"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe. Proč je ta místnost polstrovaná? Proč je tak velká? Myšlenka jí prolétla hlavou jako otrávený šíp a rychle se podívala na své tělo.... je oblečená... uff.
"Co se to děje?"
Hlas se jí zlomí už u první slabiky.
"Dám vám teď čtyři otázky" odpovídá nezúčastněně a chladně hlas v mikrofonu.
Pořád nechápe, co se tu děje… rozhlíží se a všimne si dveří. Rozběhne se k nim, chytne za kliku a nic…Opře se do nich takovou silou, že jí podklouznou nohy a spadne na zem.
"Uklidněte se. Dám vám teď čtyři otázky."
„Pustíte mne, když odpovím?" zeptá se a hlas se jí při tom třese... "Na tuto situaci nemám instrukce," pronese hlas. To jí rozčílí. Přemůže pláč a hlas jí zesílí a řve: "Pusť mne ven. Pusť mne ven!" Lomcuje zamčenými dveřmi.
Hlas se ptá: "Jaké je vaše jméno?"
"Pusť mě...“ zarazí se... ou fuck... jak se jmenuje? Kdo je?
Hlas se opět komisně zeptá: "Jaké je vaše jméno? Potřebuju tu odpověď."
"Já nevím…."
"Dobře. Otázka číslo dvě: Vybavíte si jakou barvu očí měla nebo má vaše matka?" Rozhlédne se po polstrované místnosti jako by tam mohla najít nápovědu.
"Nevím."
Hlas: "Dobře. Otázka číslo tři: Znáte nějaké město?“
„Nevím, nevím, nevím…Paříž.“
V mikrofonu je slyšet nervózní polknutí.
„Dobře,“ zazní z mikrofonu a je v tom slyšet sotva nepatrné zaváhání.
„Otázka číslo čtyři: Postrádá vás někdo?"
Zarazí se. Otevře ústa ale není schopná to vyslovit. Polkne a špitne: "Nevím."
Slyší cvaknutí a dveře, před kterými leží, se otevřou. Do místnosti vstoupí chlad a v rámu dveří vidí siluetu vysoké postavy.
"Dám vám teď čtyři otázky" odpovídá nezúčastněně a chladně hlas v mikrofonu.
Pořád nechápe, co se tu děje… rozhlíží se a všimne si dveří. Rozběhne se k nim, chytne za kliku a nic…Opře se do nich takovou silou, že jí podklouznou nohy a spadne na zem.
"Uklidněte se. Dám vám teď čtyři otázky."
„Pustíte mne, když odpovím?" zeptá se a hlas se jí při tom třese... "Na tuto situaci nemám instrukce," pronese hlas. To jí rozčílí. Přemůže pláč a hlas jí zesílí a řve: "Pusť mne ven. Pusť mne ven!" Lomcuje zamčenými dveřmi.
Hlas se ptá: "Jaké je vaše jméno?"
"Pusť mě...“ zarazí se... ou fuck... jak se jmenuje? Kdo je?
Hlas se opět komisně zeptá: "Jaké je vaše jméno? Potřebuju tu odpověď."
"Já nevím…."
"Dobře. Otázka číslo dvě: Vybavíte si jakou barvu očí měla nebo má vaše matka?" Rozhlédne se po polstrované místnosti jako by tam mohla najít nápovědu.
"Nevím."
Hlas: "Dobře. Otázka číslo tři: Znáte nějaké město?“
„Nevím, nevím, nevím…Paříž.“
V mikrofonu je slyšet nervózní polknutí.
„Dobře,“ zazní z mikrofonu a je v tom slyšet sotva nepatrné zaváhání.
„Otázka číslo čtyři: Postrádá vás někdo?"
Zarazí se. Otevře ústa ale není schopná to vyslovit. Polkne a špitne: "Nevím."
Slyší cvaknutí a dveře, před kterými leží, se otevřou. Do místnosti vstoupí chlad a v rámu dveří vidí siluetu vysoké postavy.
