Chambéry - Val-Thorens
První lokálka do Moutiers-Salins-Brides-Les-Bains jede v 9:53. Koupím si online jízdenku za pár eur a lístek na autobus z nádraží do horských výšin s odjezdem 11:30. Nehodlám riskovat výprask od průvodčího kvůli zásahu vyšší moci ani se brodit 37 kilometrů sněhem kvůli vyprodanému spoji.
Před historickou budovou nádraží Chambéry Challes-Les-Eaux nedávno předsunuli moderní halu ze skla a oceli. Zasednu nad kávou a croissantem v kavárně a čekám.
Na tabuli naskakují minuty zpoždění, a tak si objednám ještě jednu kávu a croissant. Chytrá aplikace SNCF hlásí: „chybějící materiál“. Že by se vlaku nechtělo v téhle plískanici vystrčit nos z luxusního depa? Rozsvítí se číslo nástupiště. Další kafe bych nepřežila, nastoupím si tedy. Materiál však stále chybí. Zastavil se čas, ačkoli jsem ho chtěla jen nechat volně plynout. Modlím se, abych stihla autobus. Slíbila jsem něco, co rušit nechci.Dvoupatrová sytě modrá vlaková souprava s šedým knírem se k perónu došourá s třicetiminutovým zpožděním a poskytne mi chladné přivítání. Vylezu do horního patra, tam snad nepotáhne. Zasednu v letadlovém prostoru a vyletím vstříc savojské krajině. Předhůří Alp má zvláštní klima, jak v Benátsku, tak v Savojsku. Daří se tu vinné révě. Nebo horalé rádi popíjejí víno k tučnému sýrovému raclettu a fondue? Ze svažitých kopců Chigninu sbíhají ke trati bělohroznové vinice a cestu nám kříží hrady, zámky a vesnice se ztepilými kostelíky. Na druhé straně panorama rámují vzdálené zasněžené horské štíty. Leje a slejvák na poli ulpívá v mohutných bahenních kalužích. Jen aby nezaplavily trať! Zelenajícími se vinicemi dokodrcáme do olympijského města Albertville. Na nádraží vlak mešká. Znejistím. Pokud to takhle pojede dál, propadne mi jízdenka na autobusový spoj. Místo abychom se pohnuli kupředu, vracíme se zpět. To má být vtip? „Prosím vás, jede ten vlak do Moutiers nebo ne?“ vyhrknu znepokojeně na klidného čtyřicátníka zírajícího na obrazovku svého mobilu. „Buďte v klidu. Vlak se kousek vrací na smyčku před nádražím a pak nabere správný směr,“ usměje se. Když se stočíme doleva a zahlédnu dálnici na Val d´Isère, uleví se mi. Funíme vesnicemi, na které se ze skal řítí pěnivé vodopády. Na mezích a v příkopech kolem dálnice se drží masy vody, půda ji do sebe přestává nasávat. Koryto horské říčky Isère se rozšiřuje a divoce se v něm perou peřeje. Co asi bude dál v horách, když voda ztuhne?
Vlak dávno neletí jako letadlo, courá se jako osmdesátiletý stařec. Při pohledu na hodinky a na termální lázně s průmyslovými hutěmi v Notre-Dame-de-Briançon vytáčím číslo na tísňovou linku autobusové společnosti. „Jsem stále ve vlaku z Chambéry a autobus do Val Thorens odjíždí za pět minut. Počká na nás?“ Z druhé strany drátu se ozve ženský hlas: „Bohužel jezdí podle jízdního řádu. Můžeme vám změnit odjezd na 13:30, ale máte na rozmyšlenou dvě minuty.“ „Hm, co mám dělat. Dříve fakt nic nejede?“, snažím se zachránit dnešní plán. „Ne, ale můžete zkusit ten předchozí spoj doběhnout, ehm…Každopádně změnu máte na e-mailu. Nashle,“ odbude mě operátorka. Tak to pěkně děkuju! Když jsem byla malá, autobusy na vlaky čekávaly u nádraží, protože jejich hlavním úkolem bylo rozvézt cestující. Nechápu, koho ten autobus tudíž poveze. Strojvůdce dostrká tunelem vlak do nádraží. Neodchýlil se od původního zpoždění, všechna čest.
Seskočím ze schůdků a běžím jako o závod podchodem k autobusovému nádraží a se mnou pětičlenná skupinka. Rozrazíme dveře nádražní haly, autobus je fuč. K čertu s francouzskou
dochvilností! Rozzlobený šedesátník se submisivní padesátnicí se rozkřikne do okénka na obrýlenou třicátnici: “Kde je ten autobus? Nemohla jste ho o deset minut zdržet?“ Třicátnice si posune brýle na nose a zašvitoří: „Omlouváme se, vždy záleží na řidiči. Jízdenku vám samozřejmě uznáme na další spoj, který jede za dvě hodiny.“ Padesátnice poděkuje, šedesátník protočí panenky a zpupně odkráčí.
Musím si najít dočasné útočiště. Jenže podhorské nádražíčko Moutiers mi nabídne pouze tabák a průvan a místo sněžení venku leje jako z konve. Před nádražní budovou zejí dvě utržené kabinky lanovky. Odkud sem proboha spadly? Jdu se podívat blíž. Za nimi na mě vykoukne restaurace, která nevypadá na čtvrtou cenovou skupinu. „Dám si denní menu a vodu,“ hlásím číšnici. „Nechcete raději naše bílé víno? Vody je až až...,“ zasměje se. Porozhlédnu se po lokále. Všichni spolustolovníci skutečně popíjejí víno. S vidinou stoupání do dvou tisíc metrů serpentinami a sněhovými závějemi si svou dvojku prozatím odpustím. Závrati bych se ráda vyhnula. „Dala bych si, ale počkám na panáka, až se dostanu o 1800 metrů výš,“ pokrčím rameny. Na mobilu vyťukám vzkaz: „Ujel mi snow bus. Přijedu až ve 14:45. Klidně lyžuj,“ a ponořím se do talíře. Takovou delikatesu už jsem dlouho nejedla. „To opečené kuřecí stehno má drive. Je domácí?“ vyzvídám od procházející číšnice. „Jasně, farmářské kuře a domácí hranolky.“ Chápu. S vodňanským kuřetem a hranolky McCain by u francouzských horalů tvrdě narazili. „Měli byste vařit pro TGV. To by byla jízda!“ utírám si upatlané prsty.
V dobré náladě se přesunu na stanoviště autobusové linky S63 do Val Thorens. Před zářivě bílým autokarem regionu Auvergne – Rhône – Alpes mě bodře zdraví řidič s bříškem a čtečkou jízdenek: „V pořádku, madam. Místa je tu dost! Vyberte si.“ Sedadla jsou plyšově modro-bílá a uvnitř to voní směsí linolea a borovicového osvěžovače vzduchu. Uvelebím se dvě sedadla za řidičem. Je to sympaťák, na přídi se mi bude stabilněji trávit nádražní oběd. Na zádi popochází nevrlý šedesátník a odpočítává minuty do odjezdu. Jeho padesátnice pokorně hledí z okénka a říká si: proboha, už abychom byli s vnoučaty. „Jak dramaticky to vypadá nahoře, když v podhůří není ani koule?“ nakloním se k šoférovi a zapnu si pás. „Nic, na co bych nebyl zvyklý po prosněženém dnu. Však uvidíte sama,“ mávne rukou jako protřelý horal. Šlápne na plyn a stoupáme po klikatící se silnici k Saint-Jean-de-Belleville. Po pár kilometrech se ukáže první sníh a pak už ho jen přibývá. Nejdřív na střechách, stromech, loukách a skalách, s nadmořskou výškou se vrší v příkopech a na vozovce. Doštracháme se do Saint-Martin-de-Belleville v 1450 metrech nad mořem za pluhem a sypačem. Jezdím přes tu vesnici už pěknou řádku let, ale tolik sněhu jsem nezažila. Metr sněhu pokryl kostelní střechu, zakamufloval zaparkovaná auta a z dopravních značek vyčuhují šešulky. Sjíždíme krokem zasněženou ulicí a stavíme u radnice. Zakuklení lyžaři ve značkových kombinézách se hrnou do dveří a zmateně se ptají: „Hodíte nás s lyžemi nahoru do Les Menuires?“ Řidič Pařížany usadí: „Helejte, já nejsem kyvadlová doprava zadarmo. U mě se platí jízdné. Máte jízdenku? Nemáte. Počkejte si třicet minut.“ „A…“, než chudáci, kterým zrovna odstavili vlek kvůli lavinovému nebezpečí, stačí říct B, odjíždí. Drsňák každým coulem.
Po cestě do střediska Les Menuires se všechny barvy rázem ztrácejí a zůstává jenom mlhavě bílá – pod koly, za okýnkem i nad našimi hlavami. „Podívejte, další převrácené auto. Neumí si ani nasadit řetězy a jedou do hor,“ ukazuje drsňák na úbočí kopce. Pak nám podklouzne zadní kolo v nahromaděném sněhu. Šedesátník vzadu sykne a zapře se do opěrky, padesátnice zbledne. „Nebojte, to se zvládne,“ křikne horal od volantu, zamáčkne tlačítko ASR na palubní desce a prošlápne plyn k podlaze. Motor zařve a kola se prohrabou závějí. Padesátnice se zvedne a jde si sednout k nám: „Jsme ještě daleko od Val Thorens? Kde tam stavíte?“ Autobus se dere sněhem a drsňák s ním nemá slitování: „Vydržte ještě deset kilometrů. Stavím na Place des Arolles. Jestli potřebujete dál, musíte si zajistit dopravu sama.“ V Les Menuires přibrzdíme
na stanovišti, tři lidi vyskočí a otravným lyžařům, kteří se tam zasekli a nechtějí za to platit, zavíráme dveře před nosem. Ploužíme se do 2300 metrů, sjezdovky na protějších kopcích se slily v jedno bílé pole, lanovky se nehýbají, kolem silnice vyrostly dvoumetrové sněhové hradby a na parkovištích nerozeznám jediné auto. K unavené padesátnici si přisedne roztřesený šedesátník. Vzduch by se dal krájet, a tak přidám svou historku: „Před pár lety jsem také parkovala pod širým nebem. Auto mi zapadalo sněhem, hledala jsem dlouho a když jsem ho našla, nezbylo mi, než odhrabávat ztěžklý sníh plastovou lopatkou a košťátkem, co jsem měla v apartmánu. A když se mi lopatka zlomila, došlo na ruce...“ Řidič hned přijde s nápadem: „No vidíte, to mě vůbec nenapadlo, že bych sem mohl dovézt pořádné lopaty a pronajímat je. To by mohl být dobrý byznys…“ Podotknu žertem: „S Pařížany?“ Oba se rozchechtáme.
Najednou se nad námi ozve hluboké zadunění. Padesátnice nadskočí a šedesátník vytáhne placatku a lokne si. „No jo, pořád to není dobrý, visí to nad údolím jako kletba,“ komentuje drsňák odstřelování lavin. „My jsme tu poprv*é, na hory nás moc neužije. Nelyžujeme,“ špitne padesátnice. Obrátím se k ní: „Odstřelené laviny nejsou nebezpečné, nebezpečné jsou laviny, které spadnou nečekaně. Pokud člověk v horách respektuje varování, riziko zavalení je minimální. Prostě se nesmí být v nesprávný čas na nesprávném místě. Na horách to funguje stejně jako v životě… Však už tam skoro jsme!“ Míjíme roztroušená odstavná parkoviště, podjedeme masiv čistírny odpadních vod, vjedeme do tunelu a za ním se nám zjeví sněhem zaprášená cedule Val Thorens. Přestanu vnímat okolní svět, vnímám jen město postavené v sedmdesátých letech minulého století na holé skále pod ledovcem s touhou zažít tu něco mimořádného. Nejvýše položené lyžařské středisko v Evropě. Místo, kde si člověk uvědomí, že ačkoliv všude kolem hrozí laviny, nejdůležitější je překonat lavinu vlastní.
Přes čelní sklo zahlédnu pod přístřeškem autobusového nádraží menší postavu s naraženou kapucí. Dveře vozu se rozevřou a já skočím do sněhové peřeje. Postava běží ke mně a křičí: „No mami, tobě to trvalo!“ „Nevěřil bys, že Bahnzeit někdy tak volně plyne, až se zastaví. Promiň,“ pokrčím rameny a obejmu ho.
Můj třináctiletý syn mě táhne do půjčovny lyží a já zase nabírám rychlost.
V lyžácích si to rázujeme après-ski k baru. DJ rozvibruje atmosféru remixem Chasing Cars a mě napadne: „Víš co, příště si Bahnzeit vyzkoušíme spolu!“
Usrknu autorský koktejl „Zelená víla“, představím si „zelené oko“ a připiji mu...
Tentokrát mi svítí zelená!
