Už půl roku mi je osmnáct. Stojím v průjezdu pochmurné budovy v ohybu Apolinářské uličky, v ruce rozpačitě žmoulám první jarní tulipány a hledám - venerologie to nebude, uf, záchytka taky ne, je to tady vpravo. Oprýskaný telefon a nic. Setkání s mým soudruhem vedoucím se nekoná, odešel na víkend domů. Oddechnu si, povinnost jsem splnila.
Telefon na mém pracovním stole opakovaně vyzvání.
Potkáváme se na jeho pochůzkách v kavárně Kriváň nebo v Evropě. Povídáme si, poslouchám jeho barevné příběhy, pozoruju jeho zvyky - vykouřit nekonečné množství cigaret, vypít spoustu šálků kafe, nestěžovat si, vytrvat až do konce, zvládnout tenhle obří průšvih.
