Nad nabídkami jsem krabatila čelo a likvidovala řidičku tramvaje, chemika, soustružníka. Na úklid tehdy nikdo nikoho nehledal (naštěstí, protože jsem pohodlná), prodavačka by se mi líbila (o prázdninách na střední škole jsem jako brigádnice prodávala boty), ale tady a teď po mně chtěli výuční list. Nevděčníci! Tak, zase nic. Pak mi do oka padl inzerát, že okresní noviny hledají redaktora pro oblast, kde jsem tehdy žila. Zřejmě měli katastrofální nedostatek zájemců, protože mě přijali i bez patřičného vzdělání a zkušeností.
Odvážlivci!
V redakci jsem vyfasovala oprýskaný stůl, křivou židli a rozhrkaný psací stroj Consul, na jehož některých klapkách už nebyla písmena čitelná. "Klidně si je tam nějak napište, dělají to všichni," povzbudil mě šéfredaktor. Potají jsem se ušklíbla a v duchu prohodila: Ha, na mě si nepřijdeš! Učila jsem se psát na stroji poslepu! Takže, teď je to moje první výhoda a první problém vyřešen. Čekala jsem, kdy na mě vyskočí další. Nedal na sebe dlouho čekat.
Moje první novinová zpráva se týkala organizace Technické služby v našem městě. O konkrétní události jsem si pohovořila s ředitelem, pečlivě zapsala všechno možné a zbytečné do nového sešitu, pak zpracovávala, přepisovala, opravovala, upravovala, až jsem se dohrabala ke kýženému výsledku. Dle mého názoru - výbornému výsledku! Jak bylo v redakci zvykem, text jsem naťukala přes kopírák se třemi kopiemi a předala šéfovi. S nezbytnou cigaretou v levé ruce, s pokrovým obličejem vzal papír do ruky a četl. Pak se na mě podíval, brvou nehnul, potáhl z cigarety, zasmradil celou kancelář a pronesl větu, která zásadním způsobem ovlivnila nejen moji novinářskou existenci: "Paní kolegyně, takovou sračku jsem už hodně dlouho nečetl. Potřebuji novinářskou zprávu, ne vyprávění žáka pátý třídy. To musíte přepsat.“ S klidem Angličana mi papír vrátil a odkráčel do své zakouřené šéfovny. A bylo vymalováno!
Moje další tiskové zprávy postupně získávaly příjemnější hodnocení. Dokonce jednou, když byla většina redaktorů nemocná a my jsme měli velmi málo námětů, na titulní stránce pondělního vydání vyšel jen jeden text podepsaný někým jiným. Pod ostatními byla uvedena moje zkratka -var-.
Svého tehdejšího nadřízeného beru jako jednoho z nejlepších šéfů, se kterými jsem se kdy ve svém pracovním životě potkala. Přiblížil mi novinařinu, a přestože jsem u ní nezůstala, jeho rady mi pomáhají a budou pomáhat do konce života. A i když ze mě nebude novodobý Egon Ervin Kisch, stejně si budu psát to či ono, skutečné příběhy i vymyšlené. A proč? Protože nikdo mě k této aktivitě nenutí, můj mozek tak zůstává ve střehu i navzdory přibývajícím rokům. A také proto, že mě to těší.
Můj bývalý nadřízený už nežije, přesto mu virtuálně posílám pozdrav: Šéfe, říkal jste, že by ze mě něco velkého mohlo být. Já jsem vás tehdy doplnila - pokud mě něco malého nesežere. Nestalo se ani jedno. Ale něco přece jen vyšlo. Dodnes, kdykoli píšu, slyším váš hlas: „Uvědomte si, že každá mince má dvě strany.“ Vaše rada mě ještě nikdy nenechala na holičkách. Koneckonců, i každá vzpomínka má dvě strany. Jednu, kterou jsme prožili, a druhou, kterou po letech vyprávíme.
V redakci jsem vyfasovala oprýskaný stůl, křivou židli a rozhrkaný psací stroj Consul, na jehož některých klapkách už nebyla písmena čitelná. "Klidně si je tam nějak napište, dělají to všichni," povzbudil mě šéfredaktor. Potají jsem se ušklíbla a v duchu prohodila: Ha, na mě si nepřijdeš! Učila jsem se psát na stroji poslepu! Takže, teď je to moje první výhoda a první problém vyřešen. Čekala jsem, kdy na mě vyskočí další. Nedal na sebe dlouho čekat.
Moje první novinová zpráva se týkala organizace Technické služby v našem městě. O konkrétní události jsem si pohovořila s ředitelem, pečlivě zapsala všechno možné a zbytečné do nového sešitu, pak zpracovávala, přepisovala, opravovala, upravovala, až jsem se dohrabala ke kýženému výsledku. Dle mého názoru - výbornému výsledku! Jak bylo v redakci zvykem, text jsem naťukala přes kopírák se třemi kopiemi a předala šéfovi. S nezbytnou cigaretou v levé ruce, s pokrovým obličejem vzal papír do ruky a četl. Pak se na mě podíval, brvou nehnul, potáhl z cigarety, zasmradil celou kancelář a pronesl větu, která zásadním způsobem ovlivnila nejen moji novinářskou existenci: "Paní kolegyně, takovou sračku jsem už hodně dlouho nečetl. Potřebuji novinářskou zprávu, ne vyprávění žáka pátý třídy. To musíte přepsat.“ S klidem Angličana mi papír vrátil a odkráčel do své zakouřené šéfovny. A bylo vymalováno!
Moje další tiskové zprávy postupně získávaly příjemnější hodnocení. Dokonce jednou, když byla většina redaktorů nemocná a my jsme měli velmi málo námětů, na titulní stránce pondělního vydání vyšel jen jeden text podepsaný někým jiným. Pod ostatními byla uvedena moje zkratka -var-.
Svého tehdejšího nadřízeného beru jako jednoho z nejlepších šéfů, se kterými jsem se kdy ve svém pracovním životě potkala. Přiblížil mi novinařinu, a přestože jsem u ní nezůstala, jeho rady mi pomáhají a budou pomáhat do konce života. A i když ze mě nebude novodobý Egon Ervin Kisch, stejně si budu psát to či ono, skutečné příběhy i vymyšlené. A proč? Protože nikdo mě k této aktivitě nenutí, můj mozek tak zůstává ve střehu i navzdory přibývajícím rokům. A také proto, že mě to těší.
Můj bývalý nadřízený už nežije, přesto mu virtuálně posílám pozdrav: Šéfe, říkal jste, že by ze mě něco velkého mohlo být. Já jsem vás tehdy doplnila - pokud mě něco malého nesežere. Nestalo se ani jedno. Ale něco přece jen vyšlo. Dodnes, kdykoli píšu, slyším váš hlas: „Uvědomte si, že každá mince má dvě strany.“ Vaše rada mě ještě nikdy nenechala na holičkách. Koneckonců, i každá vzpomínka má dvě strany. Jednu, kterou jsme prožili, a druhou, kterou po letech vyprávíme.
