25. srpna 2020

Na Noemově arše - napsala Kateřina Pospíšilová

Když vyplula Noemova archa, ukázalo se, že kromě hřebce zebry se na ni nějakým záhadným nedopatřením nalodily ne jedna, ale hned dvě zebří klisny – jedna větší a jedna trošičku slabší a menší.
Větší a silnější zebra si pozorně prohlížela všechny živočišné druhy na celé arše a taky krásně urostlého zebřího hřebce. A když uviděla slabší a menší klisnu, pomyslela si: “Kdepak, děvenko, tebe já k tomu krásnému hřebci nepustím, nedělej si žádné naděje, ten bude jedině můj, to já se stanu matkou zebřího rodu. “

Slabší a menší klisna neměla proti té větší a silnější šanci. Hřebec věnoval všechnu pozornost větší zebře, která na něj koulela očima, vrtěla zadkem a nastavovala bok, aby bylo lépe vidět, jak má souměrně vybarvené pruhy. Menší zebra jen zaraženě postávala mezi ostatními zvířaty a bylo jí smutno, protože jí bylo jasné, že nikoho dalšího k sobě do páru nezíská a na místě, kam doplují, zemře v osamocení.
Další den plavby byla velká bouřka, hodně pršelo, foukal silný vítr a na mokré horní palubě archy to pořádně klouzalo. Větší zebra navzdory nevlídnému počasí dychtivě vykročila na obchůzku, aby se opět dostala co nejblíž ke svému hřebci. Náhle jí ale ujela kopyta, a jak byla velká a těžká, ztratila rovnováhu, přepadla přes okraj archy a utopila se v hlubokých vodách okolních záplav.
Menší zebra se za ní s trochou soucitu krátce ohlédla, jak mizí pod hladinou. Při tom si řekla: “Vidíš, holka, a teď budu zebří pramáti já.”

Poučení: První krok je dobrý, ale do cíle je vždy daleko.

Žádné komentáře:

Okomentovat