ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ: Zelená vdova


Dobrý den, milí psavci, připravili jsme pro vás blogový román na pokračování, který čeká na dopsání. Přečtěte si úvodní kapitolu a příspěvky v komentářích a můžete libovolně navázat na předchozí příběh a jeho pokračování v komentářích. Vývoj děje je zcela ve vašich rukách, jedinou podmínkou je, aby navazoval na předchozí příspěvky.  Ideálně byste měli dopsat alespoň jednu uzavřenou "spisovatelskou cihličku" (popis, dialog či akce), ale meze se nekladou, pokud se pustíte i do celé kapitoly.

I. kapitola románu:
(napsala Dana Emingerová)


„Máme pro tebe překvapení, maminko. Budeme pirátit na Jadranu. Lukášek je nadšený, viď?“ mrknul na svého devítiletého synka architekt Josef Vítek. "Co ty bys řekla čtrnácti dnům na plachetnici?"

„Tyjo, mami, prosím!“ škemral Lukášek.

Vanda se však moc vstřícně netvářila. Nedovedla si představit, co by dva týdny na širém moři dělala.

„Mohla bys ležet a opalovat se,“ usmál se Josef.

„Akorát dostanu mořskou nemoc,“ ušklíbla se Vanda. „Navíc už vás dobře znám. Ve chvíli, kdy přistaneme a mohli bychom se někam podívat, zase budete trčet někde na rybách.“

„To proto, abychom ti sehnali obživu,“ zavtipkoval Josef.

„No jasně,“ přikyvoval nadšeně Lukášek. „Proto budeme potřebovat lodního kuchaře. A to bys byla ty, mami. Já budu kormidelník, táta kapitán a ty bys mohla dělat mužstvo. Až bys uvařila oběd, drhla bys paluby.“

„Po ničem jiném netoužím,“ protočila panenky Vanda.

"Maminka nemůže dělat mužstvo, Lukášku," objal ji Josef. "Jen ženstvo."

Pak ji políbil do vlasů a při tom jí sdělil, že má před večeří ještě krátkou pracovní schůzku.

Vanda se mu vytrhla z náručí: "Nojo, běž si, kam chceš!" řekla a zmizela v kuchyni.

Zdroj: pixabay.com
Na Jadran kvůli dvěma týdnům na plachetnici rozhodně nechtěla. Lodě ji nebavily a navíc měla v hlavě úplně jiné myšlenky. Byla zamilovaná do chlapíka, kterého poznala před měsícem na zastávce autobusu. Zatímco její Pepa už jen tloustnul a vlasy mu řídly, takže nosil nalakovanou přehazovačku, aby na firemních poradách zakryl plešaté temeno před svými zaměstnanci, její milenec Robert Rohanský byl elegán s hustou zrzavou kšticí, štíhlou postavou a širokými rameny jako diskobolos. A navíc básník…

„Ticho je tišší než tep tvého srdce… a venku mží. Lehce tebou mží,“ opakovala si s něhou  básničku, kterou před chvílí objevila v mobilu. Povzdechla. Co měla na milencovu zprávu odpovědět? Že musí podlít telecí v troubě a uklidit nádobí? Že se musí učit s Lukáškem do školy? Že dneska za Robertem nikam nemůže?

„Mami, viď že na tu loď pojedeme?“ ozval se jí za zády Lukášek. „Kdybys opravdu chtěla, svěřili bychom ti pirátskou vlajku,“ připustil neochotně a dodal: „Vždycky bys ji vytáhla na stožár, kdybychom chtěli někoho přepadnout.“

"Hmmmmm," vydala ze sebe. Moc nevnímala, protože právě jí pípla v mobilu další esemeska. Bezděky přitiskla  na prsa barevný dřevěný náhrdelník, který od milence nedávno dostala a blaženě se usmála. Robertovy zprávičky byly pro ni rozptýlením, jaké s Josefem nikdy nepoznala. Navíc po několikaletém manželství už si připadala jako inventář domácnosti. Josef jí připadal pořád nervózní. Jakmile vešel do dveří, místo pozdravu Vandu zpražil kvůli nějaké hlouposti. Ať už to byly rozházené boty v předsíni, Lukáškovy hračky v obýváku, obráceně se rolující toaletní papír na záchodě, chybějící víno v lednici či nedostatek francovky v lékárničce. Ať se Vanda snažila sebevíc, vždycky bylo špatně něco, kvůli čemu Josef vybuchl. Jak mohla nepodlehnout milostným vzkazům jako tomu, co právě od Roberta dorazil:

„Chci zase padat do tvého horkého jarního deště a topit se v něm. Co děláš dnes večer?“

„Píšu s Lukášem úkoly do školy,“ vyťukala do telefonu. Pak vysvětlovala synkovi koloběh vody, jak vznikají mraky a proč při bouřce hřmí. Při tom si vůbec nevšimla, že brambory na plotně se už dávno divoce vaří. Voda z hrnce přetekla a rozlila se po sporáku.

„Ježkovy voči,“ zděsila se Vanda. S hadrem v jedné ruce a s mobilem v druhé slévala brambory k večeři. A do toho nedočkavě otvírala další esemesku: „Nemáš psát úkoly. Jen kontrolovat, ty hebce horká na vrcholu mého jazyka.“

Při čtení milencovy zprávy Vanda cítila, jak se jí v břiše rozlévá slastné teplo. Co by si tak vymyslela, aby za Robertem mohla jet? Nic ji nenapadalo.

„Na krku mám korále od tebe. Teď zčervenaly vzrušením nad tvou neřestnou zprávou,“ zavtipkovala Vanda do mobilu, těsně před tím, než v zámku zarachotily klíče.

„To se jen do nich nahrne krev jako do špice mého penisu pokaždé, když na tebe myslím,“ četla okamžitou reakci. Vyvalila oči a okamžitě všechny milostné esemesky vymazala.


....pokračování je na vás níže v komentářích


58 komentářů:

  1. „Tyjo, mami, zítra chceme jet s tátou rybařit. Může ryba vyskočit a udeřit do ní blesk?“ zeptal se v tu chvíli Lukáš. Vanda se na synka podívala, podala mu talíř s večeří a řekla: „Ta ryba jsem právě teď já…“

    Pak přidala do džbánu s vodou citronový koncentrát, ozdobila limonádu kolečky pomeranče, čerstvou mátou a postavila pití na prostřený stůl.

    „Proč ty, mami?“ kroutil hlavou nad porcí telecího školák, zatímco Josef vešel do kuchyně se slovy: „Co jsi zase spálila?!“

    Pak si sedl ke stolu, nalil ze džbánu do sklenice žlutavý nápoj s mátou a žíznivě se napil. V příštím okamžiku zakoulel očima a z úst se mu vyvalily bubliny jako v pohádce o kočičce a pejskovi, který snědl mýdlo. Zamilovaná Vanda přidala do vody místo sirupu citrusový saponát na nádobí.

    OdpovědětVymazat
  2. "Chceš mne snad otrávit?" dostal ze sebe Josef. "Jseš tak neschopná nebo blbá?" pokračuje a vyplivne obsah z úst zpět do sklenice a potřísní si přitom kalhoty.

    OdpovědětVymazat
  3. „Jídlo připálíš, ani limonádu nejsi schopná připravit. O všechno se postarám, peníze vydělám....“ při poslední slabice se Josefovi udělala u úst velká bublina.
    To zaraženého Lukáška rozveselilo a vrhnul se ke džbánu: „Maminko, já se chci také napít bublifuku a pouštět bubliny jako táta!“ naštěstí ruka Vandy sevřela ucho džbánu dříve, než se Lukášek stačil napít. Nádobou trhla tak silně, že obsah vyšplouchl na stůl a potůček rozlité tekutiny si to neomylně namířil k rozzuřenému Josefovi, který se ocitl v dalším nebezpečí. Vyskočil ze židle, už toho na něj bylo moc, zdálo se, že mu Vanda v jeho choulostivé situaci nehodlá pomoci, ještě se pobaveně ušklíbla, saponát mu v ústech stále pěnil a bránil v další komunikaci, mokré kalhoty ho začaly studit právě v rozkroku.
    Rozhodl se pro rychlý ústup do koupelny. V jídelně byla dokonalá spoušť, ale Vanda už neměla sílu řešit tolik problémů najednou, nechtěla se sejít s Josefem, až vyjde z koupelny, nechtěla nic vysvětlovat Lukáškovi, nechtěla likvidovat následky nepodařené večeře, ovládala ji jediná myšlenka – pryč, pryč z domu. Věřila, že ji Robert porozumí a utěší.
    (Vloženo za Lenka Štraublová)

    OdpovědětVymazat
  4. „Vykoupat a spát! Dneska žádné odmlouvání!“ houkla na Lukáška. Bez odmlouvání sebral aktovku a běžel do svého pokoje. Vanda se otočila opačným směrem. V chodbě automaticky sáhla po kabelce, klíčích a kabátu. V duchu si opakovala: Lukášek to pochopí. On to jednou určitě pochopí…
    Stála na stanici tramvaje a ještě trochu naštvaně podupávala pravou nohou. Myšlenkami ale už byla u Roberta v náručí. Rychle ťukala do mobilu zprávu: „Potřebuju dnes v noci zachránit. Jsem na cestě za Tebou…“ Vanda myslela na ten pocit bezpečí, který znala z jeho náruče. Pocit souznění, který se mísil s živočišnou vášní a zároveň naprostou důvěrou, kdy mohla s Robertem hovořit o všem, co ji trápilo.
    Najednou si všimla, že už na stanici nestojí sama. Lehce zpozorněla. Tramvaj by měla jet za minutu. Vandě v kapse zavibroval mobil...
    (Vloženo za Lucie Poštolková)

    OdpovědětVymazat
  5. Robert nemá čas? Co prosím? Před chvíli ho myšlenky na mě přivedly k erekci a najednou nemá čas? Vanda vyděšeně čte znovu a znovu tu holou větu, bez jakékoliv omluvy, vysvětlení...., co teď? Zpátky domů za Lukáškem a Josefem předstírat, že se dostatečně okysličená vrací do lůna rodiny a bude poslušně sloužit potřebám těch dvou? Zavolat Kláře, aby ji zahltila hodinovým monologem o Robertovi, u toho vypily několik lahví vína a pak s rozmazaným makeupem, zpátky do lůna? Ne, ne, ne.....chci jeho teplou náruč a to hned! Nasedá do přijíždějící tramvaje a znovu lehce zpozorněla.....

    OdpovědětVymazat
  6. (Vloženo za Jitka Bláhová)
    „Jedu za tebou.“ napsala Robertovi.
    „Vážně? Jak to?“ odpověď přišla, až když Vanda seděla v tramvaji. Přišlo jí zbytečné odpovídat, už byla skoro u něj. Ve dveřích paneláku se minula s vysokou blonďatou ženou v červeném sáčku. Měla zelené náušnice a náramek. Žena jí přidržela dveře, takže nemusela na Roberta zvonit, aby jí hodil klíče. Aniž by vůbec zpomalovala, vpadla do jeho bytu a ihned se na něj vrhla. Nestála o mluvení ani o uklidňování. Chtěla jen na chvilku zapomenout. Když na stolku uviděla zelený náhrdelník.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ta zelená!
      Byl to jen záblesk krátkého setkání mezi dveřmi. Otisk vteřiny, která zůstala ve Vandině paměti. Letmý pohled na zelené náušnice. Ale Vanda nechtěla nic vidět. Právě teď nechtěla dát zelenou myšlence, která vyvstala zcela nečekaně.

      Vymazat
  7. Raději na to nemyslet, řekla si Vanda a začala Roberta líbat. Nebránil se, ač vypadal překvapeně. Vanda byla jiná než obvykle. Připadala mu divoká a nevyzpytatelná. Začínal mít trochu strach, ale bál se jí jakkoli odporovat.
    Vanda se opravdu nekontrolovala. Všechno zoufalství, které v ní vyvolal večer doma, se nyní změnilo v nutnou potřebu někoho milovat a být milována. Předávala veškerou svou energii Robertovi. Zahrnovala ho drsnými polibky, tolik odlišnými od jejich minulého milování. Tentokrát byla jako bouře. Krátká, silná sprcha. Vítr, co bere dech, tělo se nedá ovládat. Prali se o sílu, až oba leželi vyčerpaní, ztěžka oddychující, s červenými tvářemi.
    „To bych od tebe nečekal, můj červený korálku.“ řekl Robert a usmál se. „Myslel jsem, že jsi studánková víla, ale po dnešku to vypadá spíš na divoženku. Jsi nejkrásnější na světě, hlavně když se takhle červenáš.“ pohladil Vandu po tváři.
    Vanda nereagovala. Ležela na zádech a dívala se do stropu. Roberta skoro nevnímala.

    OdpovědětVymazat
  8. (Vloženo za Oldřich Krejčí)

    Přece musím svému Fenixovi dokázat, že jsem lepší než ta jeho zelená rosnička. Mám ho ráda, že mne vyvedl z toho denního stereotypního marasmu, chtěla jsem ho milovat, protože jsem myslela, že mne miluje.
    „Kam jdeš?“ Ptal se tiše Robert, ležící na posteli, jako ztrhaný maratonec po doběhu do cíle. „Jdu se ospršit“. Vyslovila jsem rychlým returnem a pohledem na jeho krásnou atletickou postavu s jemným chmířím na hrudi.
    Už jsem se těšila do sprchy, ale mé kroky jako by byly věčné. Konečně. Zavřela jsem se do průhledné kopky a pustila modrou, nebo červenou já už nevím. Prostě honem ze sebe všechno smýt. Teď, a hned se vším co k tomu patří. Přestala jsem slyšet tekoucí vodu, vnímala jsem jen zázračný proud , jak mne hladí a zároveň šlehá po mém celém těle. Chvíli jsem tam stála jako omámená, bylo mi příjemně.
    … Co tam dělá? Proč je tam tak dlouho? Zamýšlí se Robert. Byla nějaká divná, takovou ji neznám. Ale byla úžasná. Připadala mi jako by se snažila vydat ze sebe maximum. A je ještě docela pohledná, to jsem nečekal….
    Procitla jsem, hledám nějaké mýdlo, či šampon. Teď nechci žádný Schwarzkopf ani Addidas, stačil by mi nyní nějaký Jelen. Chci to vše ze sebe smýt. Smýt vše, co mne vinní. A při tom si nechat aspoň ten přijémný pocit objetí a množství krásných polibků. Myji se, až přímo dřu tu mou kůži. S pohledem na tekoucí pěnu, vidím jakoby smývající krev viny, jak nějaká Čachtická paní. Vše odtéká do kánálu, dále do moře. Ne, nejsem vina, ne nemohu být vina. Byl to jen sen ……
    „Vando, Vandičko….“ Ozývá se z nedaleké ložnice. Vando máš telefon, volá Ti nějaký „UPÍR“. Cože , cože. Ježeiš marjá, řvu si vnitřně pro sebe … to je Josef. Jen to né… Rychle vybíhám , celá mokrá, jen s velkou souškou přes část těla. Beru telefon a běžím do kuchyně. „Halo, halo… co se děje?“ drkotavě ze sebe vydávám viditelně nepřesvědčivou odpověď. „Kde jsi, kam si se vypařila…Lukášek ještě nespí a furt básní o rybách“ zaznělo ani ne arogantně, ani ne vyčítavě. Jen tak polohlasně a se snahou udržet jasný ton vyhrknu „ jen jsem si odskočila ke Kláře a vzala jsem to přes Penny, koupila jsem to šampanský co nám chutná“ Za půl hodiny jsem doma.“ A položila jsem to. Co jsem to udělala? Proč jsem lhala? Snad Marcele nezavolá. Kde teď seženu šampanský? Co Fenix, jak mu to vysvětlím?
    „Kdo to byl?“ Ptá se již sedící hřebec na kraji postele. „Prosim Tě Robo nic se mne neptej, musím domu. Syn nemůže usnout, chce mámu. Musím. Promiň“
    Dávám svému hodinovému zachránci letmou pusu, až jsem se zastyděla, že tak rychlou a bleskově se oblékám k odchodu.

    OdpovědětVymazat
  9. Šampaňské naštěstí sehnala celkem rychle, takže její zpoždění se dalo ještě svést na dopravní potíže. Třesoucíma rukama odemkla dveře a před nimi už čekal Josef. Usmíval se.
    „Vando, promiň mi to.“šeptal.
    „Kde je Lukášek, půjdu ho uspat.“odsekla Vanda.
    „Už dávno spí. Chtěl jsem, aby ses vrátila domů.“upíral na ni své velké modré oči. Do těch se tenkrát zamilovala. Těma očima ji uhranul.
    „Josefe…“vzdychla Vanda, ale to už ji Josef objímal pevnýma rukama.
    „Omlouvám se. Vždyť mě znáš, jsem holt povaha výbušná.“
    „Já vím.“pookřívala pomalu Vanda, připravena na vše zapomenout, jako už mnohokrát.
    „Vandičko, pojeď s náma na tu plachetnici. Ať už jenom kvůli Lukáškovi, nebo spíš kvůli mně.“
    „Josefe, vždyť…“vymlouvala se.
    „Myslím, že se tam všechno vyřeší.“
    „Jak by mohlo? Josefe, bylo toho moc!“vyhrkly jí slzy. Jak by se mohla s Josefem usmířit? Vždyť to hlavně ona tady dělala chyby. Podvedla ho. Mockrát. Tohle si Josef nezaslouží! Nebo jo? Kéž by znala odpověď.

    OdpovědětVymazat
  10. (Vloženo za Pavla Kolářová)


    Vymanila se z Josefova náručí. „Promiň, strašně mne rozbolela hlava. V poslední době mám nervy napjatý jak struny“, řekla rychle Vanda (Z koho asi? Pomyslela si v duchu).
    Odešla do ložnice a doufala, že ji nebude následovat. Ne dnes v noci ne. To už by neustála. Další lži a předstírání. Jednou se to stejně musí provalit, ale dnes ne, prosím. Ostatně s tou bolestí hlavy si zase až tak moc nevymýšlela. Už to na ni zase přišlo, ten úporný tlak ve spáncích, jakoby jí v hlavě kutalo tisíce permoníků. K tomu všemu už zase ten pocit na zvracení. Že by ta připálená ryba?
    Jenže mdlo jí bylo v poslední době až podezřele často. Není divu, když žije v neustálém stresu. Už je jí z toho všeho špatně: podělaný manželství, nevěrný milenec – kolik jich vlastně ještě má a to si je rozlišuje podle barevných korálků, aby se mu nepletly? Představila si, jak se Robertův diář hemží různými barvami – červená, zelená, modrá a kdo ví jaká ještě? A kolik takových ´dostaveníček´ vůbec stihne v jednom dni? V polední pauze růžová a na večer fialová? Má to někdo pestrý život!
    Při myšlence na Robertův diář ve všech barvách duhy, si uvědomila, že by měla zkontrolovat také ten svůj: Lukášek -v úterý zubař, čtvrtek v 16.30 – kafe s Klárou (musí jí znovu poděkovat, že jí tak často poskytuje alibi). Zpětně prolistovala několik posledních týdnů v diáři. Kdy vlastně naposledy…….?
    A do prdele!

    OdpovědětVymazat
  11. Ne, to ne. Třeba to bylo jenom hodně stresu v práci… Neoznačené stránky diáře na Vandu útočily a bezostyšně ji bodaly do hlavy. Moc jiných vysvětlení nezbývalo.
    V tom se pootevřely dveře do ložnice a objevily se dvě sklenice. Josef jimi vesele máchal ve vzduchu. „Dáme si to šampaňské? Potřebuješ se trochu uvolnit. A Lukášek už spí“ dodal významně.
    Vanda neměla sílu vůbec na nic. Ze všech rolí a problémů se jí točila hlava. Nebyla si ničím jistá. A nejistotu nesnášela.
    „Já… Promiň, Josefe, ale já už dneska vážně nechci. Já tu naši přetvářku nesnáším. Nejdřív se hádáme, pak je chvíli ticho a pak děláme, že se nic nestalo. Že jsme šťastná rodina. Tohle nejde!“
    „Ale…“
    „Už nic neříkej. Domluvíme to jindy. Chci jít spát. Dobrou noc.“
    Vanda si lehla na levý bok a zavřela oči. Čekala, až Josef odejde. Byla tak vyčerpaná, že jí nešlo plakat. Jako by všechno zoufalství chtělo zůstat uvnitř. S pocitem prázdné beznaděje pomalu usínala.
    Josef si vzdychl a šel vrátit sklenice do kuchyně. Po cestě stále dokola opakoval slovo „jindy“.

    OdpovědětVymazat
  12. „Zatraceně, zaspali jsme,“ odhodila Vanda deku a vyletěla z postele, hned co jí padl zrak do okna a poté na hodiny. Bylo sedm ráno. Jak jen mohla tak tvrdě usnout, po takové noci? Otevřela dveře do dětského pokoje a zacloumala Lukáškem. „Vstávej nebo přijdeme pozdě do školy.“ Minula Josefa spícího na gauči, postavila vodu na kafe a na pár minut se zavřela v koupelně. Ranní koncert se zubním kartáčkem prokládala pohledy do zrcadla, jakoby vedla rozhovor sama se sebou. „Mám zavolat Kláře? Nebo ještě pár dní počkat? Nebo zajít za Robertem? To je přece nesmysl. Ten tak bude chtít poslouchat nějaké moje předtuchy."
    A nebyla daleko od pravdy.

    OdpovědětVymazat
  13. (Vloženo za Lenku Štraubovou)
    Robert se probouzí jen velice zvolna a nerad. Nikam nepospíchá, básníci většinou dopoledne nikam nepospíchají. Ještě chvíli se chce rozvalovat ve své velké, pohodlné posteli. Přivře oči a v myšlenkách se vrací k včerejšímu večeru. Dvě dámské návštěvy v rychlém sledu po sobě ho dost vyčerpaly. Že by mu už ubývaly síly? Ne, ne, ta myšlenka se mu vůbec nelíbí, tak ji rychle zaplaší. To je přeci nesmysl, on je stále plný síly a mužnosti. Opět se zamyslí nad večerním dobrodružstvím. Ta střídačka dam byla dost natěsno, lehce se pousměje, když si představí, co by se mohlo stát, kdyby Vanda přišla o chvíli dříve. Třeba by se o něj dámy popraly, to byla opojná představa. Ale ta Vanda byla včera úplně jiná, nejprve ho překvapila svojí výbušnou a horoucí vášní, pak svým náhlým odchodem, skoro útěkem. Něco mu v tom vášnivém a rychlém výstupu neladilo. Musí Vandu příště jemně upozornit, že není možné, aby k němu vtrhla, jako vítr kdy se jí zachce. Musí přeci pochopit, že i on má svůj program. Když na něj nemá čas ona, přeci se nebude doma nudit sám.

    Pomalu se mu do hlavy vkrádá nepěkný nápad. Snad Vanda nemá ve svém manželství tak velké problémy, že by, nedej Bože, chtěla svého manžela opustit, a ještě horší varianta, chtěla se nastěhovat k němu. Na to není Robert připravený, neumí si představit, že by se v jeho království usadila jedna královna a už vůbec si nedokáže představit, že by si s sebou přivedla dítě ! Ta představa ho docela probudila, rychle vstává a probíhá celý byt, zda tu po Vandě něco nezůstalo, co by signalizovalo její úmysl zahnízdit tady. Naštěstí nic neobjeví, s úlevou se zastaví před zrcadlem, se zalíbením si prohlíží svoji mužnou tvář a sportovní postavu. Ne on ještě nemá zapotřebí se usadit, ještě musí sbírat inspiraci do svých básní a tou inspirací jsou mu ženy, jeho múzy, hodně múz. Není si najednou moc jistý, zda je Vanda ta pravá múza, bude si to muset s ní ještě rozmyslet. Pro zatím trochu zvolní tempo, dnes ji nepošle žádnou zprávu.

    OdpovědětVymazat
  14. Vanda odvezla Lukáška do školy, protože nestihl autobus. Chvilku potom, co vystoupil, ale ještě seděla v zaparkovaném autě a přemýšlela. Nevěděla, co dělat. Musela se prostě přesvědčit, nic jiného jí nezbývalo. Zastavila před nejbližší lékárnou a vběhla dovnitř. celá nervózní popadla drobnou krabičku a vydala se ke kase. Ne, doma to udělat nemůže. navíc by to bylo až za dlouho. Potřebuje to vědět hned.
    "Můžu použít vaši toaletu prosím?"ptala se prodavačky, která na ní chvilku nechápavě zírala, ale pak si povšimla, co Vanda třímá v ruce a podala jí klíč. Vanda se zamkla v těsné bílé místnůstce a ačkoli postup moc dobře znala, oddalovala okamžik pravdy důkladným zkoumáním návodu. Pak se jen posadila na mísu a zírala na bílou plošku, uprostřed onoho testu. Na tu plošku, na které se po pár vteřinách začaly zřetelně rýsovat dvě červené čárky. Vanda se nemohla ani hnout. Hlavou jí běhalo pouze: "Čí to sakra je?" Potřebovala se někomu svěřit, jenže komu? Roztřesenýma rukama vzala telefon.
    "Kláro, máš čas? Potřebuju něco nutně probrat!"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "No tak to jsi teda v pěkný.....", konstatovala Klára, když jí Vanda vylíčila svoje trable. "Co s tím jako budeš dělat?" Teď to znělo skoro jako obvinění ze zločinu.

      "Díky za informaci....., kde jsem, .......to vím naprosto přesně", řekla pomalu a odměřeně Vanda jakoby ostrým nožem odkrajovala slovo za slovem. Lomcoval jí vztek a zároveň přemáhala pláč. Za jiných okolností by Kláře práskla telefonem, ale teď se nepotřebuje rozhádat se svou nejlepší kamarádkou, v současné situaci jedinou spřízněnou duší.
      "Kláro, já vím, že jsem blbá naivní kráva....", sypala si popel na hlavu " a právě teď potřebuji nějaký geniální nápad (na druhém konci drátu se ozvalo nesouhlasné mručení), jak z tý bryndy ven. Mě samotnou napadají jen samý šílenosti....."

      "Vando zadrž", lekla se Klára, "hlavně neudělej žádnou pitomost!"

      "Můžu se u tebe zastavit dneska odpoledne?" Úplěnlivě naléhala Vanda.
      "OK. Tak ve čtyři"
      "Dík"

      Vymazat
  15. „Tak si to shrneme,“ počítá Klára na prstech: „Jsi těhotná. Nevíš s kým, protože s oběma používáš kondom. Od Josefa bys nejraději odešla, ale nechceš přijít o Lukáška a Robert je pravděpodobně pěknej děvkař...“
    „Tak tomu říkám výhra! Co teď chceš dělat?“ dívá se na Vandu s výzvou v očích.
    „Já nevím...Prostě nevím, no!“ Vanda si drží hlavu v dlaních a křečovitě s ní vrtí střídavě vlevo a vpravo: „Mám dost problémů i bez dalšího dítěte. Navíc je mi pořád špatně. S Lukáškem mi nic nebylo...“
    „Tak o to teď snad nejde,“ odsekne Klára a odtáhne Vandinu ruku z obličeje. Ta pláče.
    „Slzami to nevyřešíš.“
    „Já vím!“ Vanda už vzlyká více nahlas. „Jsem teď taková citlivka! Vždyť to znáš,“ dívá se psím pohledem na Kláru jakoby u ní - matky tří dětí – hledala řešení, co se zpackaným životem.
    „Zítra půjdeš k doktorce a pak se uvidí,“ pronesla Klára resumé.
    „Je to jisté. Dělala jsem si ty testy čtyři!!“ Vandě kapou slzy do jediné skleničky bílého vína, kterou si dnes dovolila dopřát.
    „Chceš to dítě? Ať už je kohokoliv?“ ptá se Klára soucitně.
    „Co když bude zrzavý?“ vzlykne Vanda.
    „Znamená to, že chceš zůstat s Josefem?“ diví se Klára.
    „A to mám odejít k děvkaři, co má diář barevnější než prvňáček penál?“
    „Třeba to tak není a vysvětlí ti to...,“ zkouší Klára dost nepřesvědčivě.
    „Tomu sama nevěříš!“
    „A nechceš mu to ani říci?“
    „Komu? Josefovi nebo Robertovi?“ Vanda rozhodí rukama.
    „Obě víme, že pravděpodobnost, že je to Josefa, je dost malá..,“ neodpustí si Klára., „jednak jste to skoro nedělali a navíc si pamatuju, jak dlouho jste si tenkrát „pekli“ Lukáška...“
    „A to mám odejít od cholerického workholika ke kavárenskému povaleči a děvkaři v jedné osobě?.. Není to trochu velká změna najednou? A mít s ním hned dítě! Copak vím, jestli bychom zvládli už jen spolu bydlet? A navíc vím, že Robert děti nesnáší!...“
    „Takže máš jasno...,“ kontruje Klára.
    „Nemám.. Hrozně bych chtěla druhé dítě...!“ Vanda se znovu rozvzlyká a položí hlavu na složené ruce na stole. Ramena se jí třesou zoufalým pláčem.
    Klára jí hladí vlasy. V tom si všimne na stole odloženého telefonu, kde Vandě přistála nová SMS: „Proč se neozýváš, červený korálku? Byla jsi tak divoká, chtěl bych tě znovu navléct na svůj..“ dál už Klára text vzhůru nohama nedočetla. Display oznamující novou zprávu opět zčernal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vanda ani nezvedne hlavu a rázným pohybem levé ruky telefon oznamující příchozí zprávu odstrčí. Má pro zprávy od Roberta nastavený stejný tón jako pro zprávy od Kláry. Nemusí se ani podívat, je jí jasné, od koho ta zpráva přišla.
      Telefon se rozjel po hladkém stole a zastavil se až o misku s olivami. Jinak by určitě přeletěl hranu stolu a spadl na podlahu. Tak razantní to bylo gesto.
      „Ty si nepřečteš tu esemesku?“ zeptá se překvapená Klára
      Vanda se prudce narovná a skoro vykřikne. „Nebudu číst ani tuhle, ani žádné další!“ Najednou její hlas zní pevně a rozhodně. „ Zůstanu u Josefa, snad ten malý tvoreček je naděje pro nás všechny, určitě zase budeme šťastná rodina“.

      Vymazat
  16. "A co řekneš Josefovi?
    "Že jsem těhotná."
    "Povíš mu pravdu?"
    "Ne, ne hned. Jednou možná."

    OdpovědětVymazat
  17. Vloženo za Kamilu a Martina Maškovi:

    „Ale, ale Pepo, co se stalo, nějak si ti orosilo čelo? Teď ale vážně, nepotřebuješ pomoct?“, s nezakrývanou škodolibostí v hlase a instatní grimasou přátelského úsměvu houknul pootevřenými dveřmi do Josefova fishbowlu kolemjdoucí Arnošt. „Jdi do prdele, ty kariérní zmetku“, zahuhlal si pro sebe v narůstající depresi Josef. Ten telefonát od Irmy přišel jako rána z čistého nebe. Ještě teď, po několika minutách, mu znělo znova a znova v uších rozhodné „Nechám, nechám...“

    „Irmička, Irma, houby, bestie je to! Ale že by až tak veliká? Že bych ji tak moc podcenil?“, horečně uvažoval Josef. „Chce nás snad oba zničit?“.

    Čím dále víc bylo Josefovi jasné, že neměl dopustit aby Irma, plným jménem Irma Weinsenkopff-Pšeničková, manželka majitele firmy, v níž Josef už pět let s mravenčí trpělivostí cílevědomě pracoval na svém kariérním postupu, jako náhodou přijela na firemní offsite. Kdyby si byl Vajseňák, jak mohl ve firmě úzký kruh vyvolených majiteli říkat, tu svou babu líp hlídal, nemohlo k tomu dojít. „Ale na druhé straně bychom s Irmou neprožil tu luxusně nádhernou noc,“, poněkud rozpolceně se zasnil Josef. „Jenže...jenže teď? Průser. Já to tušil, hned tehdy na tom offsitu. Už je to druhý měsíc a ta bestie za celou nespočetnou řadu následujících, téměř výlučně tělesných setkání nic neřekla ani nenaznačila. “, šrotovalo Josefovi v hlavě až si z toho musel přilíznout dlaní vlasy na svém stále vyšším a vyšším čele. „Tohle budu muset pořádně promyslet, Irma nebude lehký kalibr, který by šlo přetlačit levou zadní jako se mi to doposud vždy dařilo v podobných předchozích situacích.“. Znova si rukou uhladil vlasy, vstal od stolu a vydal se směrem k Arnoštovu fishbowlu.

    OdpovědětVymazat
  18. Irma samozřejmě blafovala. Potřebovala nějakou zábavu a vzrušení. Život „manželky podnikatele“ ji už přestával bavit. Neustálé návštěvy kadeřníka, kosmetičky, solária a podstupování nejrůznějších zkrášlujících procedur ji unavovalo. Jedinou životní náplní pro ni bylo vypadat dobře a reprezentovat svého manžela. Prostě doplněk. Podobně jako drahé auto, luxusní dům či rolexky s diamanty. K čertu s tím.

    (Vloženo za Irmu Macháčovou)

    OdpovědětVymazat
  19. Od té doby, kdy Vanda vyřkla sama nad sebou ortel a rozhodla se zůstat s Josefem, čekala, že vše se vrátí do zajetých kolejí. Opět bude šťastnou pečující matkou – teď už se dvěma dětmi a manželem Josefem. Pár dní to tak i vypadalo, jenže vše mělo být nakonec jinak.

    Ve čtvrtek Vanda potkala znovu Roberta, kterému již čtrnáct dní neodpovídala na SMS zprávy, přestože on jí vytrvale posílal básničky o tom, jak ji miluje a jak moc se mu stýská.

    „Vando, počkej na mne,“ dohání ji na ulici a chytá za ruku. Ona ho odstrčí.
    “ Co se děje, lásko?“ Už jsi u mne dlouho nebyla.“ Mrkne na ni.
    „A už ani nebudu!“ Vanda je naštvaná, že se jí ten zrádce pořád tolik líbí. Dívá se na jeho tvář, husté zrzavé vlasy, které tak ráda pročesávala svými prsty, když se milovali. Zlobila se na sebe, že touží dotknout se jeho hrudi, nechat se obejmout a utěšit, jako už tolikrát před tím. Chtěla se s ním líbat, ale musela se vzchopit. Konec snění. Tenhle člověk je jiný než si myslela. Nebude jednou z jeho konkubín. Není hloupá a ani pro legraci.
    „Proč? Co jsem ti udělal?“ Robert se tváří překvapeně.
    „Prostě nejsem harémový tip,“ Vanda se tváří vyzývavě a moc si přeje, aby jí její slova vyvrátil, aby řekl, že je jen ta jedna jediná a ne jen jedna barva v pestrých záznamech kalendáře.
    „Harémový tip? Co to je?“ Robert se tváří, že netuší, o čem Vanda mluví a snaží se získat čas.
    Vanda neodpovídá. Jen se na Roberta vyzývavě dívá a čeká.
    „Ale Vandi, vždyť víš, že i ty nás máš dva...“
    „Jak dva?“
    „No, mne a Josefa. Nejsem jediný.“
    Vanda nevěří svým uším: „Ale miluju přece jen tebe,“ vyletí z ní dříve, než slova stihnou myšlenky zastavit.
    Ty mne miluješ, Vandičko? Robert si ji sebevědomě přitáhl do náručí.

    Zkusila ho odstrčit. Ale sama cítila, že je to jen gesto. Chtěla se nechat konejšit. Vše se v ní pralo. Co říkal? „..i ty nás máš dva..“ DVA! Takže on přiznal, že je nás víc a je úplně jedno, jestli dvě nebo deset. Vanda se vzpamatovala a odstrčila Roberta rázněji.
    „Nech mě. Pospíchám!“
    „Kam?“
    „Jdu k doktorovi.“
    „Jsi nemocná?“
    „Ne, těhotná.“ A pak bez rozmyslu přidala: „S tebou.“

    Vanda ponechala šokovaného Roberta na ulici, otočila se zády a spěšně odchází.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Vanda si v kuchyni otevřela krabici s mlíkem, nalila si pořádnej hrnek, dřepla na židli a tupě hleděla na torzo adventního kalendáře, které zůstalo viset na ledničce. Všechny neurony stávkovaly a ona necítila vůbec nic. Bohužel pouze dočasně.

      Připadala si, že se to všecko nestalo jí, ale kouká na zpomalený seriál z produkce TV Nova nebo PrimaLove.

      „Jo, to je teda prima love,“ pousmála se Vanda. Robert, rezavý básník se širokými rameny, hladký, něžný milenec.

      „Píše básně, skládá písně, hraje krásně, kouká jasně, voní časně,“ slova se jí v duchu láskyplně míchala do nesmyslných spojení. Řekla mu, že je s ním těhotná a utekla. Neviděla jeho výraz a nebyla si jistá, zda jej vidět chce. Mobil mlčel od včerejška jako zařezaný. Asi Robertovi došla slova, opustily jej múzy, chytil smrtelnou nemoc nebo tak něco. Od svých korálových lásek. Od jedovatě žlutých korálů. Nebo těch zelených, které viděla na jeho nočním stolku, když byla naposledy u něj. Majitelka korálů měla blond vlasy, štíhlou postavu a srazila se s ní ve dveřích. Skoro jako by Vandě z oka vypadla. Vanda už chápala, že si je musí rozlišovat korálky.

      Vymazat
  20. Josef v duchu počítal. Když se narodil Lukáš, bylo mu čtyřicet. Teď je Lukášovi devět a jemu bude padesát. Pane Bože! Padesát. Až se malá narodí, bude mu padesát pryč. Malá. Proč malá? Třeba to bude zase kluk. Ne, mohla by to být holka. Taková malá roztomilá slečinka. Jako Zdeňkovo malá. Ta je parádní. Vždycky tak roztomile říká: „Ahoj stlejdo Pepo.“ No, ale bavila by ji plachetnice? A mohla by i holka chodit na ryby?
    „ No to na to ani nic neřekneš?“ zajíkla se Vanda. A přemýšlela, jestli to na Pepu nevychrlila moc rychle. To, že se něco děje, musel vytušit už když mu řekla, že Lukáška dala k babičce. To v týdnu nedělají skoro nikdy. Na stole prostřeno, sváteční talíře, kuře ala bažant provonělo byt pečeným jablkem, novým kořením a bobkovým listem. No to mu muselo dojít. Také, když si sedal, jeho tvář byla velkej otazník.
    „ Promiň,“ omluvil se „přemýšlel jsem, jak jí budeme říkat.“
    „Jí?“ vhrkly jí slzy do očí. Josef nebyl romantický a básničku na mobil jí neposlal nikdy. Někdy si o něm myslela, že je takový balvan. Ale když o něco opravdu šlo, tak jako teď, dalo se o něj opřít jako o skálu. Byla dojatá a najednou ho zase milovala. I s těmi řídnoucími vlasy a s tou nadváhou.
    „ No mohla by to bejt holka. Proč ne. Jenom nevím, jestli až jí bude patnáct, a mně pětašedesát, jestli ještě zvládnu tu její pubertu.“ Mudroval dál Josef. Nakonec to, že je Vanda těhotná mu vlastně nepřišlo tak strašný. Vzpomínal, jaké to bylo, když čekali Lukáška. A to byly příjemný vzpomínky. Vanda se uklidní, poslední dobou to s ní nebylo lehký, bude mít program a on peněz vydělá dost. Tohle léto ještě plachetnici dají, příští holt ne, ale pak už to možná zase půjde
    Teď už plakala nepokrytě. Radostí, úlevou, zoufalstvím a studem. To, že by mu řekla o svých pochybnostech, kdo je otcem, nepřipadalo v úvahu. To si nezaslouží. To mu přece nemůže udělat! Ale proboha, co když to bude zrzavej poeta? Teda básnířka.

    OdpovědětVymazat
  21. Ahoj,

    román už se docela rozrostl, tak vkládám odkaz na shrnutí děje a seznam postav s jejich stručnou charakteristikou: http://www.psani-podle-lustiga.cz/p/zelena-vdova.html (odkaz je třeba zkopírovat nahoru do adresního řádku prohlížeče).

    Pár otázek, které by vás mohly inspirovat k dalšímu psaní. Je to jen pomůcka, pokud máte jasno i bez otázek, pokračujte. Připomínám, že pokračovat v románu může naprosto kdokoliv. Jen prosím respektujte postavy a předcházející děj.

    • Jak se Josef postaví k údajnému těhotenství manželky šéfa Irmy, když teď čeká dítě i se svou ženou?
    • Dozví se, že Irma blafovala?
    • Jak se zachová Robert, když se dozvěděl, že je otcem Vandina dítěte?
    • Bude se Vanda nadále scházet s Robertem?
    • Co Lukášek? Jak přijme zprávu o sourozenci?
    • Bude Vandino těhotenství probíhat hladce?
    • Kde Vanda pracuje? Bude mít s těhotenstvím v práci problém?
    • Vydrží Vandě její předsevzetí zůstat s Josefem nebo se něco stane?
    • Co poradí Vandě její nejlepší kamarádka Klára?
    • Pojede rodinka nakonec na Jadran na plachetnici? Balí? Jak to případně dopadne? Pojede i Vanda?

    OdpovědětVymazat
  22. Irma otevřela Sauvignon (pozdní sběr ročník 2013 z Hubertovy domácí vinotéky) a nalila si koňskou dávku. Zabořila se do designového křesla a elegantní nohy v pantoflích s bambulí hodila na stůl. Na čele se jí objevila kolmá vráska. Irma usilovně přemýšlela.

    S Hubertem už dávno nebyla žádná legrace, pořád jen ta jeho zatracená Firma. Ani nevěděla, co vlastně dělají a vůbec ji to nezajímalo (jen matně tušila, že se to týká počítačů). Za pár dní ji čeká oslava kristovek (Hubertovi bylo před měsícem šedesát). Děti ji vždy odpuzovaly, nechápala, proč nad těmi uslintanými ksichtíky lidi tak radostně hýkají. Z představy, jak utírá podělanou dětskou prdelku a seškrabuje si z ramene zvratky, dostávala akutní kopřivku. Navíc by nemohla spát celé dopoledne, jak byla zvyklá. A Hubert by jí chůvu nepovolil, ve věcech rodinných je sto let za opicemi. V důsledku těchto skutečností se Irma rozhodla, že je neplodná.

    Zpočátku na ni Hubert tlačil, toužil po dědici, který by s radostí a láskou převzal jeho celoživotní dílo. Syn z předchozího manželství jel v tvrdých drogách, dcera běhala po molu kdesi ve Francii a tahala se s ženatým producentem ve snaze stát se herečkou. Rozhodně ani jeden z nich neměl na to, aby šéfoval čemukoli. Navzdory této realitě se s Irminou neplodností Hubert smířil.

    Hubert by se moc zlobil, kdyby tušil, jak to skutečnosti je. A jak šmrncovní noci prožívá s Josefem. Mohl by ho i zabít. Irma se na chvíli zasnila. Nebyla si jistá, kdo koho by měl nakonec zabít, ale přišlo jí to jako dobré řešení situace, zejména kdyby vyhrál Josef a ona byla bohatou vdovou. Jenže by Josefa nesměli zavřít, to by se jí nelíbilo.

    Irma se totiž do Josefa proti své vůli a zcela v rozporu se svými návyky zamilovala. Nebyl zdaleka její první milenec, a dlouho se vyhýbala podřízeným Huberta, až na jednom večírku potkala Josefa.

    Okamžitě ji zaujal svými rameny, 190 cm a neskutečně modrýma očima. Měl trošku pupek, ale to jí nevadilo. Sama je kus ženský, žádná éterická blonďatá blbka, co bezmocně mává řasami a omdlévá, když vidí pavouka.

    V jednom ze svých minulých životů musela být kočkou. V Egyptě, kde si jí vážili. Připomínala svými pohyby kočku, stejně ráda lenošila a byla rozmazlovaná. A taky praktická.

    Irma si podala noťas a naťukala do Excelu plusy a minusy svého manželství. Prachy, auťák, luxus, dovolený na Hawaji, sex prakticky na nule, nuda, prázdno, víno, smutek, touha.

    Ještě teď cítila Josefovy velké tlapy na svém těle a chuť šampaňského s jahodou na jazyku. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy si celé noci takhle užila. Byl báječný milenec, přesně takový, jak to měla ráda. Něžný a drsný současně, a ty jeho oči… Dnešní chlapi nestojí za nic, většinou jsou to zdeptaný chudáci, kteří se sypou před pořádnou ženskou jak domky z karet. A na zajíčky Irma nebyla, i když to teď letí, nudili ji, byli takoví plaší, nezralí a vůbec. To, co Irma od života opravdu chtěla, byla kombinace chytré zábavy, slastného lenošení a legrace. A spousta sexu, takový permanentní mejdan. A tušila, že Josef má priority velmi podobné.

    Tak se rozhodla, že do toho půjde. Z Huberta vytříská slušný prachy, předmanželskou smlouvu ten vrkající páprda podepsal s výjimkou firmy v její prospěch, tak co. A Josef tu svoji domácí husičku určitě rád vymění za někoho tak skvělého, jak je ona. A kariéru může začít kdekoli, ještě není tak starej a šéf ICT oddělení (jak zjistila nenápadně od Huberta) jistě místo sežene.

    Jako žena činu zavolala Josefovi, že je v tom. Ano, s ním. Moc nadšení neprojevil, koktal cosi v tom smyslu, že to není možné a co teda jako bude Irma dělat. Irma sladce odvětila:

    „Rozvedeme se, miláčku, a budeme žít spolu“.

    Josef vydal neartikulovaný zvuk a zavěsil.

    Posera. Ale ona to dotáhne do úspěšného konce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Josef si otevřel plechovku s pivem a vyzunkl ji na ex. Svalil se na gauč a na čele se mu objevila horizontální vráska údivu a překvapení, co se mu to vlastně přihodilo.

      Všecko přece tak krásně šlapalo. Doma Vanda, pravda trošku poslední dobou nesvá, ale ženský jsou nevyzpytatelná stvoření a pořád něco řeší. Ale měl Vandu opravdu rád, stejně jako Lukáška, a těšil se v létě na Jadran na plachetnici. Doufal, že Vandu ukecá, aby jela s nimi, i když je teď v tom. Nikdy by ho nenapadlo od nich odejít.

      Občas se na ni utrhnul, protože i jemu se stalo, že ho sem tam hryzlo svědomí. A protože Vanda byla fakt nemehlo. Jak nedávno nalila Jar do džbánku s vodou a on se napil a bublil, tak měl co dělat, aby na ni sprostě nezařval. Před Lukášem nechtěl a přes ty bubliny by to stejně vyznělo komicky.

      „Budu na ni hodnější, když nosí naši holčičku,“ slíbil si v duchu.

      Ve vile na kopci na něj každé odpoledne čekala nažhavená, vykoupaná Irma. Musel si přiznat, že ho rajcoval i fakt, že ojíždí ženu svého šéfa v jeho posteli. Bylo to tak trošku o držku a Josef adrenalin miloval. Však si občas skočil i bungee jumping, ale musel si přiznat, že s Irmou provádí neskutečně lepší jumping, než jaký kdy zažil.

      „Život je nádherný“, myslel si poslední měsíc Josef.

      Ale teď je najednou všecko špatně, jako když člověk kouká do pokřivených zrcadel na Petříně.

      Na jedné straně Vanda a holčička na cestě (mohla by se jmenovat třeba Vendulka, to je trošku jako Vanda a trošku jako Irmulka, jak říkal Irmě, když vyváděl v jejím náručí), na druhé Irma a její rajcovní, kočičí oči a všechny ty neskutečné variace, které spolu prováděli. To by jeho něžná Vanda nikdy nedělala právě takhle, ačkoli… představa vlasů Vandy a Irmy promíchaných na jednom polštáři se mu zalíbila, a třeba by se Vandička od Irmulky něčemu přiučila, zasnil se Josef a na jeho ústech se objevil náznak úsměvu, asi jako když se dívá Liška na Polákovou v klipu Nafrněná.

      „Ostatně obě holky jsou dospělé, krásné a nemusely by na sebe žárlit,“ pomyslel si Josef a poté opustil růžovou nit svých myšlenek, protože se mu zjevil obraz rozzuřeného šéfa s parohami desteráka a brokovnicí v ruce.

      Irmě těhotenství moc nevěřil. Měl na jisté věci nos a Irma byla všechno ostatní, jen ne mateřský typ. Navíc věděl od Huberta, že je Irma neplodná. Hubert mu to jednou po pár panácích prozradil a hluboce se politoval, že nebude mít komu předat své celoživotní dílo. U Irmy doufal, je tak mladá, krásná, plná, však i proto si ji vzal, pevně věřil, že s touto klisničkou si napráská dědiců do zásoby.

      „Ale Irminka nemůže, je to paradox přírody,“ pravil Hubert a do whisky mu ukápla slza.

      Takže se Josef Irmina těhotenství nebál.

      Opravdu velký průser cítil v tom, že ho Irma chce. Vyměnit za Huberta. A pokud si vymyslela takhle pitomou lež, myslí to zatraceně vážně.

      Josef nemínil přijít o svoji Vandu, Lukáška, holčičku na cestě, ani o krásné místo vedoucího ICT oddělení. A samozřejmě se nehodlal vzdát těch báječných chvil, kdy mu Irmulka vykládala, co všecko s ní může dělat.


      Vymazat
    2. Lukáš pařil zteplalou kolu přímo z flašky, rozcházel na notebooku nového Zaklínače a moc mu to nešlo, byl rozčílenej. Na hru se ohromně těšil a teď ta mrcha stávkuje.

      Lukáš se rozhodl, že s touhle předpotopní technikou nemůže mladý muž existovat, a odebral se za otcem do obýváku.

      „Tati, pořebuju novej noťas,“ oznámil.

      „S tím brontosaurem z prvohor fakt pracovat nejde. Ani si nemůžu dělat úkoly do školy. Na web se to sápe hodinu a vypadne z toho akorát tak hláška „ Jejda, nepodařilo se …“. A to mám na zejtra referát ze zeměpisu a stará Blažková mě nechá po škole, když ho nebudu mít,“ blafoval suverénně.

      „Vem si můj,“ kontroval táta.

      „Dík, teď si můžu půjčit tvůj a stáhnout si to, ale já opravdu nutně potřebuju svůj. Kluci ze školy se mi řehtají, co to mám za plečku, když ho někdy vezmu ven,“ snažil se Lukáš otce dojmout, když zeměpis nezabral.

      „Musíme šetřit, budeme mít miminko,“ roztržitě odvětil táta.


      Lukáš se šokovaně vypotácel z pokoje.

      Panebože máma je v tom. To snad nemyslí vážně, v jejím věku by se to mělo zakázat. Hlídat zákonem, ty vado, to přece nejde, ty woe, jak budu vypadat před klukama? Copak je možné, že takto staří lidé dělají ty věci?

      To se teda dočkal vděku za svoji celoživotní trpělivost. S nimi.

      „Ještě ke všemu by to mohla být holka,“ pomyslel si Lukáš.

      A kde bude bydlet? Určitě u něj. Zaplaví mu pokoj barbínami a růžovými poníky. Lukáš ji bude muset vozit v kočáře. Zatímco ostatní kluci půjdou s holkama do kina, on s sebou bude vláčet po parku uřvaný mimino v růžovým čepci.

      „Panebože to je ostuda, to nepřežiju,“ uzavřel Lukáš vidinu své perspektivy.

      Na noťas a plachetnici na Jadranu úplně zapomněl.

      Vymazat
    3. Robert popíjel vlastnoručně namíchaný Sex on the Beach a roztržitě si pohrával se zelenými korálky, které u něj zapomněla Renata. Nebo to byla Karolína? Občas se mu ty barvy trošku pletly. Vandiny byly rudé, to si pamatoval. Rudé jako její rty. Jako její … Minule byla úchvatná, jeho křehká blondýna
      bledule posedlá
      křehule pobledlá
      kráska lechtivá
      rusalka chtivá
      veršoval mimoděk Robert. Profesionální deformace.

      Robert nevěděl přesně, čím ho Vanda tak přitahuje. Vrásky od smíchu u jejích očí. Trošku povadlé břicho, kouzelný krk, vystouplé klíční kosti, dlouhé ruce, jemné prsty, s prstýnkem z bílého zlata. Možná to byl ten prstýnek, vědomí, že dělají něco, co se nemá. Robert míval většinou svobodné, tetované holky s piercingy, které byly ochotné k čemukoli, i mezi sebou. Zejména po kokainu nebo cracku. Robert se rád koukal. Někdy se přidal, někdy udělal pár uměleckých fotek, a když se mu nechtělo, jen se díval, pokuřoval a popíjel své long drinky.

      Někdy potkával i vdané paničky, ale nudily ho. Renata (nebo Karolína) se zelenými korály se Vandě trošku podobala, ale něco elementárního jí chybělo. Robertovi nedocházelo, že je to kouzlo vztahu. Že pro Vandu není jen excentrickým bohémem s luxusním bejvákem a zrzavou kšticí. Nemohlo mu to dojít, neboť nic takového dosud nezažil.

      Byl se svým životem naprosto spokojen. Rodiče restituovali nádherný obytný barák v centru města, a Robertovi v něm přenechali secesní byt. Americká kamna, krb v mramoru, štukované stropy. Atmosféra dekadentní buržoazie, dýchající ze stěn, byla stvořena pro hřích.

      Avšak nebyla stvořena pro dupání dětských nožek a blití na secesní gauč. Děti v Robertově budoucnosti neměly své místo, připadaly mu protivné, hloupé a neměl nejmenší potřebu mít něco takového doma. A tak tomu mu bylo krásných čtyřicet let.

      Než mu Vanda včera oznámila tu sladkou novinu. Nezmohl se ani na slovo. Stál tam jako solný sloup a od té doby se pohybuje v bublině. Jak po řádné dávce cracku.

      Mobil trčel na stolku v němé výčitce.

      „Měl bych se Vandě ozvat,“ pomyslel si Robert.

      Jenže nevěděl, co by jí řekl.

      V tom mobil zavibroval a kváknutím oznámil novou sms.

      „Musím tě vidět. Vanda.“

      Hodiny na mobilu ukazovaly 22:45.

      Robert si povzdechl a vyťukal krátkou sms: „Posílám pro tebe taxíka. R.“.

      Vymazat
    4. Irma byla proti své vůli, antikoncepci a zakřivení vesmíru skutečně v tom. Poté, co tu nestoudnou lež oznámila Josefovi, šla na normální kontrolu ke svému gynekologovi. Tomu se něco nezdálo, tak ji poslal na další vyšetření a na ultrazvuk.

      „Nebojte se, nic Vám není,“ pravila doktorka a nasadila připitomělý výraz.

      „Jen budete mít miminko.“

      Irma málem spadla z kozy.

      „Ještě to ověříme na ultrazvuku. Lehněte si tady na postel.“

      Pak Irmě naplácala na břicho protivně studený gel a přejížděla čímsi sem a tam.

      „Vidím malý, ale zřetelný, života schopný plůdek, gratuluji, maminko,“ zavýskala mudra a ukazovala na monitoru do jednoho místa, kde Irma neviděla vůbec nic.

      „Ještě je úplně maličký, ale je tam, napíšu Vám zprávu, počkejte si za dveřmi,“ vypoklonkovala vyděšenou a zmatenou Irmu z ordinace.

      „To víš Irmo, zázraky se dějí, a zřejmě došlo v tvém životě k nějaké změně,“ mrknul na ni doktor, když se vrátila se zprávou k němu do ordinace. Sám s ní kdysi spal a věděl, jaký je Irma číslo. Netušil to jen ten naivní Pan Podnikatel Hubert. To on mu nabulíkoval, že je Irma neplodná, jako drobnou protislužbu za Irminu otevřenou náruč.

      A tak se ta nestoudná lež stala pravdou.

      S touto nemilou skutečností musela Irma přehodnotit celou situaci důkladněji. Láska musí stranou, tady jde o její život. A Josefovo prvotní nadšení jí rozhodně nepřidalo.

      Otevřela Excel s plusy a minusy svého manželství a pečlivě jej přepsala. Začala minusy. Nudu může smazat, to jí ten harant se svými věčnými požadavky nedovolí. Touhu odsunula přibližně o rok. Smutek a osamělost s dvojkou vína jí zřejmě dalších pár let nehrozí. V minusech zůstal jen mizivý manželský sex, ale s tím nic nenadělá. Plusy podbarvila na růžovo, aby to líp vypadalo.

      Jen si nebyla jistá, na kterou stranu přidat děcko.

      Vymazat
    5. Irminka je v tom! Hubert byl štěstím bez sebe. Před chvilkou mu Irma sdělila, že dlouhodobé léčení konečně přineslo své ovoce. Hubert se vymrštil z kancelářské židle tak radostně, že mu luplo v zádech. Nedbaje bolesti Irminku objal a dlouze, vděčně ji políbil. Zapletl ruce do jejích hebkých vlasů a zažíval pocit absolutní blaženosti. Trvalo věky, než ji pustil. Irma se natáhla na gauč a chroupala olivy. Hubert se svalil do křesla a snil.

      Dala mu ten nejkrásnější dárek k narozeninám.

      „Bude se jmenovat Hubert, po tatínkovi,“ dmul se šťastný otec v duchu.

      „Konečně budu mít dědice, pojištěného jménem zakladatele firmy,“ přemýšlel dál.

      Kdyby se jeho první syn jmenoval Hubert, určitě by neskončil na drogách. Tato myšlenková linie se mu ovšem k momentální euforii nehodila, tak ji prudce odstřihl.

      „Takovou krásnou a hodnou ženu si snad ani nezasloužím, poslední dobou jsem ji zanedbával,“ táhlo Hubertovi dále hlavou.

      Ani si nepamatuje, kdy naposledy … to už musí být Irminka těhotná aspoň tři měsíce! Copak to nevěděla dřív?

      „Miláčku, a kdy se to stalo …“ osmělil se Hubert.

      Irmě zaskočila oliva a mohutně se rozkašlala. Na tohle nepomyslela. Naštěstí začal Hubert v panice pobíhat kolem gauče a na dotaz zapomněl.

      Vymazat
    6. Petr se přestěhoval do secesního bytu v centru? Já jen, že 19. října 2014 23:15 bydlel ještě v paneláku..;))

      Vymazat
    7. Možná čtu trošku nepozorně, ale nebyl to Robert?

      Vymazat
  23. Vanda nemohla usnout. Myslela jen na Roberta, jeho secesní gauč, koupelnu se zrcadlem v mosazném rámu, odkud na ni koukaly jeho oči, když jí zezadu svlékal. Na jednu noc na balkoně, kdy se kousala do palce, aby nekřičela moc nahlas. Na kuchyňskou linku z hladkého masivu a těžký dřevěný stůl, kde jí Robert poprvé zavázal oči.

    Jediné místo, kde to nedělali, byla postel. Vanda doufala, že je vyhrazena těm obyčejným, laciným korálům. „Robert je natolik taktní, že mě tam nebere,“ pomyslela si Vanda.

    Jak může bez Roberta spát, jíst, dýchat, existovat?

    Rozhodla se, pevně a bolestně, že zůstane s rodinou. Prakticky vůbec netušila, jak to zvládne. Lhala nerada a špatně, a teď tu má lež jako Eiffelovku.

    Ale nedokázala ustřihnout Roberta.

    Musela ho vidět, hned teď. Naťukala stručnou sms a hypnotizovala přístroj. Když konečně zakuňkal, málem jí vypadl z ruky.

    „Posílám ti taxíka, R.“

    Josef se vedle ní převalil na bok, postel pod jeho sto kily živé váhy významně zakvílela.

    Vanda se potichu zvedla a odťapkala do koupelny. Ze zrcadla na ni hleděla známá tvář se zmatenýma očima.

    „Za chvilku budu vypadat jak had, co spolknul myš, pak krysu a nakonec slona.“ Představa ji kupodivu rozesmála. Hodila na sebe triko, džíny a koženou bundu. Opatrně se vyplížila z bytu.

    Josef má spánek ledního medvěda, a i kdyby se náhodou probudil, šla se projít. Těhotenství není nemoc, vybavila si výhružný nápis z čekárny gynekologa a usmála se.

    Venku na ni čekal taxík a za pár minut už netrpělivě tiskla důvěrně známý zvonek.

    Robert jí otevřel v džínách a triku.

    „Ahoj Vando, ppopopojď dál,“ zakoktal se. Měl pečlivě skrývanou, mírnou vadu řeči, a když byl nervózní, občas mu to ujelo.

    Vanda se mu vrhla kolem krku, ale Robert byl strnulý jak panák. Jemně jí ruce oddělal a odvedl ji ke stolu. U kterého nikdy neseděla.

    „Co chceš dělat, Vandi?“

    „Nechám si ho, jestli máš na mysli tohle.“

    Nedokázala by zabít jeho dítě. Po jednom divokém mejdanu, už za Josefa, těhotná byla, a jiné řešení neexistovalo. Urvalo jí to kus srdce, ale rána se časem zahojila.

    Vanda Josefovi nezahýbala, bylo to jednou a neznamenalo to pro ni vůbec nic. Jenže Vandiny mlýny melou neobyčejně rychle. Za každou lumpárnu dostane okamžitě za uši.

    Jeho dítě nedá. Urvalo by jí to srdce i duši.

    „Vandi, hodně jsem přemýšlel,“ začal rozpačitě.

    „Bože ti chlapi jsou poserové,“ napadlo Vandu. „I ti, které milujeme.“

    „Pojď se chvilku natáhnout do postele, budeme přemýšlet spolu,“ navrhl jí.

    Pak ji zavedl k posteli. Na které nikdy neležela.

    Jejich těla však byla už z toho přemýšlení celá divá, a tak se pomilovala za ně.

    „No nazdar,“ pomyslela si Vanda, „a jsem obyčejnými korálemí. Ke všemu těhotnými.“

    Netušila, že ve skutečnosti to Robert v posteli nedělal nikdy s nikým, připadalo mu to příliš intimní a závazné.

    Když Vandu odvezl taxík, Roberta napadlo:

    „Poprvé jsem se miloval se ženskou ve své posteli. Těhotnou a se mnou.“ To bylo na starého floutka trochu moc najednou.

    „Jde to se mnou od desíti k pěti,“ přemýšlel Robert.

    Přesto se mu na tvář vloudil nepatrný úsměv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen taková drobnost - Vanda byla s Robertem v posteli několikrát - např. 12. listopadu 2014 22:30 v příspěvku Oldřicha a v jiném příspěvku Lenky se Robert zamýšlí nad tím, že se u něj v posteli během dne vystřídaly dvě ženy příliš těsně... Jsou to drobnosti, ale chtělo by to ohlídat si předchozí děj;)

      Vymazat
    2. OK, sorry. "V posteli" myšleno obrazně.Nechci narušovat děj.

      Vymazat
    3. Iveto, tu odpověď jste nějak odflákla. Přečtetě si pozorně, co jste 11.2. napsala. Jde o to, že v popsteli s Robertem byla rozhodně víckrát než jednou. A vy jste poznámku Petry spláchla čímsi, co úplně mimo. Martin

      Vymazat
  24. Petra Kišová

    Jen co se s Vandou rozjel taxík, rozezněl se v kabelce telefon. Josef! Ostrá rána do žaludku. Displej ukazoval jednu hodinu v noci. Lední medvěd se nečekaně probudil ze zimního spánku, to vůbec nevypadalo dobře.

    Vanda držela ve zpocené ruce telefon a cítila, jak se uvnitř jejího těla ještě prohřátého milencovými dotyky znovu všechno vaří, ale teď trochu jinak. Jako kdyby byla hrnec, do kterého v posledních dnech halabala naházela všechny problémy a otazníky, a najednou ta ostrá směs začala reagovat. Uvnitř to divoce bublalo, až poklička nadskakovala a pára si hledala cestu ven ústy a nosem. Nemůžu to vzít, uvědomovala si, protože noční cestu autem Josefovi nemám jak vysvětlit. Zvonění neustávalo, Vandě naopak připadalo, že zní stále hlasitěji. Kousala se do rtů, ale rychle přestala, když v zrcátku zaregistrovala napůl tázavý a napůl pobavený pohled taxikáře. Hodila mobil do kabelky a výhružný zvuk konečně ustal.

    Za okýnkem se míhaly obrazy strnule nehybné noční Prahy. Studeně nasvícené fasády působily mrtvolně jako divadelní kulisa a podivně kontrastovaly s životem prudce tepajícím ve Vandině nitru; ať už s životem přeneseným do formy překotně se valících myšlenek nebo se skutečným novým životem momentálně měřícím už několik centimetrů. Cítila, jak se jí zvedá žaludek, a na zádech protivně zastudil pot. Hlavně teď nesmím zvracet, přikázala si, otevřela okénko a zhluboka vdechovala chladivý vzduch. A ještě než dojeli do určené části města, proud myšlenek vyústil v rozhodnutí.

    “Nemusíte zajíždět až k nám do ulice, kousek se projdu,” pravila Vanda a upřesnila křižovatku, na které vystoupí. “Jistě, madam,” odvětil taxikář s významně staženými koutky. Když zaplatila a taxík s protivně vševědoucím řidičem konečně odsvištěl, rychle se vydala směrem k domovu. Kroky se dunivě odrážely od dláždění do rytmu vět, kterými si v hlavě sumírovala nejpravděpodobnější vysvětlení noční nepřítomnosti. Když zabočila do jejich ulice, periferně zaregistrovala mohutnou postavu, která se odlepila od domovních dveří na protější straně. Srdce se zastavilo a dech na chvíli marně hledal cestu úzkým hrudníkem. Ale potom ho poznala a vydechla úlevou: “Josefe! Jsem tak ráda, že tě vidím!” Rozběhla se k němu, ale hned si všimla, že něco nehraje. Náruč, kterou pro ni měl vždycky rozpřaženou, se neotvírala.

    OdpovědětVymazat
  25. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  26. Josef stál jako sloup a všechno v něm vřelo. Kde se ta jeho pitomá žena courala? V noci, těhotná a úplně sama?

    Pak ho polil studený pot. Co kdyby se jí a holčičce něco stalo?

    Shodil Vandiny ruce ze svých ramen, odstrčil ji od sebe a zařval:

    „Kdes byla?!“

    Vanda zavrávorala a ustoupila dozadu. Občas zahlédla v jeho očích agresi, ale dosud v tom byl vždycky náznak smíchu. Krotil ji v sobě vědomě, znala Josefa dobře.

    Teď zahlédla jen čistý, nefalšovaný vztek.

    „Projít se.“

    „V jednu v noci? Ty huso, ty krávo, ty pitomá náno,“ řval Josef jako pominutý. „Proč nebereš mobil?“

    Za jedním oknem se rozsvítilo. Dvě postavy v županu se zvědavě nahrnuly k oknu a těšily se na další divadlo.

    Josefovi bylo úplně všecko jedno. Vybuchla v něm sopka. Ze všech těch zatracených sraček, co mu padaly na hlavu. Z té hrůzy, že se jim něco stalo. Z představy, že má Vanda před ním tajemství.

    Vanda poznala, co přijde. Nikdy to neudělal, ale všecko je jednou poprvé, napadlo ji mimoděk.

    Stála proti němu a prudce dýchala.

    Nebála se ho. „Tak mě prašti,“ zařvala na něj. Vanda si to skoro přála. Možná chtěla postavit základy k té obrovské lži, kterou musí vybudovat.

    Tak jí vyšil na levou tvář facku. Vanda se ani nehnula, jen oči jí plály.

    „Byla jsem se normálně projít,“ pronesla úplně klidně.

    Takhle silná se neznala. Robertovo dítě jí v břiše zatleskalo.

    Postavy za oknem vyčkávaly, co bude dál.

    Josef se otočil a padal pryč.

    „Panebože, co jsem to udělal? Praštil jsem svoji těhotnou ženu,“ táhlo mu zmateně hlavou. Věděl, že musí k řece, do centra, aby se uklidnil. Aby spláchl svou vinu.

    Tušil správně, že tohle Vanda jen tak nerozdýchá.

    OdpovědětVymazat

  27. V předsíni se zastavil u zrcadla. Díval se na něj neznámý agresor. Nepoznával se. Jak mohl dát Vandě facku?! Žárlivec zvedl ruku a vystrčil prsty k pověstnému italskému gestu.
    „Cornuto!“ vykřikl na sebe a popadl z věšáku kabát. Najednou ho ovládl podivný pocit. Otočil se. Ve dveřích stál Lukášek. Brečel.
    Josef se zachvěl, synka nade vše miloval. Tenhle malý brouček přece za rodičovské hádky nemůže, táhlo mu hlavou…
    „Běž spinkat,“ vzal dítě něžně do náručí a nesl ho zpátky do postele.
    „Ty někam jedeš, tati?“ držel ho Lukáš pevně kolem krku. „Říkal jsi, že přemluvíš mámu a půjčíš pirátskou loď na Slapech,“ pokračoval vyčítavě Lukáš.
    „Víš, my si musíme s maminkou něco důležitého promyslet,“ vysvětloval nepřesvědčivě Josef.
    „Tak bychom mohli jít zítra hned po škole aspoň rybařit.“

    OdpovědětVymazat
  28. „Tak víš, co? Zítra nepůjdeš do školy.“
    Lukáš se rozzářil: „Tyjo, fakt, tati?!“
    „Uděláme si spolu chlapský výlet!“
    „To jako bez maminky?“ nevěřil svým uším hošík.
    „Pojedeme rybařit na Kačák a o víkendu na pirátskou loď. Budeme brázdit s jedním mým kamarádem Slapské moře!“ rozvíjel nápad Josef. „Víš, že maminka s námi nikdy pirátit na plachetnici nechce. Tak tentokrát necháme ženy doma!“ dodal drsně.
    „Tyjo, budeme hrát na piráty!“ křičel Lukášek a nadšeně tatínka objímal. "Ale dovolí nám to máma?"
    "Snad ano," povzdechl Josef. „Vždyť víš, maminka je v poslední době trochu popletená,“ zabručel.
    „Taky jsem si všimnul,“ pravil synek. „Včera mi zabalila do školy k svačině houbičku na nádobí místo housky.“

    OdpovědětVymazat
  29. Hubert se rozhodl, že Irminy kristovky si zaslouží mimořádný mejdan. Pozve všechny zaměstnance i s partnery a parádně to roztočí. A jako zlatý hřeb oznámí tu krásnou zprávu.

    Pohlédl s něhou vedle sebe, kde se rozvalovala Irminka. Slabě chrápala, hlavu mírně zakloněnou, vodopád kaštanových vlasů přetékal přes okraj. Hubert se zahleděl pozorně na její mírně vypouklé břicho, které se pravidelně zvedalo a klesalo. Irma nebyla nikdy žádný stvol, takže si dřív ničeho nevšiml.

    „Spíš by se dala přirovnat k mírně barokní skříni, ale tak hezky barokní,“ přemýšlel a v duchu si gratuloval, jaký příjemný začátek vybral pro Huberta Juniora.

    Hubert Senior ovšem nemohl spát. Musel to někomu vyklopit.

    Vyťukal na mobilu Josefovo číslo a vyčkával.

    „Ahoj Huberte, děje se jako něco?“ artikuloval poněkud obtížněji Josef.

    „Musím s tebou okamžitě mluvit. Zvu tě na panáka k Černý bábě, ber to jako příkaz,“ žertoval tak napůl Hubert.

    „A kde myslíš, že sedím?“ zahlaholil Josef.

    „Bezva, za deset minut jsem tam.“

    Nechal Irmu přetékat, zhasnul lampičku a potichu se vytratil z pokoje. Hodil na sebe džíny, košili a bundu a ve slíbeném intervalu dorazil do jejich oblíbeného nočnímu baru.

    OdpovědětVymazat
  30. „Black and White, třikrát, i pro tebe, Marceli,“ poručil barmanovi Hubert.

    „To neuhodneš, co mám za novinu,“ potutelně se usmál, když barman zachrastil mezi skleničky.

    Vypadal, jako by získal pro firmu super mozek, vyhrál golfový turnaj nebo ulovil metrákového sumce.

    „Irminka je v tom, představ si, zázraky se dějí, Já ti mám tak strašnou radost,“ jásal Hubert.

    Josef zesinal.

    „Panebože, Irma to vyžvanila, včetně svých plánů. A tohle je léčka,“ panikařil Josef. Rychle střízlivěl.

    „Teď vytáhne bouchačku a zastřelí mě,“ napadlo ho. Nebo ještě hůř, vytáhne bouchačku, přinutí ho odejít zadním vchodem, rozpárá a hodí do Vltavy. Jak to viděl ve filmu Tajemná řeka. A stejně jako Sean Penn bude posílat Vandě měsíčně tučný odpustek.

    Hubert však zářil nefalšovaně.

    „Víš, jak se bude jmenovat? Hubert, po tatínkovi,“ mrkl na Josefa.

    „A Irma je už skoro ve čtvrtém měsíci, sama mi to potvrdila.

    No jinak by to ani nešlo, poslední dobou jsem trčel do noci v práci, určitě byla osamělá… i když, vysloveně smutná se mi nezdála, spíš taková bujná a vysmátá, to budou ty hormony,“ uzavřel Hubert svoji úvahu.

    „Jenom jestli moc nepila,“ obával se v duchu Hubert. Ale Irma nebyla na tvrdé, a víno prý není alkohol.

    Josefovi se ohromně ulevilo. Zřejmě se její nestoudná lež nějak záhadně stala pravdou. Jen byl zvědavý, jak bude Irma vysvětlovat, že přenáší juniora o tři měsíce.

    OdpovědětVymazat
  31. Robert se převaloval v posteli, pokoušel se usnout, ale v hlavě měl snad roztočený větrák. Myšlenky na Vandu, na dítě, na korálkové známosti, na dosavadní život mu lítaly v hlavě sem a tam, narážely na sebe, kroutily se jako hadi, útočily na sebe. Ne, takhle se nedá usnout. Vyskočil z postele a pochodoval po bytě jako zvíře v kleci. Potřeboval větší prostor a vzduch, aby si myšlenky srovnal a uklidnil se. V rychlosti na sebe hodil džíny a bundu a vyrazil ven. Chodil bezcílně po městě, chladný vzduch vanoucí od řeky mu dělal dobře, chaos v hlavě už nebyl tak šílený. Ve chvíli, kdy míjel osvětlenou výlohu baru u Černý báby, ho napadlo, že ke klidu by mu jistě pomohl i kamarád Jack Daniel‘s. Rozrazil dveře, u baru bylo volné místo vedle dvou starších plešounů.

    OdpovědětVymazat
  32. „Pánové, je tohle místo volný?“ zeptal se a přidal úsměv spojence. Nechtěl pít sám.
    Chlapíci si ho prohlídli a dostal zelenou. Odpověděl mu ten starší, ten, který vypadal, že vyhrál ve sportce: „Jasně, sedni si.“ A poplácal rukou prázdnou sedačku.
    Tím bylo vyjádřeno mnohé. Že si mohou tykat, že je vítán a že je přijat do kmene. Ta ruka mohla být klidně chlupatá a místo kámen u ohně. Některá gesta nebylo třeba posledních padesát tisíc let vylepšovat. Ta ruka však byla chlupatá jen trošku a navlečená v košili, zpod které vykukovaly drahé hodinky. Pocit přijetí a sounáležitosti byl však archetypální.
    Robert dosedl na barovou židli. Kožený sedák se zmáčkl decentně málo a poskytl tak Robertovi pocit jistoty. Když zaparkoval nohy na chromovou opěrku, dokonce závan stability.
    „ Dejte mi dvojitýho Danielse a kolu.“ Odpověděl barmanovi na jeho otázku. Poděkoval, když pití dostal a na dva doušky do sebe zvrhnul decku bourbonu. Objednal si to ještě jednou a čekal, až vlna příjemného tepla zaplaví jeho tělo.
    „Jak z moře odpuštění, přišla sis pro mne, konejšivá.“ Napadlo ho tak nějak skoro mechanicky. Ale nahlas neřekl nic. Pozoroval své sousedy.
    „Muži mí bratříčci , taky vás ta tíha konání, jak boha živého, strašlivě bolí?“?“ Básník v něm pokračoval v lince sentimentu, ale ústa se naštěstí nepřidala. Mužské sbližování, má nepsaná pravidla a Robert správně tušil, že na tuhle větu je ještě brzo. Na tuhle větu si bude muset ještě pěkných pár panáků počkat. Jestli na ni vůbec dojde.
    Ten starší, kolik mu tak může být šedesát? Zrovna objednával další rundu. Úspěšnej, spokojenej bohatej chlap přetékal nadšenou radostí. Nevypadal, že ho teď něco bolí. Bylo vidět, že v tomhle baru není poprvé. Důvěrně oslovoval barmana jménem a podle toho jak se ten k němu choval, bylo znát, že tady dokáže pár táců za večer nechat. Jemné senzory hierarchie Robertovi signalizovaly, že tohle je náčelník dvojčlenné tlupy.
    Skleničky přistály na barovém pultu těsně vedle Robertova Danielse. Ťuknout si s nimi bylo teď logické. Zeptal se tedy: „Chlapi, hádám správně, že něco slavíte?“
    „ Jasně“ odpověděl ten mladší, „ tady Hubert za pár měsíců bude mít dědice a moje žena mně taky porodí princeznu.“
    „Tak to tedy gratuluju.“ Bylo všechno, na co se zmohl. Další decku však poslal za tou první rychleji než ostatní ty své. Ani nevěděl, že své kumpány právě dohnal. Všichni teď měli čtvrtého panáka. S další dávkou alkoholu přišla i upřímnost.
    „No, tak to jsem na správným místě. Dozvěděl jsem se předevčírem to samý.“ Přidal v tom návalu odvahy a pokračoval: „jenže to není moje žena, ale někoho jinýho a dítě jsem neplánoval a teď nevím co s tím.“
    Mužská skupinka zvážněla. Hubert a Josef si to představili. Zvlášť Josefovi to šlo snadno. Oba přemýšleli co říct.
    První promluvil Josef: „ Říkal jsi, že je vdaná?“
    „No, je.“
    „ No, a ten její, ten to ví?“ pokračoval Josef
    „ Ne, neví. Asi si myslí, že je to jeho. On o nás vůbec neví. A možná to i jeho je, kdo ví? Ale já v tom mám teď zmatek. Má rodinu. Mám ji rozbít, když ani nevím, jestli dítě chci? Mám tu jejich rodinu zničit, jen abych si vyzkoušel, jestli mě to bude bavit? Neplánoval jsem, že se budu ženit nebo něco takovýho a už vůbec ne s ženskou s dítětem!“ vysypal ze sebe Robert naráz všechno, co se mu už pár dní honilo hlavou a dodal, možná ne úplně nelogicky, k barmanovi:
    „Prosím Vás, nalejte nám to celý ještě jednou.“
    Tlupa chlapů teď měla problém k řešení. Oslava šla stranou. Pohotový barman využil chvilku ticha a přisunul další sklenky.

    OdpovědětVymazat
  33. Do hovoru se teď vložil Hubert, vzal skleničku do ruky a představil se: „Já jsem Hubert.“
    „Robert“, „Josef“, ťuknutí sklenek a tři rychlá polknutí.
    Hubert plynule navázal: „Hele Roberte, a ty toho chlápka znáš?“
    „ Ani ne, jen tak trochu co jsem od ní pochytil. Asi slušnej chlap, co ji má rád. Určitě se o ní pěkně stará. Myslím, že si se mnou začala z nudy a proto, že jsem o pár let mladší než on. Dobrodružství a tak.“ odpověděl Robert
    „Marceli, nalej nám to ještě jednou. A i pro tebe.“ Začal Hubert ze široka a dodal:
    „To co ti chci říct, si zaslouží ještě panáka Roberte, a rozhodně to, Josef, nikdy nechci slyšet ve firmě.“
    Na baru se objevily skleničky. Cinknutí, polknutí.
    „ Už jsem byl jednou ženatej a mám dvě děti, chlapi. Josefe, ty to víš. Byl jsem tenkrát mladej, zakládal jsem firmu, byl jsem pořád pryč. Měl jsem prachy, žena byla doma s děckama a já voprcal co sem moh’. Rozvedli jsme se. Já jim dal prachy, to jo, ale žena byla na mě nasraná, děti už jsem neviděl. Voni mě nechtěly vidět. A teď? Kluk je léta na drogách, a dcera se zkouší prošukat do nějakýho nablblýho sitkomu.“
    „ Marceli, ještě jednou to samý.“ A chlapi spláchli tíhu toho, co bylo řečeno.
    „ Proč ti to celý říkám Roberte?“ pokračoval Hubert ztěžklým jazykem: „Protože jestli nevíš, jestli opravdu nevíš, že tu ženskou, ale hlavně toho prcka chceš, jestli to dítě má větší šanci vyrůst v rodině bez tebe, tak se na ně vyser a tu ženskou pošli domů za tím jejím starým, kterej ji má rád, ale hlavně kterej tomu malýmu bude číst večer pohádky, naučí ho jezdit na kole a vysvětlí mu, jak to v tom podělaným světě funguje, protože tohle, kurva, znamená bejt táta.“
    Marcela už ani nemusel nikdo pobízet. Skleničky se objevily jako kouzlem. Cinknutí a polknutí zahnalo slzy.
    „A přesně tohle chci teď udělat já pro moje dítě. A Josef pro to svoje. Že mám pravdu, Josef? A ty, Roberte, jestli tohle všechno nechceš ale opravdu z celýho srdce udělat pro to svý, tak buď chlap a nech je bejt, rozumíš?“
    Marcel, skleničky, cinknutí.
    Robert dopil sedmou dvojitou kořalku. Poslední co si pamatoval bylo, že se mu po tváři nepokrytě kutálely slzy, když deklamoval: „Muži mí bratříčci , taky vás ta tíha konání, jak boha živého, strašlivě bolí?“

    OdpovědětVymazat
  34. Vloženo za Irenu Lahodnou

    Josef se zvolna sune k domovu. Hluboká noc, hluboký stud, povznášející pocit souznění s tlupou a Hubertova nečekaná zpověď ho naplňují až po okraj. Před očima mu plují tváře a mísí se v jedno mocné přitakání. Robert. Hubert. Marcel. Jack Daniels. Bratři. Život je síla.
    Slzy tečou z modrých očí, zkrápí měkký úsměv a tělo škytá. Taková noc. Jak to, že najednou není svým pánem...představuje si Vandu, Lukáška, Irmu...
    Ta divná, cizí, vyzývavá tvář, kterou uhodil, to přece nebyla jeho Vanda. A ten ubožák, který na ni vztáhl ruku, to nemohl být on. Stalo se to vůbec? Nebo mu v pominutí smyslů naskočil nějaký béčkový seriál? Má ji rád rád a Lukáše taky. Patří k sobě a vždycky budou. Slzy všeobjímající lásky kanou Josefovi po tvářích a mysl je plná odpuštění.
    Před vchodem stojí sanitka. Povědomá žena drží za ruku někoho na nosítkách a opakuje pořád dokola:“To bude dobrý, beruško, ničeho se neboj. Lež klidně, to bude dobrý...“
    “Mami“, brečí Vanda, „běž za Lukáškem, já už to zvládnu. Zavolám...“a zkroutí se do klubíčka.
    Josef ztuhl a třeští nechápavé oči. Vanda, tchyně, sanitka, Lukášek...snad jsem jí něco...
    Přidá do kroku.
    „To je moje žena“, osloví třaslavě mužným hlasem saniťáky. „Co se děje?“
    Muži tázavě pohlédnou na Vandu, tchyni a indisponovaného chlápka s rozcuchanou přehazovačkou.
    Obě přitakají.
    „Vypadá to na mimoděložní těhotenství“, říká pak jeden váhavě, „ale musí to potvrdit gynekolog. Zavolejte si. Dáme vám zprávu hned, jak budeme vědět něco určitějšího. V každém případě musí do nemocnice, hrozí vnitřní krvácení, pokud už nenastalo. Jste v pořádku?“

    OdpovědětVymazat
  35. Vloženo za Irena Lahodná:
    Vanda je po operaci. Odpočívá v nemocničním pokoji a v hlavě má prázdno. Jako kytka, kterou někdo urval. Dívá se na modřiny na hřbetě své ruky, jak anestezioložka opakovaně hledala žílu, která by hned nepraskla. Máma už před chvílí volala, domov fuguje. Teď se jen zotavit.
    Je to jako rok nula.
    „Zkuste chodit, mladá paní... a pojďte se trochu umýt, pomůžu vám, vybízí ji sestřička“. Vanda se poslušně zvedne, udělá dva kroky a omdlí.
    Když se probudí, je zpátky v posteli, má kapačku a sedí u ní Josef s Lukášem. V číši na šampaňské se vznáší krásný leknín.
    Vanda se usměje a trochu popotáhne.
    „Nebreč, mami, prý se ti to hojí dobře. A prej jsi měla štěstí“.
    „Jó, já vím, a je mi o moc líp...“
    „Byli jsme na rybách...“
    „Ježišmarja...“
    „Neboj, žádný tam nebyly, tak jsme ti urvali aspoň ten leknín“.
    „To se smí?!
    „Táta umí námořnickou píseň Ať se na hudsonský šífy najmout dá
    a já V jedné mořské pustině ztroskotal parník v hlubině“....
    Chlapec sveřepě pěje, aby matka přišla na správné myšlenky. Josef ji drží za ruku a hledí jak bernardýn.
    Projde sestra a mlsně mrkne na leknín.
    „Ten je ale nádhernej. Tady je čaj a něco k svačině...“
    Lukáš se cpe bublaninou a čajem, Vanda zobe jahody, které jí chlapi přinesli a Josef neví, kde ji dřív pohladit.
    …...

    Když odejdou, volá Klára.
    „Jak ti je?“
    „Divně“.
    „Blbě“?
    „Ne, odevzdaně. Je mi úplně jedno co bude. A je to docela hezký“.
    „Co zrzavý discobolos“?
    „Ani nedutá“.
    „Zavoláš mu“?
    „Jsem bez chtíče. Visím na kapačce a na stolku mám krásnej leknín.
    Lukáš nechodí do školy a Josef má pár dní dovolenou. Všechno se točí kolem mě. Je to hezký“.

    „Budeš moct mít děti?“

    „Budu si půjčovat ty tvoje“.

    OdpovědětVymazat
  36. Venku je celý den lezavá studená zima, usedavý déšť se chvílemi mění v pořádný liják. "V tomhle počasí nemůžu nechat Lukáška putovat ze školy domů samotného. Ráno jsem ho tam hodil tak ho taky vyzvednu", pomyslel si Josef když najížděl z přivaděče na dálnici. "Kdyby Vanda mohla, určitě by to taky udělala. Už aby byla zase v pořádku doma", rozlil se mu po duši pocit něhy. Mohutně sešlápl plyn. Nejraději by je oba dva hned obejmul. "Cinknu mu, ať počká chvilku ve vestibulu školy", šmátral po mobilu v náprsní kapse saka. "Ty pitomý pásy", vztekal se Josef. A ještě silněji sešlápl plyn. "Možná jsem ho hodil na sedačku vedle nebo dozadu". Stále nemohl mobil nahmatat. "Tak sakra, kde je?", letmo otočil hlavu.

    Na nemocničním stolku Vandě zazvonil mobil. Ani si neuvědomila, že je to neznámé číslo. "Dobrý den. Mluvím prosím s paní Vandou Pírkovou?", ozve se poněkud komisní hlas. "A...ano. Tady Vanda". " Tady policie České republiky. Paní Pírková, máme pro vás špatnou zprávu. Váš manžel měl dnes odpoledne vážnou dopravní...". Konec věty už Vanda nevnímá.

    OdpovědětVymazat
  37. Josef se ztěžka probudil. Nic necítil. Měl dojem, že jeho tělo jakoby mu nepatřilo. Uvědomil si, že je na jípce. Zatracená bouračka. Doufal, že Vanda je v pořádku. Jistě ji už informovali. Jak dlouho tady leží? Snad nepropásl narození Lukáška. Tolik se těšil, že Vandu doprovodí do porodnice...

    OdpovědětVymazat
  38. Myšlenky se začaly usazovat nejprve na správná místa, a pak, v mírném rauši analgetik, se znovu daly do tance. Lukášek je na světě už pár let, ten je v pořádku. To ta maličká se už nenarodí, teda jestli to byla holčička. Jak je asi Vandě? Sakra vyzvedl někdo Lukáše z tý školy? Asi jo. Podle tmy za oknem a klidu kolem je hluboká noc, tak to určitě někdo zařídil. Asi pro něj došla tchýně. Že jsem s ním nezůstal delší dobu doma. Klidně nemusel jít ještě týden do školy. A já do práce. Bylo to parádní, celý dny s ním. Večery u ohně. A s tou Zdeňkovo malou Klárkou. Teda Klálkou. Byl to dobrej nápad za Zdeňkem jet. Ještěže to na tu jeho chatrč na Sázavu není daleko. Je to stejně podivín, ale i kabrňák. Teda opustit ten flek co měl! Možná čtvrt milionu měsíčně a dneska žije v takový chatičce. Všichni jsme si mysleli, že se pomátnul, když se mu žena tenkrát zabila v autě. No vid, a teď po tejdnu s Lukášem na jeho domečku, se mi zdá, že to má v hlavě víc v pořádku, než všichni ostatní, co znám. No jo sakra, moje žena taky mohla umřít, a já - bouračka! Možná proto mu teď rozumím. Co se mnou vlastně je. Nohama jde pohnout, teda jednou, ta druhá je v sádře. Sakra, to bude zlomený. Ruka? Jau, tak jedna je taky nějaká důkladně ovázaná. V druhý kapačka. Ty jo, já jsem měl štěstí. Jak to vlastně bylo? Natahoval jsem se po mobilu… Auto bude na maděru! No, je pojištěný. Co by si chudák Vanda počala, kdybych umřel jako Zdeňkova žena? No, ze životní pojistky by dostala nějaký prachy. Sakra neviděl bych, jak Lukáš roste. Do očí se mu vedraly slzy. Pohladit Vandu. Proč se já kokot takhle vlastně honím? Když jsem tenkrát sbalil Vandu v tom baru, tak ten večer jsem v tom měl jasno. Dostat se do ještě lepší práce, nadělat prachy, koupit si pořádný auto, velkej barák, a k tomu všemu se Vanda tak hodila. Tenkrát když jsem ještě externě dělal něco pro Huberta, jsem chtěl bejt jako on. Bylo mu pade, jezdil mercedesem, žena jak modelka, velkej dům, a to že má prachy z něj bylo cítit jak drahá kolínská. Pak mě přetáhnul k němu do firmy. No jo, ale co on vlastně má? Jednu rozbitou rodinu za sebou, a s touhle ženou mu spím já. Do prdele, co já to dělám. Dyť je to cynická husa. Jenom draze voháknutá. A prima šuká, to je pravda. Ale vždyť s Vandou to bejvalo taky parádní. Teď je mně pade. Mám jenom Pasáta, teda měl jsem, ale všechno, co jsem obdivoval na Hubertovi, už mám taky. Možná že mně někdo spal i s tou mojí ženou. Byla taková divná poslední dobou. A tohle mohlo být všechno. Moc nechybělo. A tohle bych vykládal svatýmu Petrovi? Proto jsem bejval v práci od rána do večera? Možná, že žádnej svatej Petr není. Možná, že by byla jenom tma. Možná, že bych ani nevěděl, že je tma. Alespoň že se to stalo, když jsem jel pro Lukáše a né za tou štětkou. Já jsem fakt idiot. Takhle ten život promrhat. Honit se jak blázen a nakonec se zabít v autě. Místo toho abych chodil s Lukášem na ryby, večer je pekl i s Vandou na ohni, a pak se s ní u toho ohně miloval.

    OdpovědětVymazat
  39. Tak na tohle si přišel ten Zdeněk, to myslel tím: záleží na prioritách a na odvaze. Sakra, jak mu musí ta jeho žena chybět. Měl slzy ve vočích, když se na ni Klárka u ohně ptala. Jestli měla ráda buřty. Ale Vanda tady pořád je, Lukáš je zdravej kluk a u vody vypadal rozhodně šťastnější než doma u počítače. Když prodám náš byt, a přidám to k tomu co máme, tak bych v tom domku, co je volnej vedle Zdeňka, mohl s Vandou a Lukášem žít tak dvě stě let. Jaký tam můžou být náklady? No jestli tohle dotáhnu, tak snad ta bouračka za to stála.
    „Á, vidím, že jste se probudil, pane Vítek.“ Nad Josefem se sklonila sestřička. „Dám Vám pár jednoduchých otázek, jen abych ověřila, jak moc jste vzhůru.“ Úsměv naznačil, že o jeho kognitivních funkcích ani paměti nepochybuje a Josef opravdu věděl, že je Josef, že je středa a že měl nehodu. Pak ona jemu doplnila informace o zdravotním stavu. Noha a ruka zlomená, nohu museli operovat, ale bude v pořádku, tělo necítil, protože měl narkózu, to už by mělo být lepší. Otřes mozku potřebuje ještě čas a moc ho pozdravuje žena a syn vzkazuje, že mu bude držet pruty, dokud se nezahojí. Prospal i s operací víc jak 24 hodin a už je teda čtvrtek.
    „A jak se teď cítíte, pane Vítek?“
    „Mám dojem, že se mi konečně rozsvítilo.“

    OdpovědětVymazat
  40. Klára a Yakeen24. května 2016 14:43

    Bzzz…Bzzz… na Vandině nemocničním stolku vedle postele se s tichým bzučením roztančí telefon.
    Nedočkavě jej vezme do ruky. Josef…! Konečně! Zkoušela se mu dovolat už tolikrát, ale telefon byl dosud němý.
    „Haló..?! Jsi to ty, Josefe?“ Vanda napjatě čeká odpověď. Snad nevolá nikdo jiný, aby jí oznámil špatnou zprávu.
    „Vandoušku, lásko moje, je krásný tě zase slyšet…“ Z minulosti se vynořilo její láskyplné oslovení. Po létech.
    Je to on – Josef. Uff! Vanda se může znovu volně nadechnout. Až teď si všimla, jak silné bylo sevření strachu kolem jejího hrudníku.
    Všimla si, že jeho hlas zní jinak. A není to jen oslovením, které léta neslyšela. Josefův hlas jako by se naplnil sluníčkem a sladkým medem. Jako by ani neležel v nemocnici po operaci, ale vrátil se z dlouhé dovolené.
    Nebo mu dávají nějaké oblbováky plné optimismu. Potřebovala bych také dávku. Pomyslí si Vanda. Sice si oddechla, že Josef žije, ale smutek a beznaděj dál leží vedle ní na polštáři a nikdo jí nedokáže odpovědět na zásadní otázku, co teď se životem. Vanda si uvědomí, že filozofuje a Josef zatím mluví a mluví:
    „Vando, zlatíčko když jsem se probouzel, myslel jsem na nás, na Lukáše, na to jak žijeme, na to, pro co žijeme, kde žijeme a jak moc bych si přál, kdybychom to mohli změnit…“ Z Josefa se hrnou slova, lepí se jedno k druhému, jako přibývá cukrová vata na špejli.
    Vanda se snaží poslouchat. Uteklo jí něco? O čem to mluví? „Josefe, jak ti je?“
    Josef ji neposlouchá a dál si tvoří cukrový obláček se světlem uvnitř. „Víš, jak jsem byl u Zděnka na Sázavě? Leccos mi došlo. Bylo tam krásně, večer co večer jsme seděli u ohně. Náš Lukáš se vzorně staral o jeho dcerku Klárku. Hrál si s ní celý den venku. Já pomáhal Zdeňkovi opravovat střechu, večer jsem byl parádně unavenej, ale když jsem se ohlídnul, bylo za mnou vidět, co jsem celý den dělal… Pak jsem šel nalovit ryby, večer jsme je pekli. Bylo to takový opravdový, skutečný, po létech jsem měl dojem, že opravdu žiju….“
    Vanda vůbec nerozumí tomu, proč o tom všem Josef mluví. Jen se bojí, že spadne do mísy s cukrovou vatou a Josef ji namotá na špejli.
    „Josefe! Josefe!“ Snaží se znovu Josefa přerušit… „Jak ti je? Co ti je? Operovali tě?“
    „Operovali mi nohu a mám ruku v sádře. To se zahojí. To není důležité“ odbyl svoji anamnézu Josef.
    „Důležité je, že jsem objevil to krásné místo. Musím tě tam vzít s sebou a samozřejmě i s Lukáškem. Jen co nás pustí, vyrazíme. Bude se ti tam líbit. Je to jako ráj..“
    „Ráj na Sázavě?“ Vanda má vážné pochybnosti. Pamatuje si hejna komárů a smrad z ryb, které jedli k obědu i k večeři. To nemůže myslet vážně. Všude špína a pavouci. Prala ještě týden po návratu.
    „A jak se tam budu mýt?“
    „Osobně ti nanosím horkou vodu do vany pod okapem. Takovou koupelnu s hvězdama nikdo nemá. Budeš nadšená..“
    „Nejsem kytka. Nechci se koupat v dešťové vodě plné bacilů,“ uzemní ho Vanda a toužebně pomyslí na svou luxusní vanu plnou voňavé pěny.
    „Ale když chceš…“ snaží se o smířlivý tón. Nakonec, Josef právě přežil ošklivou bouračku. Měla by na něj být hodná. Je ráda, že přežil. „Pár dní to bez vany zvládnu. Na jak dlouho nám mám sbalit? Bude stačit na víkend, nebo myslíš trochu dýl?“ Víc, jak týden nedám. Pomyslí si ještě Vanda, ale Josefova odpověď ji rychle zbaví pochybností.
    „No, na celý život, Vandoušku!“ odvětí Josef se zarážející jistotou muže, který už konečně ví, co od života chce.

    OdpovědětVymazat