 |
| Foto: Alan Pajer |
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky…
Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli?
Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat.
I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali.
Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.
Chce se mi smát, když prohlížím dílka dnešních guru korporátních školitelů. „Svůj osud si určujete sami“ a podobné žvásty. Co jste si mohli v pekle, které jsi zažil, určit sami… Snad jen pozitivní myšlení může být těmto dvěma neporovnatelným světům společné.
Pozitivní mysl a touha po životě. Představuju si to tak, že každý večer, když jsi usínal, řekl sis: „Tak jsem to zase dneska dal!“
Já vím, zní to trochu divně, ale my to tak dneska říkáme. I v mnoha velmi velmi malichernějších situacích, než je přežití dalšího dne.
Já vím, zní to trochu divně, ale my to tak dneska říkáme. I v mnoha velmi velmi malichernějších situacích, než je přežití dalšího dne.
Máš můj velký obdiv, že jsi chtěl přežít v dobách, kdy zemřít by bylo mnohem jednodušší. Máš můj velký obdiv, že jsi svoje knihy psal bez patosu. Ukázal jsi to, o čem jsme se učili jako o dějinách, na příbězích jednotlivých lidí a osudů.
Mě až tak nedojímá zkáza národa, protože si neumím představit osud statisíců lidí. Řeknu si: „To je hrůza, takovejch nešťastnejch, takovejch mrtvejch. No teda!“ vzdychnu, možná i do kostelíčka zajdu a pomodlím se. Uroním povinnou slzu. Chvíli budu smutný. Asi někde rozsvítím svíčku. A hotovo. Jsem vykoupen.
„Miláčku co bude dneska k večeři???!!!“ zvolám a zapomenu.
Ale příběh Josefa, který se zamiluje do Gabriely a prožívá svou lásku v Terezínském ghetu, nebo Viliho s Colette v Osvětimi se mi zabydlí hluboko v hlavě. Je tam pořád a píše otazníky. A vykřičníky.
Víš, Arnošte, už zase se to začíná podobat tomu, co zažila Tvá generace.
Jeden magor na východě v Rusku.
Druhej magor – tentokrát trochu dál na západ, než naposledy – v Americe.
Každý z nich zatím dělá bordel na „tý svý“ části zeměkoule. Předstírají, že jsou přátelé. A já nevím, jestli je nebezpečnější to, že to dělají, nebo to, že ani jeden neví, co slovo přítel znamená.
U nás je zatím je jenom zmatek a drahota. Ale jsou místa, kde jejich bordelem začínají zkázy národů a trpí statisíce lidí. A teď tady schází někdo, jako jsi byl Ty. Aby každému opět ukázal a popsal obyčejný život Volodymyra a Lydie, nebo lásku Muhammada a Leily, možná rozchod Johna a Sally. Aby je spousta lidí dostala z knížek do hlavy a zabránilo jim to brát je jen jako titulky z novin. Aby jim to zabránilo stát se masou.
Budou tu potřeba, až se do sebe ti přátelé nakonec pustí, jako – původně taky velcí spojenci – Hitler se Stalinem. Protože jednotlivci s těmito příběhy v hlavách je snad dokážou poslat do prdele. Masy už toto nedokážou.
Přeju sobě i Tobě, aby Tě tu někdo dokázal vystřídat. Aby jako Ty zvládal milovat a uměl poslat do háje!
Arnošte, Ty bejku! Loučím se s Tebou a ať jsi kdekoliv, opatruj se.
Tvůj Marek.
