Už nějakou dobu pozoruji existenci Matějova kabátu.
Pro začátek: nikdo neví, jestli kabát patří Matějovi. Ale říká se mu tak, protože někdy ho Matěj určitě měl na sobě.
V jiných domácnostech by byl vnímán jako kabát pro hosty, záchrana pro zimomřivé, či pouhý prvek dekorační. Matějův kabát je však poslední možností, zoufalým krokem v době spěchu a nestíhání, a zárukou ztráty veškeré cti.
Prastarý. Věčný. Nezničitelný.
Před pár týdny přibyl nad truhlou zbrusu nový věšák. Perfektně si rozumí se saky a zimními bundami, jejichž společenství vděčně využilo šanci dostat se z dosahu Matějova kabátu (jak hrubé), a jako veškerý nábytek v domácnosti je zdvořilý, ví, kde je jeho místo, a trochu se upejpá, jako by ani nechtěl být viděn nebo používán. Nudný, kdybyste se zeptali mě, ale já jsem pouhý pozorovatel.
Původnímu věšáku nyní panuje Matějův kabát. Válečný veterán zůstal věrný svému postu už víc než patnáct let. Medaile záplat jsou však důkazem, že býval nasazován do přední linie. Občas ke mně zavane vůně pryskyřice a pilin, navěky vetkaných do jeho útrob. A černý prach z uhlí, které se nosívalo v děravých železných kýblech. O rozmáznutých jablkách ani nebudu začínat. Na zemi pod ním se čas od času zalesknou stébla slámy, jak se Matějův kabát ve spánku otřepe - nejspíš se mu zdá o skákání ze stohu.
Je jako brnění. V dobách bitev s dřevěnými meči vykryl spolehlivě všechny útoky, chránící osmiletého rytíře jako obrovský polštář.
Je veřejně odsuzován: „Vezmi si něco teplýho na sebe. Ne, bože, ne ten hnusnej!“ a též přehlížen za to, že je trošku nemotorný a beztvarý, a že skrývá tajemství v kapsách, za to, že má barvu vzpomínek.
Věnováno nepřímo mému bratrovi Matějovi a všem blbouřím kabatům.
