou se musím vrátit. Stihnu přijet do civilazace včas? Jízda mi neubíhala tak, jak jsem si představoval. Oko mi natékalo a bolelo čím dál víc. Občas odmítlo sloužit. K tomu se přidala bolest hlavy. Sotva jsem viděl kus jedu. Nikde nikdo, jen já a spousta kilometrů přede mnou. Musím! Poušť a vedro dělali vše složitější. Bojoval jsem sám se sebou. Musím! Znělo odkudsi a naštěstí to bylo dost důrazné. Přece tu nezůstanu. Už jsem začal poznávat krajinu. Silnice nemůže být daleko. Snad půl hodiny? Musím to vydržet. Konec v nedohlednu! A už jsem na silnici, sláva. Tady mně už najdou, ale bude lepší dojet. Netuším, kolik zbývá, nevnímám to. Už je pumpa na dohled. Sláva! Dorazil jsem do cíle po dvou hodinách a omdlel jsem. Probudil jsem se druhý den ráno na svém lůžku vedle budovy benzínku. Pumpař mi vysvětlil co se stalo, co pro mně udělali a co mám dělat. Dostal jsem prý injekci a něco dalšího. Poděkoval jsem. Odešel jsem na záchod, podívat se na sebe. Nebyl to hezký pohled, ale bylo fajn, že jsem se mohl na sebe podívat.
Byl to zvláštní zážitek. Vysvětlil mi, co je to Austrálie.
Cvičení:
Přiletěla moucha a kousla mně do oka. Jak to dokázala dodnes nevím. Vím jen, že to začalo hodně bolet.
Měl jsem sbaleno a okamžitě jsem vyrazil k pumpě, která byla asi 100 kilometrů odsud. Přijel jsem po cestě a tou samou se musím vrátit. Stihnu přijet do civilazace včas?
Jízda mi neubíhala tak, jak jsem si představoval. Oko mi natékalo a bolelo čím dál víc. Občas odmítlo sloužit. K tomu se přidala bolest hlavy. Sotva jsem viděl kus jedu. Nikde nikdo, jen já a spousta kilometrů přede mnou. Musím! Poušť a vedro dělali vše složitější.
Bojoval jsem sám se sebou. Musím! Znělo odkudsi a naštěstí to bylo dost důrazné. Přece tu nezůstanu. Už jsem začal poznávat krajinu. Silnice nemůže být daleko. Snad půl hodiny? Musím to vydržet. Konec v nedohlednu! A už jsem na silnici, sláva. Tady mně už najdou, ale bude lepší dojet. Netuším, kolik zbývá, nevnímám to. Už je pumpa na dohled. Sláva!
Dorazil jsem do cíle po dvou hodinách a omdlel jsem.
Probudil jsem se druhý den ráno na svém lůžku vedle budovy benzínky. Pumpař mi vysvětlil, co se stalo, co pro mně udělali a co mám dělat. Dostal jsem prý injekci a něco dalšího. Poděkoval jsem. Odešel jsem na toalety k zrcadlu podívat se na sebe. Nebyl to hezký pohled, ale bylo fajn, že jsem se zase vůbec mohl na sebe podívat.
Byl to zvláštní zážitek. Vysvětlil mi, co je to Austrálie.
Původní verze
Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil a byl jsem na pozoru.
Kalhoty jsem měl zastrčené do ponožek, košili se zapnutými rukávy a oči otevřené. Měl jsem jsem i speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt. 
Třeba kamioňáci si zavolají, aby se dohodly, že vlastně proti němu nikdo nejede nebo že počká, až se mimou na místě k tomu určeném. Některé cesty jsou tak úzké, že se těžko vyhýbají. Podobné je to s farmáři. Po třech hodinách jízdy dojedete k závoře a nelze jet dál. Zavoláte farmáři a on vám dá svolení ke vstupu, když máte dobrý důvod. Já to řešil po česku. Prostě jsem tam vjel a buď jsme se dohodli nebo ... My Evropané jsme prostě hračičky, ale v Austrálii plní vysílačka původní poslání. Sdělit někomu něco důležitého.
Projel jsem okolo Melbourne, metropole s bohatou historií, plnou mrakodrapů a Viktoriánských staveb, obrovským přístavem a plné lidí. Projel jsem Napa Valey, nejstarší vinařskou oblastí, a pak jsem projel okolo posledních lesů.
Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyl jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi byli blíž. Musím ještě říct, že my Evropani jsme zvyklí na to, že z obce do obce se dá dojít. Zde je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete.
A tak jsem si jezdil volný jako pták a užíval si volnosti a prostoru. Jel jsem z východu na západ. Původně jsem počítal ujet asi 3 000 km, ale nakonec to bylo o dost dál.
Když už mluvím o cestování, musím říct, že mobil a rádio zmlknou asi 20 metrů za cedulí města a jste vedle i s navigací, telefonováním, mejly, zkrátka vším, co je pro nás"nezbytné" a pojí s ostatními lidmi.
Oni to řeší vysílačkou s anténou dlouhou jak auto. Já ji neměl a dlužno říct, že mi nechyběla. Teda za začátku. Časem jsem pochopil, že ta vysílačka je dobrá na spoustu věcí která jim umožní dovolat se z Petrhu západě do Sidney na východě.
Třeba kamioňáci si zavolají, aby se dohodly, že vlastně proti němu nikdo nejede nebo že počká, až se mimou na místě k tomu určeném. Některé cesty jsou tak úzké, že se těžko vyhýbají. Podobné je to s farmáři. Po třech hodinách jízdy dojedete k závoře a nelze jet dál. Zavoláte farmáři a on vám dá svolení ke vstupu, když máte dobrý důvod. Já to řešil po česku. Prostě jsem tam vjel a buď jsme se dohodli nebo ... My Evropané jsme prostě hračičky, ale v Austrálii plní vysílačka původní poslání. Sdělit někomu něco důležitého.Projel jsem okolo Melbourne, metropole s bohatou historií, plnou mrakodrapů a Viktoriánských staveb, obrovským přístavem a plné lidí. Projel jsem Napa Valey, nejstarší vinařskou oblastí, a pak jsem projel okolo posledních lesů.
Potkal jsem první náznaky pouště. Místa, kde bylo nebezpečí povodní i požárů zároveň. Ne jako u nás, kdy řeka na jaře vykoukne z břehů a rychle s schová zpět.
Zde prostě teče voda úplně všude a jediné, co je nad vodou, je silnice. Stromy okolo silnice jsou ohořelé a vy vidíte, že zde hořelo nedávno. Potkáváte domy, které lidé opustili nedávno, protože jejich předci vzali poušti prostor a zúrodnili jej.
Ovšem poušť nesouhlasí a vzala si zpět, co je její.
V domě je nádobí, hračky. Auto by jelo, ale není, kdo by jej nastartoval.
Pak se jako omylem objeví Adelaide a za ním je území nikoho, kudy vede silnice rovná jako střela. Vedle ní běží železnice.
V jednom místě jsou úseky, kde je silnice rovná 150 kilometrů a železnice 400 kilometrů. Na vzdálenost asi 2 000 kilometrů jsou jen benzinové pumpy, pár farem a kmeny Aboridžinců. Tohle území lze označit právem za liduprázdné.
Jezdí zde pouze train-trucky, kamiony s nákladem až 120 tun a pendleři, lidé kteří pracují jako námezdní síly, dnes jsou zde a zítra někde jinde. To není mnoho lidí.
Takže zde nejsou ani doktoři. Představte si, že na cestě mezi Užhodorem a Calais není žádný doktor. Ale musí existovat nějaká záchranná služba.
Zde ji vyřešili létajícím doktorem. Jednoho dne mně to zaujalo a zeptal jsem se, jak to funguje. Ochotně mi vše vysvětlili s kasičkou v ruce. Těch několik farmářů a obsluha pump fungují jako strážné majáky. Pokud je někdo v nouzi, dovolá se vysílačkou a oni to nouzové volání předají do záchranného centra. To vyšle vrtulník s doktorem a spasí nešťastníka. Pochopil jsem, poděkoval, přispěl a odjel.
Udělal jsem to již několikrát. Uviděl jsem odbočku do neznáma. Vydal jsem jsem se po ní a spoléhal na svůj orientační smysl. Volnost a svoboda okamžiku. To je krása.
Polní cesta, jak ji známe u nás, je něco, po čem jezdí kamiony, traktory, farmářky v peugeotu na nákup a já. Směřoval jsem na sever. Je divné mluvit o severu na jižní polokouli, ale i on tam existuje. Jel jsem mezi podivnými porosty, občas je vystřídala poušť a nakonec bylo pouště víc než porostu, který vystřídalo nějaké kamení.
Z ničeho nic se objevil plot. Neměl jsem odvahu jím projet hned. Navíc bylo poledne a pan žaludek se hlásil o své. Zastavil jsem. Vybalil židličku a stoleček a požádal jej, aby se prostřel. Dnes nebyl v kondici. Musel jsem jeho práci převzít sám.
Menu bylo o 4 chodech. Nebylo kam pospíchat. Smyslem bylo uspokojit chuťové pohárky a pokud situace dá, potkat farmáře. Možná pojede okolo a pustí mně dovnitř. Dal jsem se do díla. Vše běželo jak má a spokojenost se rozlévala krajem. Asi po hodině jsem začal balit. Sbíral jsem odvahu k překročení plotu, když osud rozhodl za mně.
Přiletěla moucha a kousla mně do oka. Jak to dokázala, dodnes nevím. Vím jen, že to začalo hodně bolet. Měl jsem sbaleno a okamžitě jsem vyrazil zpět k pumpě. K pumpě to bylo asi 100 kilometrů. Přijel jsem po polní cestě a tudy se musím vrátit. Stihnu přijet do civilazace včas?
Přiletěla moucha a kousla mně do oka. Jak to dokázala, dodnes nevím. Vím jen, že to začalo hodně bolet. Měl jsem sbaleno a okamžitě jsem vyrazil zpět k pumpě. K pumpě to bylo asi 100 kilometrů. Přijel jsem po polní cestě a tudy se musím vrátit. Stihnu přijet do civilazace včas?
Cesta mi neubíhala, jak jsem si představoval. Oko mně natékalo a bolelo. Oko občas odmítlo sloužit. K tomu se přidala bolest hlavy. Sotva jsem viděl na cestu. Nikde nikdo, jen já a kus cesty přede mnou. Poušť a vedro dělaly vše složitější.
Bojoval jsem sám se sebou. Musím. Přece tu nezůstanu. Už jsem začal poznávat krajinu. Silnice nemůže být daleko. Snad půl hodiny? Musím to vydržet. Ta cesta nemá konec! Už jsem na silnici, sláva. Tady mně už najdou, ale bude lepší dojet. Netuším, kolik zbývá, nevnímám to. Už je pumpa na dohled.
láva! Dorazil jsem k pumpě po dvou hodinách a omdlel jsem.
Probudil jsem se druhý den ráno na svém lůžku vedle pumpy. Pumpař mi vysvětlil, co se stalo, co pro mně udělali a co mám dělat. Dostal jsem prý injekci a něco dalšího. Šel jsem na záchod a podíval se na sebe. Nebyl to hezký pohled, ale fajn bylo, že jsem se mohl na sebe podívat.
Byl to zvláštní zážitek. Vysvětlil mi, co je to Austrálie.
Byl to zvláštní zážitek. Vysvětlil mi, co je to Austrálie.
Pokus o novou verzi:
Létající doktorAustrálie je fajn, když ji pochopíte.
Lidé jsou zde odkázáni sami na sebe. Kromě měst, kterých není mnoho, žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil. Vrazil jsem se projít lesem. Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Je to vrstva asi 8 - 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není přátelská. Brzy jsem byl na pozoru. Kalhoty jsem zastrčil do ponožek, košili jsem zapnul i s rukávy nezávisle na vedru a oči jsem měl otevřené otevřené. Pořídill jsem si speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt. Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyla jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi a s nimi záchrana byli blíž. Musím ještě říct, že my Evropani jsme zvyklí na to, že z obce do obce se dá dojít. Zde je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete. Přesto jsem si po Austrálii jezdil volný jako pták.Minul jsem Adelaide, poslední velké město před pouští a po dni cesty jsem vstoupil do území nikoho. Na vzdálenost asi 2 000 kilometrů jsou jen benzinové pumpy, pár farem a kmeny Aboridžinců. Tohle území lze označit právem za liduprázdné. Jezdí zde pouze train trucky, kamiony s nákladem až 120 tun a pendleři, lidé kteří pracují jako námezdní síly, dnes jsou zde a zítra někde jinde. To není mnoho lidí. Takže zde nejsou ani doktoři. Představte si, že na cestě mezi Užhodorem a Calais není žádný doktor. Ale musí tu existovat nějaká záchranná služba. Zde ji vyřešili létajícím doktorem. Jednoho dne mně to zaujalo a zeptal jsem se, jak to funguje. Ochotně mi vše vysvětlili s kasičkou v ruce. Těch několik farmářů a obsluha pump fungují jako strážné majáky. Pokud je někdo v nouzi, dovolá se jim vysílačkou, oni předají zprávu na dispečink. Ten vyšle vrtulník s doktorem a spasí nešťastníka.
Pochopil jsem, poděkoval, přispěl a odjel. Během své cesty jsem to dělal již několikrát. Uviděl jsem odbočku do neznáma. Vydal jsem jsem se po ní. Spoléhal jsem na svůj orientační smysl. Volnost a svoboda okamžiku. To je hezké, ale prodlužuje to cestu. Polňačka, jak ji známe u nás, je něco, po čem tady jezdí kamiony, traktory, farmářky v peugeotu na nákup a já. Směřoval jsem někam na sever. Je divné mluvit o severu na jižní polokouli, ale i on tam existuje. Jel jsem mezi podivnými porosty, občas je vystřídala poušť a nakonec bylo písku víc než porostu, který začalo střídat nějaké kamení. Z ničeho nic se objevil plot. Neměl jsem odvahu jím projet hned. Navíc bylo poledne a pan žaludek se hlásil o své. Zastavil jsem. Vybalil židličku a stoleček a požádal jej, aby se prostřel. Dnes nebyl v kondici. Musel jsem jeho práci převzít sám. Menu bylo o 4 chodech. Nebylo kam pospíchat. Smyslem bylo zahnat hlad a trochu uspokojit chuťové pohárky. Musím přiznat, že by bylo dobré potkat farmáře. Možná pojede okolo a pustí mně dovnitř. Dal jsem se do díla. Vše běželo jak má a spokojenost se rozlévala krajem. Asi po hodině jsem začal balit a sbírat odvahu k překročení plotu, když osud rozhodl za mně.
Přiletěla moucha a kousla mně do oka. Jak to dokázala dodnes nevím. Vím jen, že to začalo hodně bolet. Měl jsem sbaleno a okamžitě jsem vyrazil k pumpě, která byla asi 100 kilometrů odsud. Přijel jsem po cestě a tou samou se musím vrátit. Stihnu přijet do civilazace včas? Jízda mi neubíhala tak, jak jsem si představoval. Oko mi natékalo a bolelo čím dál víc. Občas odmítlo sloužit. K tomu se přidala bolest hlavy. Sotva jsem viděl kus jedu. Nikde nikdo, jen já a spousta kilometrů přede mnou. Musím! Poušť a vedro dělali vše složitější. Bojoval jsem sám se sebou. Musím! Znělo odkudsi a naštěstí to bylo dost důrazné. Přece tu nezůstanu. Už jsem začal poznávat krajinu. Silnice nemůže být daleko. Snad půl hodiny? Musím to vydržet. Konec v nedohlednu! A už jsem na silnici, sláva. Tady mně už najdou, ale bude lepší dojet. Netuším, kolik zbývá, nevnímám to. Už je pumpa na dohled. Sláva! Dorazil jsem do cíle po dvou hodinách a omdlel jsem. Probudil jsem se druhý den ráno na svém lůžku vedle budovy benzínku. Pumpař mi vysvětlil co se stalo, co pro mně udělali a co mám dělat. Dostal jsem prý injekci a něco dalšího. Poděkoval jsem. Odešel jsem na záchod, podívat se na sebe. Nebyl to hezký pohled, ale bylo fajn, že jsem se mohl na sebe podívat.
Byl to zvláštní zážitek. Vysvětlil mi, co je to Austrálie.
Cvičení:
Vezmi tenhle odstavec z reportáže Martina Parucha větu po větě, ale udělej z něj odstavec na Honzovo téma tak, že zachováš styl, ale změníš obsah. Jde o edikativní příklad, aby se nováček naučil psát akčním stylem.
Mustr, podle kterého to uděláš:
Z batohu jsem vytáhl poslední láhev s vodou.
„Začátek konce,“ napadlo mě. Ráno jsem se rozloučil se ženou a dětmi. Teď jsem měl za sebou deset hodin nepřetržitého pochodu v poušti. Během té doby jsem se jen párkrát zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku glukopuru.
Dvakrát jsem našel malé jezírko, do kterého jsem pokaždé vlezl oblečený a ponořil se až po krk. Namočil si v něm kšiltovku a užíval si rozkoš z ochlazení a kapek, které mi pak stékaly z mokrých vlasů do tváře.
Honzův původní text k přetvoření:
Austrálie je fajn, když ji pochopíte.
Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil a byl jsem na pozoru.
Kalhoty jsem měl zastrčené do ponožek, košili se zapnutými rukávy a oči otevřené. Měl jsem jsem i speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt.
Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyl jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi byli blíž. Musím ještě říct, že my Evropani jsme zvyklí na to, že z obce do obce se dá dojít. Zde je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete.
A tak jsem si jezdil volný jako pták a užíval si volnosti a prostoru. Jel jsem z východu na západ. Původně jsem počítal ujet asi 3 000 km, ale nakonec to bylo o dost dál.
Když už mluvím o cestování, musím říct, že mobil a rádio zmlknou asi 20 metrů za cedulí města a jste vedle i s navigací, telefonováním, mejly, zkrátka vším, co je pro nás"nezbytné" a pojí s ostatními lidmi.
Oni to řeší vysílačkou s anténou dlouhou jak auto. Já ji neměl a dlužno říct, že mi nechyběla. Teda za začátku. Časem jsem pochopil, že ta vysílačka je dobrá na spoustu věcí která jim umožní dovolat se z Petrhu západě do Sidney na východě.
Třeba kamioňáci si zavolají, aby se dohodly, že vlastně proti němu nikdo nejede nebo že počká, až se mimou na místě k tomu určeném. Některé cesty jsou tak úzké, že se těžko vyhýbají. Podobné je to s farmáři. Po třech hodinách jízdy dojedete k závoře a nelze jet dál. Zavoláte farmáři a on vám dá svolení ke vstupu, když máte dobrý důvod. Já to řešil po česku. Prostě jsem tam vjel a buď jsme se dohodli nebo ... My Evropané jsme prostě hračičky, ale v Austrálii plní vysílačka původní poslání. Sdělit někomu něco důležitého.
Projel jsem okolo Melbourne, metropole s bohatou historií, plnou mrakodrapů a Viktoriánských staveb, obrovským přístavem a plné lidí. Projel jsem Napa Valey, nejstarší vinařskou oblastí, a pak jsem projel okolo posledních lesů.
Učební přepis do akčního, prožitého stylu se zachováním rytmu a vypravěčské perspektivy, ale s proměněným obsahem. Tady je nový odstavec na stejné téma, napsaný tak, aby z něj nováček „odkoukal“, jak se vypráví činem, ne výkladem:
Stál jsem sám u auta, kolem mě prázdno a ticho. Města zůstala daleko za mnou a přede mnou začínal tvrdý kus země, který se o vás nestará. Cedule u cesty mě varovala před hady, pavouky a dalšími potvorami, které vás klidně pošlou na druhý břeh. Chvíli jsem ji pozoroval a pak jsem zpomalil. Od té chvíle jsem se díval pod nohy.
Kalhoty jsem si nacpal do ponožek, rukávy zapnul až ke krku a oči nechal otevřené dokořán. Spal jsem ve spacáku, který se dal celý uzavřít, a lehátko jsem zkontroloval pokaždé, než jsem si lehl. Nebylo to pohodlí, ale fungovalo to.
Díky těmhle drobnostem jsem mohl jezdit dál, sjíždět z cest a nocovat tam, kde nebylo nic než hvězdy. Kemp mi klid nedával o moc větší. Jen jsem věděl, že někde poblíž jsou lidi. A pak mi došlo ještě něco jiného: doma jsme zvyklí dojít pěšky z vesnice do vesnice. Tady jsou vzdálenosti jiná liga. Tohle se nechodí.
A tak jsem jel. Volný, lehký, s pocitem, že mám celý kontinent jen pro sebe. Směr jsem měl jasný: od východu na západ. Tři tisíce kilometrů zněly rozumně. Nakonec jsem to ani nepočítal.
Za cedulí města mobil ztichl. Rádio taky. Navigace ztratila signál a s ním zmizelo všechno, na co jsme zvyklí spoléhat. Zůstal jsem sám, bez spojení, bez zpráv. Kupodivu mi to nevadilo.
Místní měli vysílačky s anténami delšími než kapota auta. Já ne. Ze začátku mi to nepřišlo důležité. Až časem jsem pochopil, že díky nim se tu domlouvá svět. Kamioňáci si hlásí, kdo jede proti nim. Farmáři si potvrzují průjezd. Někde se prostě čeká, jinde se couvá. Silnice jsou úzké a času je dost.
Jednou jsem po hodinách jízdy dojel k závoře. Zavřeno. Žádná objížďka. Správně bych měl zavolat. Nezavolal jsem. Prostě jsem projel. Buď jsme se domluvili, nebo ne. Evropan v terénu. Tady se ale nehraje na pohodlí. Tady se říká to, co je potřeba říct.
Když jsem pak minul Melbourne, město skla, přístavu a historie, přišlo mi cizí. Vinice dál po cestě voněly po civilizaci. A za nimi lesy řídly. Zase se otevřel prostor. A já věděl, že přesně sem patřím.
