Sulawesi neboli Celebes je nejvýchodnější z ostrovů Velkých Sund. Vysoko v horách, v oblasti zvané Tana Toraja, žije etnikum Torajové – lidé, pro které smrt není koncem, ale pomalým přechodem.
Když jsem přicházela do vesnice, již z dáli ke mně doléhaly tlumené zvuky gongů. Lidé se začali shromažďovat kolem tradičních domů tongkonan, jejichž střechy se zvedají jako lodní kýly k nebi, za nimi nalepené rýžové terasy a strmé svahy okolních kopců, porostlé hustou vegetací. Vzduch byl vlhký a těžký, ale atmosféra plná vzrušení, nadšení a očekávání.
Už za chvíli začne rituál Ma’nene.
Stoupáme tiše ke strmým vápencovým stěnám, po chvíli už muži pomalu vytahují z úzkých skalních hrobek těla svých předků, očišťují je od prachu, pečlivě převlékají do nového oblečení. Se zatajeným dechem a uctivě z vpovzdálí pozoruji celé to prapodivné hemžení, poskakování dětí a soutěž o nejlépe oděného nebožtíka.
Pak ale nastalo něco šokujícího, rodiny si ke svým zesnulým sedly, povídaly si, smály se, dokonce fotografovaly. Každý chce na památku tu nejkrásnější fotku se svým příbuzným. Osmělím se a požádám nejstaršího člena komunity o svolení, abych taky mohla udělat pár snímků. Jemně pokyne a všichni přítomní mi hrdě zapózují. Jak rychle rituál začal, tak rychle se nachýlil ke svému konci. Mrtví jsou opatrně navráceni zpět do svých hrobů. Jak fascinující a zároveň pro Evropana děsivé.
Mrtví jsou zde stále součástí rodiny a péče o jejich zesnulé a tělo je projevem hluboké úcty. Není tak výjimkou, že pečují o těla, která můžou být stará až desítky let. Tyto rituály jsou normální společenskou událostí, běžnou součástí života.
A jak je vůbec možné, že se těla nerozpadnou? Vysokohorské klima a specifické podmínky zdejší krajiny, kombinace chladnějších nocí, skalních hrobek a tradičních metod balzamování zpomalují rozklad. Některá těla tak zůstávají zachována i desítky let. Ne jako relikvie, ale jako členové rodiny, o které je třeba pečovat.
Odcházím zpět do údolí, bubny pomalu utichají a za zády nechávám viset myšlenku. Torajové se určitě, na rozdíl od nás, smrti nebojí.
Stoupáme tiše ke strmým vápencovým stěnám, po chvíli už muži pomalu vytahují z úzkých skalních hrobek těla svých předků, očišťují je od prachu, pečlivě převlékají do nového oblečení. Se zatajeným dechem a uctivě z vpovzdálí pozoruji celé to prapodivné hemžení, poskakování dětí a soutěž o nejlépe oděného nebožtíka.
Pak ale nastalo něco šokujícího, rodiny si ke svým zesnulým sedly, povídaly si, smály se, dokonce fotografovaly. Každý chce na památku tu nejkrásnější fotku se svým příbuzným. Osmělím se a požádám nejstaršího člena komunity o svolení, abych taky mohla udělat pár snímků. Jemně pokyne a všichni přítomní mi hrdě zapózují. Jak rychle rituál začal, tak rychle se nachýlil ke svému konci. Mrtví jsou opatrně navráceni zpět do svých hrobů. Jak fascinující a zároveň pro Evropana děsivé.
Mrtví jsou zde stále součástí rodiny a péče o jejich zesnulé a tělo je projevem hluboké úcty. Není tak výjimkou, že pečují o těla, která můžou být stará až desítky let. Tyto rituály jsou normální společenskou událostí, běžnou součástí života.
A jak je vůbec možné, že se těla nerozpadnou? Vysokohorské klima a specifické podmínky zdejší krajiny, kombinace chladnějších nocí, skalních hrobek a tradičních metod balzamování zpomalují rozklad. Některá těla tak zůstávají zachována i desítky let. Ne jako relikvie, ale jako členové rodiny, o které je třeba pečovat.
Odcházím zpět do údolí, bubny pomalu utichají a za zády nechávám viset myšlenku. Torajové se určitě, na rozdíl od nás, smrti nebojí.
