12. září 2020

Světlo - napsala Zuzana Kratochvílová

Okno pokoje bylo velké a světlo ozařovalo celou místnost. Dům byl postaven v souladu s nejmodernějšími architektonickými zásadami. Prostor, jednoduchost, čisté linie, souznění s okolím. Pro některé strohost, pro jiné dokonalost pro život. Život, který pro někoho právě končí.
Antonín ležel v posteli a cítil, že jeho čas se nachýlil ke konci. Přemítal o všem, co prožil, jakými úskalími prošel. Na jednoho člověka až moc.
Ne každý má tu čest mít svůj život tak pestrý a nabitý. Síla a energie z jeho těla postupně odcházela a on věděl, že je čas se rozloučit. Zazvonil na svou ošetřovatelku a požádal ji, aby došla pro jeho ženu.
Stačil pouhý pohled a Noemi věděla, co se děje.
Následovala Alison až do pokoje s výhledem na zahradu, kde posledních pár týdnů ležel Antonín. Přestože věděla, co ji čeká, šla silná a připravená. Těžkost nohou ovládla svým odhodláním pomoci svému nejdražšímu zdolat jeho poslední životní úkol.

Jakmile Alison zavřela dveře a Noemi s Antonínem zůstali sami, měla co dělat, aby udržela pláč uvnitř. Jeho oči na ni pohlédly jako tolikrát a ona věděla, že je to jeden z posledních okamžiků a pohledů se svým milovaným mužem. Mužem, kterému nemohla dát to nejcennější, po čem celý život tajně toužila. Byla neplodná a jemu to nevadilo. Hluboce ji miloval a život po jejím boku byl pro něj úžasný i bez dětí.
"Tony, lásko!", pohladila svého nejdražšího a usedla na postel k němu.
Usmál se na ni a jejich ruce se propojily. V jejich vzájemném pohledu bylo všechno - poděkování, úcta, láska, obdiv i síla jich obou, která je doprovázela po celou společnou cestu životem.
"Vždy jsem tě miloval, Noé, víš to? Byla jsi andělem, který mi vstoupil do cesty. Úžasná žena, milenka, kolegyně, parťák do nepohody. Moc ti za to děkuji. Díky tobě jsem prožil život, o kterém se mi ani nesnilo."
"To já děkuji tobě, Tony. Nevadilo ti, že nemáme děti a místo toho jsi zasvětil život práci a umožnil mi se na ni také podílet. To by ne každý muž dokázal."
Oči se jí zalily slzami. Sklonila se a dlouze se políbili. Cítila, jak její slzy kapou na jeho tvář. Tvář, ze které pomalu ale jistě odcházel život.
Poslední okamžiky strávili vedle sebe stejně jako většinu společných dní. A světlo, které bylo jedním z hlavních faktorů při realizaci jejich společných děl, nyní zalilo celou místnost a prostoupilo Antonínem.



Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.

Žádné komentáře:

Okomentovat