23. září 2020

Plachetnice v bezvětří - napsala Nataša Richterová

USA, Wisconsin
„Antoine, Antoine! Mám pro tebe překvapení!“
Sotva otevřel dveře od bytu, Noémi se na manžela vrhla. Upustil tubus na výkresy a jen tak tak ji zachytil. Odlepila se od země a pověsila se mu na krk. Neustále ho překvapovalo, kolik má tahle Francouzka tváří a jak rychle je dokáže střídat. V jedné chvíli je vážná designérka, soustředěná jen na pauzák, či plátno a vzápětí se přestane ovládat a skáče jako rozverné kotě.
„Naše prosby byly vyslyšeny!“ zakřičela mu do ucha.
Opatrně ji postavil na zem a prohlížel si ji.
„Znamená to… Jsi tedy konečně… Čekáme snad…?“ Neodvažoval se to vyslovit nahlas. Jestliže je Noémi těhotná, je to ta nejlepší zpráva na světě! Po pěti letech manželství už pomalu přestával doufat.

„Ne, Antoine,“ trochu smutně se usmála a zavrtěla hlavou.
„Tento měsíc to nevyšlo. Jenže dítě teď bude muset stejně počkat. Ta zpráva, co pro tebe mám, je z Japonska. Přišel telegram od Franka. Chce, abys za ním přijel.“
„Vážně mě tam chce?“ nevěřícně zavrčel Antonín. „Ukaž, co píše. A proč to neposlal do kanceláře?“
„Chce nás tam oba, Antoine. Potřebuje tě. Nakonec mu došlo, že bez tebe Imperial Hotel prostě nedokončí. Pojedeme do Tokya, lásko!“


Japonsko, poblíž města Oya
„To nemyslíš vážně Franku! Chceš mi říct, že jsi koupil horu? Zničíš tu přírodu kolem jen proto, abys měl dostatek lávového kamene na obklady?“ Ještě si ani nestačili s Noémi pořádně vybalit, a už Frank Antonína odvážel někam na sever. Sto kilometrů od Tokya koupil podzemní kamenolom. A s ním celou obrovskou horu. „Jen pojď, Tony! Ukážu ti ten lávový kámen, jak mu říkáš!“ Frank Lloyd Wrigt táhl Antonína za sebou někam do podzemí. Prošli širokou chodbou. Před nimi se otevřela podivná jeskyně s dokonale rovnými stěnami. Antonín sledoval, jak dělníci ve slabém světle přenosných lamp zpracovávali skálu. Obyčejnými ručními nástroji vyřezávali obrovské kamenné bloky. Ty potom tahali ven po primitivních dřevěných kolejích.
„Je to neuvěřitelné, co?“ otočil se k němu Frank. „Jeskyně má dobrých třicet metrů na výšku! A podívej!“ Zastavil se u bílého kamenného bloku a pohladil jeho povrch.
„Milý Tony, seznam se s kamenem Oya. Je starý dvacet miliónů let. Má v sobě sílu podmořské sopky a přitom je tak jemný na dotek! A jsou ho tady tuny! A všechen je teď můj!“ zasmál se Frank. Antonín ho už dávno neviděl takhle veselého.
„A podívej na tu patinu, Tony! Jaká krásná nedokonalost!“ Šéf se rozplýval nadšením a procházel mezi dalšími bloky, připravenými k odvozu. Antonín položil ruku na šedobílou horninu z lávy a popela. Kámen překvapivě nestudil. Přitáhl si lampu blíž. V pórovité hmotě se zaleskly namodralé odstíny práškového zeleného čaje. Ano, je to zajímavý materiál. Ale Antonín si neuměl představit, že se s ním obloží většina stěn. Zamračil se.
Frank byl zpět u něho a položil mu ruku na rameno. „Ale no tak, Tony, přestaň se kabonit! Vždyť vidíš, že okolní příroda zas tak moc nestrádá. Ten kámen je prostě jedinečný. A nikde jinde na světě ho nenajdeš. A má úžasné vlastnosti. Snadno se řeže, dá se hladce vybrousit a přitom je neuvěřitelně odolný!“
Antonín už věděl, že když se Frank do něčeho zamiluje, nemá cenu mu cokoli rozmlouvat. Přesto to zkusil.
„Myslíš, že je vhodné, udělat z toho většinu stěn, Franku? Mám za to, že se příliš nehodí k terakotové dlažbě, kterou plánujeme na podlaze. Ne v takovém rozsahu. Víš, myslel jsem…“
„To stačí, Tony!“ Frank zarazil svého asistenta gestem, které Antonín dobře znal a které nesnášel. Bledá ruka obrácená nataženou dlaní těsně před jeho obličejem. „Povolal jsem tě především, abys dohlížel na betonáže.“
Antonín si povzdechl. A proto se mu teď chlubí novým kamenolomem…
Tolik se do Japonska těšili. On i Noémi. Tahle cesta byla jejich splněný sen! Ale představoval si to trochu jinak. Zatím všechny jeho návrhy Frank shodil ze stolu a Antonín si díky tomu připadal jako plachetnice v bezvětří. Doufal, že mu Frank svěří také návrhy interiérů, měl spoustu nápadů! Ale zatím se brodil po kolena v betonu.
Frank pozoroval, jak Antonínův obličej střídá barvy. Viděl, jak se jeho mladý přítel nejprve celý naježil, ale pak nechal svá ramena odevzdaně klesnout. Měl ho rád, toho divocha, ale občas mu musel připomenout jeho místo v řádu firmy. Povzbudivě se na zamračeného mladíka usmál: „Beton, Tony. Beton. To je tvoje parketa. A jsi v tom vážně dobrej! A já to umím ocenit. Ale konečný vzhled nech na mě. Já jsem architekt, ty jsi asistent. Je to jasný?!“
Frank čekal na odpověď.
Antonín sotva znatelně přikývl. Jasný mu bylo jedno: S Frankem Lloydem Wrightem, s architektem, kterého tolik obdivoval, s člověkem, pro kterého by udělal cokoli na světě, se v poslední době nedá vydržet. A hlavou mu proběhla, jako už tolikrát, známá myšlenka: „Je čas zvednout kotvy, Antoníne! Začíná foukat…“



Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.

Žádné komentáře:

Okomentovat