Ten stařičký cihlový dům s omítkou popraskanou tak, že na mnoha místech vystupují červené cihly, podle některých lidí do moderní zástavby nepatří. Mně se ale zdá, že má zvláštní kouzlo – jako by si z jiného času přinesl klid, který se tu už skoro nevidí.
Domek patří staré paní. Osobně ji neznám, ale pokaždé ji vidím sedět venku a usmívat se. Nemá už zuby, přesto je její úsměv srdečný a překvapivě nakažlivý. Stačí na ni chvíli pohlédnout a člověk má pocit, že se svět na okamžik zpomalil.
Její ruce jsou vrásčité a tenké, ale ne bledé – mají barvu slunce, které na ně dopadalo celé roky, když pracovala na zahradě nebo jen sedávala na zápraží.
Dnes tam sedí zase. Usmívá se, v klíně má rozloženou starou deku a trpělivě ji zašívá. Když slyší, jak mince cinknou o keramiku květináče, jen lehce přikývne hlavou na pozdrav.
Vedle dveří stojí dnes něco nového – proutěný košík plný štěňátek. Tři malé chlupaté koule se do sebe neustále zamotávají, jeden z nich má legračně sklopené ouško, ale o to nadšeněji poskakuje za svými bratry. Na čumáčcích a na tlapkách mají ještě zaschlé kousky bahna, jako by se před chvílí vrátili z velkého dobrodružství.
Tenhle výjev – usměvavá stará paní, oprýskaný domek a tři neposedná štěňata – do města plného nablýskaných kancelářských budov, rychlých kroků a zamračených tváří vlastně vůbec nezapadá. A možná právě proto je na něm něco krásného.
Cvrnknu na pozdrav do čepice, oplatím úsměv a jdu dál.
