Projdu dveřmi a podívám se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodám si odvahy. Půjdu do prava. Tahle chodba je kratší. V dálce slyším nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítí. Je taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu.
Najednou se vedle mně otevřou dveře. Instinktivně sáhnu po pistoli, mířím a pálím. Trefa. Opatrně vstupuji do pokoje. Musím se dobře rozhlédnout. Lampa, záclony, žádný stín. Druhé dveře, stolek, kanape. Jsem připraven a jdu ke kanapi, obracím je. Dobře. Otevírám rychle dveře a skočím do tmy, odkutálím se do stínu. Je ticho. Rozsvítím.
Najednou ke mně znovu doléhá ta hudba bez ducha. Ona se snad opakuje nebo co. Jeden hloupej motiv stále dokola.
Žádné další nebezpečí. Proberu stolek, beru cennosti a pár peněz. Body skáčou. Jdu opět na chodbu a dávám pozor. Pojedu výtahem? Raději po schodech. Rozsvěcuji. Podél zdi sestupuji po schodech. Otevírám krabici a ona exploduje. Opět žiju, snad jen zázrakem. Mohu jít dál? Náhlédnu do chodby 1. patra. Nejsem si jistý, ale mám za to, že zde nikdo není. Postupuji dal. Sleduji okolí. Sleduje někdo mně? Již jen pár schodů!
Jsem v přízemí a hodnotím situaci. Chci přeběhnout do vchodových dveří, když zazní dávka ze samopalu. Padám k zemi. Včas. Jde to od těch vstupních dveří. Poskočil jsem za roh a druhá dávka. Co budu dělat? Rozebíhám se k výklenku vedle vchodu. Salva mně pronásleduje, ale jsem rychlejší. Odrážím se, prolétám oknem na ulici a vidím střelce. V letu po něm pálím. Klesá k zemi.
Najednou se země zachvěla, hudba zesílila, všude plno světel.
Když zhasnou, jsem v jeskyni. Vycházím ven. Kousek ode mně je sukovice. Beru ji do rukou. Jdu pomalu lesem. Hledám pěšinu, která mně vyvede z lesa. Ale může tady být? To je dobrá otázka. Nic méně jdu dolů z kopce. Cítím, že mně sledují. Přitisknu se ke stromu. Jak to, že ta pitomá hudba hraje i zde, v lese! Je to vůbec hudba tahle odrhovačka, to samé stále dokola. Jak se mám soustředit!? Po chvíli slyší jasně rachot v jehličí a mezi stromky. Otáčím svou pozornost tímhle směrem. Musí to být rychlé a velké. Medvěd. Řítí se na mně a já mám jen tu sukovici. I já musím být rychlý, nemám kam utéct. Rozebíhám se proti němu a stačím ho praštit. Na chvíli znehybněl. Možná jsem ho překvapil. Na nic nečekám. Rozmachuji znovu, ale medvěd je rychlejší.
Opět slyším, tu bláznivou hudbu a na plný koule, spoustu světla a blikání a do toho Game over.
Zadání
Dopište příběh, který začíná větou: "Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi."
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi. Ani co je za den… Něco tě donutilo rychle vstát.
Projdeš dveřmi a podíváš se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodáš si odvahy. Půjdeš doprava. Tahle chodba je kratší. V dálce slyšíš nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítí. Je taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu.
Najednou se vedle tebe otevřou dveře. Instinktivně sáhneš po pistoli, zamíříš a pálíš. Trefa. Opatrně vstupuješ do pokoje. Musíš se dobře rozhlédnout. Lampa, záclony, žádný stín. Druhé dveře, stolek, kanape. Jsi připravený a jdeš ke kanapi, obrátíš je. Dobře. Otevíráš rychle dveře a skočíš do tmy, odkutálíš se do stínu. Je ticho. Rozsvítíš.
Najednou k tobě znovu doléhá ta hudba bez ducha. Ona se snad opakuje nebo co. Jeden hloupý motiv stále dokola. Žádné další nebezpečí. Probereš stolek, bereš cennosti a pár peněz. Body skáčou. Jdeš opět na chodbu a dáváš pozor. Pojedeš výtahem? Raději po schodech. Rozsvítíš. Podél zdi sestupuješ po schodech. Otevřeš krabici a ona exploduje. Opět žiješ, snad jen zázrakem. Můžeš jít dál?
Nahlédneš do chodby prvního patra. Nejsi si jistý, ale máš za to, že zde nikdo není. Postupuješ dál. Sleduješ okolí. Sleduje někdo tebe? Už jen pár schodů!
Jsi v přízemí a hodnotíš situaci. Chceš přeběhnout ke vchodovým dveřím, když zazní dávka ze samopalu. Padáš k zemi. Včas. Jde to od vstupních dveří. Poskočíš za roh a druhá dávka roztrhne ticho. Co budeš dělat? Rozeběhneš se k výklenku vedle vchodu. Salva tě pronásleduje, ale jsi rychlejší. Odrážíš se, prolétneš oknem na ulici a vidíš střelce. V letu po něm pálíš. Klesá k zemi.
Najednou se země zachvěje, hudba zesílí, všude plno světel.
Když zhasnou, jsi v jeskyni. Vycházíš ven. Kousek od tebe leží sukovice. Bereš ji do rukou. Jdeš pomalu lesem. Hledáš pěšinu, která tě vyvede z lesa. Ale může tady vůbec být? To je dobrá otázka. Nicméně jdeš dolů z kopce. Cítíš, že tě sledují. Přitiskneš se ke stromu. Jak to, že ta pitomá hudba hraje i tady, v lese? Je to vůbec hudba, tahle odrhovačka, to samé stále dokola? Jak se máš soustředit!?
Po chvíli uslyšíš jasně rachot v jehličí a mezi stromky. Obrátíš pozornost tím směrem. Musí to být rychlé a velké. Medvěd. Řítí se na tebe a ty máš jen tu sukovici. I ty musíš být rychlý, nemáš kam utéct. Rozeběhneš se proti němu a stačíš ho praštit. Na chvíli znehybní. Možná jsi ho překvapil. Na nic nečekáš. Rozmachuješ se znovu, ale medvěd je rychlejší.
Opět slyšíš tu bláznivou hudbu. Na plné koule. Spoustu světla a blikání. A do toho: Game over.
Žádné další nebezpečí. Proberu stolek, beru cennosti a pár peněz. Body skáčou. Jdu opět na chodbu a dávám pozor. Pojedu výtahem? Raději po schodech. Rozsvěcuji. Podél zdi sestupuji po schodech. Otevírám krabici a ona exploduje. Opět žiju, snad jen zázrakem. Mohu jít dál? Náhlédnu do chodby 1. patra. Nejsem si jistý, ale mám za to, že zde nikdo není. Postupuji dal. Sleduji okolí. Sleduje někdo mně? Již jen pár schodů!
Jsem v přízemí a hodnotím situaci. Chci přeběhnout do vchodových dveří, když zazní dávka ze samopalu. Padám k zemi. Včas. Jde to od těch vstupních dveří. Poskočil jsem za roh a druhá dávka. Co budu dělat? Rozebíhám se k výklenku vedle vchodu. Salva mně pronásleduje, ale jsem rychlejší. Odrážím se, prolétám oknem na ulici a vidím střelce. V letu po něm pálím. Klesá k zemi.
Najednou se země zachvěla, hudba zesílila, všude plno světel.
Když zhasnou, jsem v jeskyni. Vycházím ven. Kousek ode mně je sukovice. Beru ji do rukou. Jdu pomalu lesem. Hledám pěšinu, která mně vyvede z lesa. Ale může tady být? To je dobrá otázka. Nic méně jdu dolů z kopce. Cítím, že mně sledují. Přitisknu se ke stromu. Jak to, že ta pitomá hudba hraje i zde, v lese! Je to vůbec hudba tahle odrhovačka, to samé stále dokola. Jak se mám soustředit!? Po chvíli slyší jasně rachot v jehličí a mezi stromky. Otáčím svou pozornost tímhle směrem. Musí to být rychlé a velké. Medvěd. Řítí se na mně a já mám jen tu sukovici. I já musím být rychlý, nemám kam utéct. Rozebíhám se proti němu a stačím ho praštit. Na chvíli znehybněl. Možná jsem ho překvapil. Na nic nečekám. Rozmachuji znovu, ale medvěd je rychlejší.
Opět slyším, tu bláznivou hudbu a na plný koule, spoustu světla a blikání a do toho Game over.
Zadání
Dopište příběh, který začíná větou: "Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi."
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi. Ani co je za den… Něco tě donutilo rychle vstát.
Projdeš dveřmi a podíváš se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodáš si odvahy. Půjdeš doprava. Tahle chodba je kratší. V dálce slyšíš nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítí. Je taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu.
Najednou se vedle tebe otevřou dveře. Instinktivně sáhneš po pistoli, zamíříš a pálíš. Trefa. Opatrně vstupuješ do pokoje. Musíš se dobře rozhlédnout. Lampa, záclony, žádný stín. Druhé dveře, stolek, kanape. Jsi připravený a jdeš ke kanapi, obrátíš je. Dobře. Otevíráš rychle dveře a skočíš do tmy, odkutálíš se do stínu. Je ticho. Rozsvítíš.
Najednou k tobě znovu doléhá ta hudba bez ducha. Ona se snad opakuje nebo co. Jeden hloupý motiv stále dokola. Žádné další nebezpečí. Probereš stolek, bereš cennosti a pár peněz. Body skáčou. Jdeš opět na chodbu a dáváš pozor. Pojedeš výtahem? Raději po schodech. Rozsvítíš. Podél zdi sestupuješ po schodech. Otevřeš krabici a ona exploduje. Opět žiješ, snad jen zázrakem. Můžeš jít dál?
Nahlédneš do chodby prvního patra. Nejsi si jistý, ale máš za to, že zde nikdo není. Postupuješ dál. Sleduješ okolí. Sleduje někdo tebe? Už jen pár schodů!
Jsi v přízemí a hodnotíš situaci. Chceš přeběhnout ke vchodovým dveřím, když zazní dávka ze samopalu. Padáš k zemi. Včas. Jde to od vstupních dveří. Poskočíš za roh a druhá dávka roztrhne ticho. Co budeš dělat? Rozeběhneš se k výklenku vedle vchodu. Salva tě pronásleduje, ale jsi rychlejší. Odrážíš se, prolétneš oknem na ulici a vidíš střelce. V letu po něm pálíš. Klesá k zemi.
Najednou se země zachvěje, hudba zesílí, všude plno světel.
Když zhasnou, jsi v jeskyni. Vycházíš ven. Kousek od tebe leží sukovice. Bereš ji do rukou. Jdeš pomalu lesem. Hledáš pěšinu, která tě vyvede z lesa. Ale může tady vůbec být? To je dobrá otázka. Nicméně jdeš dolů z kopce. Cítíš, že tě sledují. Přitiskneš se ke stromu. Jak to, že ta pitomá hudba hraje i tady, v lese? Je to vůbec hudba, tahle odrhovačka, to samé stále dokola? Jak se máš soustředit!?
Po chvíli uslyšíš jasně rachot v jehličí a mezi stromky. Obrátíš pozornost tím směrem. Musí to být rychlé a velké. Medvěd. Řítí se na tebe a ty máš jen tu sukovici. I ty musíš být rychlý, nemáš kam utéct. Rozeběhneš se proti němu a stačíš ho praštit. Na chvíli znehybní. Možná jsi ho překvapil. Na nic nečekáš. Rozmachuješ se znovu, ale medvěd je rychlejší.
Opět slyšíš tu bláznivou hudbu. Na plné koule. Spoustu světla a blikání. A do toho: Game over.
Převod do ER-formy:
Vzbudil se na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl si vybavit, kde je. Ani co je za den… Něco ho donutilo rychle vstát.
Prošel dveřmi a podíval se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodal si odvahy. Půjde doprava. Tahle chodba byla kratší. V dálce slyšel nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítilo. Byla taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu.
Najednou se vedle něj otevřely dveře. Instinktivně sáhl po pistoli, zamířil a vystřelil. Trefa. Opatrně vstoupil do pokoje. Musel se dobře rozhlédnout. Lampa, záclony, žádný stín. Druhé dveře, stolek, kanape. Byl připravený a šel ke kanapi, převrátil je. Dobře. Otevřel rychle dveře a skočil do tmy, odkutálel se do stínu. Bylo ticho. Rozsvítil.
Najednou k němu znovu dolehla ta hudba bez ducha. Snad se opakovala nebo co. Jeden hloupý motiv stále dokola. Žádné další nebezpečí. Probral stolek, vzal cennosti a pár peněz. Body skákaly. Vyšel opět na chodbu a dával pozor. Pojede výtahem? Raději po schodech. Rozsvítil. Podél zdi sestupoval po schodech. Otevřel krabici a ona explodovala. Opět žil, snad jen zázrakem. Mohl jít dál?
Nahlédl do chodby prvního patra. Nebyl si jistý, ale měl za to, že tam nikdo není. Postupoval dál. Sledoval okolí. Sleduje ho někdo? Už jen pár schodů!
Byl v přízemí a hodnotil situaci. Chtěl přeběhnout ke vchodovým dveřím, když zazněla dávka ze samopalu. Padl k zemi. Včas. Šlo to od vstupních dveří. Poskočil za roh a druhá dávka roztrhla ticho. Co bude dělat? Rozeběhl se k výklenku vedle vchodu. Salva ho pronásledovala, ale byl rychlejší. Odrážel se, prolétl oknem na ulici a uviděl střelce. V letu po něm pálil. Muž klesl k zemi.
Najednou se země zachvěla, hudba zesílila, všude bylo plno světel. Když zhasla, byl v jeskyni. Vycházel ven. Kousek od něj ležela sukovice. Vzal ji do rukou. Šel pomalu lesem. Hledal pěšinu, která by ho vyvedla z lesa. Ale mohla tam vůbec být? To byla dobrá otázka. Nicméně šel dolů z kopce. Cítil, že ho někdo sleduje. Přitiskl se ke stromu. Jak to, že ta pitomá hudba hrála i tady, v lese? Byla to vůbec hudba, tahle odrhovačka, to samé stále dokola? Jak se měl soustředit!?
Po chvíli uslyšel jasně rachot v jehličí a mezi stromky. Obrátil pozornost tím směrem. Muselo to být rychlé a velké. Medvěd. Řítil se na něj a on měl jen tu sukovici. I on musel být rychlý, neměl kam utéct. Rozeběhl se proti němu a stačil ho praštit. Na chvíli znehybněl. Možná ho překvapil. Na nic nečekal. Rozmáchl se znovu, ale medvěd byl rychlejší.
Opět uslyšel tu bláznivou hudbu. Na plné koule. Spoustu světla a blikání. A do toho: Game over.
Nahlédl do chodby prvního patra. Nebyl si jistý, ale měl za to, že tam nikdo není. Postupoval dál. Sledoval okolí. Sleduje ho někdo? Už jen pár schodů!
Byl v přízemí a hodnotil situaci. Chtěl přeběhnout ke vchodovým dveřím, když zazněla dávka ze samopalu. Padl k zemi. Včas. Šlo to od vstupních dveří. Poskočil za roh a druhá dávka roztrhla ticho. Co bude dělat? Rozeběhl se k výklenku vedle vchodu. Salva ho pronásledovala, ale byl rychlejší. Odrážel se, prolétl oknem na ulici a uviděl střelce. V letu po něm pálil. Muž klesl k zemi.
Najednou se země zachvěla, hudba zesílila, všude bylo plno světel. Když zhasla, byl v jeskyni. Vycházel ven. Kousek od něj ležela sukovice. Vzal ji do rukou. Šel pomalu lesem. Hledal pěšinu, která by ho vyvedla z lesa. Ale mohla tam vůbec být? To byla dobrá otázka. Nicméně šel dolů z kopce. Cítil, že ho někdo sleduje. Přitiskl se ke stromu. Jak to, že ta pitomá hudba hrála i tady, v lese? Byla to vůbec hudba, tahle odrhovačka, to samé stále dokola? Jak se měl soustředit!?
Po chvíli uslyšel jasně rachot v jehličí a mezi stromky. Obrátil pozornost tím směrem. Muselo to být rychlé a velké. Medvěd. Řítil se na něj a on měl jen tu sukovici. I on musel být rychlý, neměl kam utéct. Rozeběhl se proti němu a stačil ho praštit. Na chvíli znehybněl. Možná ho překvapil. Na nic nečekal. Rozmáchl se znovu, ale medvěd byl rychlejší.
Opět uslyšel tu bláznivou hudbu. Na plné koule. Spoustu světla a blikání. A do toho: Game over.
