Prasák - napsala Lucie Vykypělová

(nechutná)

Šedinami prorostlý smilník,
obchcává si svůj nový rybník.
Převzal velení po náhlém náčelníkově skonu.
Je to rybář chytající rybičky ve vypuštěném lavóru.

Mořské panny drtící úhle o papír, s kresbami, zdárně připomínajících modelů,
Prasař chlípně okukuje pod záminkou „důležitých“ telefónů.

Strašidelný dům - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, snažím se nezpomalovat, ale stejně si všimnu toho špinavého květináče na okně, do kterého lidé občas házejí drobné. Někteří kolemjdoucí tím prý pomáhají staré majitelce domu, i když člověk má spíš pocit, že se ty mince ztratí někde v nánosu prachu a hlíny.
Ten starý cihlový dům s omítkou rozpraskanou tak, že z ní na mnoha místech lezou ven tmavé, vlhké cihly, působí mezi moderními budovami jako zapomenutý zbytek něčeho, co už mělo dávno zmizet. Zdi jsou špinavé, místy zelené od plísně a celé stavení vypadá, jako by se každou chvíli mělo sesypat samo do sebe.

Malebné zátiší - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, na chvíli se zastavím a do květináčku na okně hodím pár mincí. Vím, že to tak dělají i někteří další kolemjdoucí a pomáhají tím staré majitelce domu.
Ten stařičký cihlový dům s omítkou popraskanou tak, že na mnoha místech vystupují červené cihly, podle některých lidí do moderní zástavby nepatří. Mně se ale zdá, že má zvláštní kouzlo – jako by si z jiného času přinesl klid, který se tu už skoro nevidí.
Domek patří staré paní. Osobně ji neznám, ale pokaždé ji vidím sedět venku a usmívat se. Nemá už zuby, přesto je její úsměv srdečný a překvapivě nakažlivý. Stačí na ni chvíli pohlédnout a člověk má pocit, že se svět na okamžik zpomalil.

Nevím - napsala Andrea Dudaško

"Haló!"
"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe.

Nepovedené literární esence - napsala Dana Emingerová

SMUTNÉ
„Byl jsem smutný, hodně smutný, velmi smutný, a bylo to smutné.“

EROTICKÉ (jemně trapné 😄)
„Podíval jsem se na ni svým pohledem a ona se podívala na mě svým pohledem a mezi námi bylo napětí, které bylo napjaté, a věděli jsme, že se něco stane, a pak se to stalo.“

UMĚLECKÉ

„Čas je kruh, který není kruh, protože kruh je jen metafora kruhu, a já jsem v tom kruhu, ale nejsem, protože být znamená nebýt.“

Zadání:

Napište parodii na literární esence, aby se daly použít jako příklad špatného psaní pro letošní autorské čtení na Dobešce, které se ponese v duchu lekcí Arnošta Lustiga.

KLÍNY - napsal Jiří Wilson Němec

Doufám, že vás název zaujal.
Klín je trojboký hranol, jehož úzkou stěnu nazýváme čelo klínu. Dobře, zkusím si to namalovat, možná pochopím.
Většině mužů si pod ním jako první představí klíny dívčí, klíny žen. To si namalovat nemusím, vím, jak tyhle klíny vypadají. Co si představují při čtení názvu Klíny ženy, netuším. Možná klín, na kterém chováme dítě, kočku, pejska, cokoli k chování na klíně vhodného.
Čeština však má pro toto podstatné jméno – klín - více vysvětlení.
Především klín, který rozděluje.
Klín vražený do vztahu nebo vztahů, klín vražený mezi národy, mezi Čechy a Slováky. Tady ten politický nikoli mezilidský.
Dále ocelový na štípání dříví.
Klín může někomu evokovat obec Klín. Ano, obec v okrese Most v Ústeckém kraji.
Klín také slouží k pevnému, ale rozebíratelnému spojení nejčastěji hřídele s nábojem. Spoj je založen na samosvornosti použitého úkosu. No, to promiňte, ale v tomto případě netuším, oč jde, protože jsem - na vysvětlenou - netechnický typ.

Jiné ráno - napsal Marek Bucko

„Něco je jinak…“ pomyslím si poté, co ráno vstoupím do své kanceláře.

Propisky v kelímku, kalkulačka, sešívačka, všechno stejný. Proč se usmívám jako pako a mám pocit jako půl vteřiny před usnutím?

Jo! Je to ta nádherná vůně. Jasnej parfém - žádná toaletka. Důrazně květinový a kořeněný. Přitom rafinovaně jemný. 

Prošla kolem moje asistentka. Je hezká, příjemná, podle kolegů i dostatečně nestoudná… Se mnou to ale nikdy nic nedělalo. Že by??? Nasál jsem nosem asi hektolitr vzduchu… Nic. Ne ne, není to ona. Trochu si i oddechnu.
„Betty, prosím vás, on byl někdo v mé kanceláři?“ zeptám se jí rovnou.
„Ne. Teda vlastně ano, uklízečka.“
Tak teď se teda pekelně zastydím a zčervenám.
„Jako paní Formánková?!“ vytřeštím oči. Jen ze zdvořilosti neřeknu stará Formánková, jak se tu o ní běžně mluví.