Nekonečná cesta, z níž sotva hodina vedla po asfaltu. Při jedné ze zastávek jsem vyskočila z auta a zapnula aplikaci, která dokáže rozpoznat kopce, polohu i nadmořskou výšku. V Himálajích nesmírně praktická věc. A najednou se na obrazovce objevilo jméno: Annapurna I.
Otočila jsem se na svého šerpu a s naprostým úžasem ze mě vypadlo:
„Jako… vážně?“
Jen se zasmál: „Dneska uvidíš ještě dvojku a trojku.“ To bylo moje první opravdové setkání s osmitisícovkami.
Do Nepálu jsem se vydala podruhé. Tentokrát s cílem víc poznat – kulturu i hory. Žádné velké plány, žádné ambice na výstupy. Jen pochopit, jak to tam opravdu funguje. Otestovat sama sebe. Byl březen 20205. V Káthmándú slunečno, přes dvacet stupňů. Zabalená a připravená vyrazit. Jakmile jsme začali stoupat, rychle se ochlazuje. První noc v nadmořské výšce 2700 metrů a do postele jedině s elektrickou dečkou. Kopce kolem působí spíš jako větší hory z Dolomit, ale jsou to šestitisícovky. Vrcholky ještě nejsou bílé, a přesto už je tady cítit… jiný řád světa.
Další noc přes tři tisíce. Ráno jsem už v sedm na nohou, ale venku jen mlha. Na trek s výhledy to moc nevypadá. Při snídani se ptám šerpy, co si o tom myslí.
On s klidem pronese: „Počkej deset minut.“
Párkrát foukne vítr — a najednou modrá obloha, mraky pod námi. Jiný svět. Mraky zůstávají někde kolem tří tisíc a my stoupáme výš.
Šerpa si v klidu telefonuje, já nemůžu popadnout dech.
Jsme tu na začátku sezóny, takže potkáváme jen jednu dvojici z Brazílie. Na prvním vrcholu už na mě čekají. Jen si plácneme a slyším: „Tvůj první summit!“
Stojím pod Gangapurnou, pode mnou ledovcové jezero, fouká silný vítr — a já mám pocit, že k Annapurně II je to jen kousek.
Neskutečný pocit.
Sestup mě rychle vrátí do reality. Prudký terén, silný vítr a síly pomalu docházejí.
Zásadní věc: vrstvení. Schovat uši. Mít s sebou svačinu a teplé pití.
Zázrak jménem zázvor s citronem a bylinkami. A pak jejich místní zázrak – bylinný Red Bull. Ten mě opravdu nakopl.
Celkem tisíc kilometrů, oblet kolem Everestu, přes pět tisíc fotek, tři festivaly, několik dní v klášterech…
Neplánovala jsem to. Jela jsem tam s tím, že nic nečekám.
Po všech těch operacích, s ortézou přes celou nohu, jsem si připadala spíš jako robocop než jako někdo, kdo míří do hor.
A přesto jsem tam stála. Dýchala ten řídký vzduch a měla pocit, že právě tohle je ten okamžik, kvůli kterému jsem musela jít přes všechno to předtím.
Nepřineslo to žádné velké zjevení. Jen tichý klid.
A vědomí, že některé cesty se opravdu neplánují – prostě se stanou, když člověk přestane čekat.
Teď se chystám znovu. Do oblasti, kterou jsem jako dítě znala jen z knihy o Nepálu.
Ten obrázek si pamatuju dodnes.
