24. září 2020

Kněz a lehká děva aneb ktož jsú boží bojovníci – napsali Marek Greger a Aneta Bernatská

„Další!“ zvolala sestra na kožním a zavřela dveře za panem Novákem. 
„Ježíši Kriste! Doufám, že tam nebude tenhle další hodinu.“
„Neber Božího jména nadarmo, dcero!“
„Klid, otče. Nesmíte tolik řešit…“
„Hřešit? Já nehřeším, dcero.“
„Né hřešit, řešit! Tak co vás sem přivedlo, když nehřešíte?“
„Svědomí. A vás?“
„Svědění.“
„A hnedle jsme u toho. Nějaký nevěrný přítel?“
„Naopak otče, věrný zákazník.“„Nechcete se někdy přijít vyzpovídat?“
„By vám lehl kostel v základech. Tolik zákazníků, co jsem měla za život já, jste vy ani nevyzpovídal.“
„Proč myslíte!? Však já si to stavím na stálé klientele...“
„Važte slova otče, co na čem stavíte. Já to zase pro změnu stavím své stálé klientele.“
„Ovšem já přináším svým ovečkám uspokojení.“
„Vypadám snad, že já ne!?“
„To jistě ne, dcero.“
„Tak vidíte. Zrovna minulý týden jsem uspokojila jednoho otce rodiny. Taky se mi svěřoval. Jenom ne se vším. To svrbění bylo jako překvapení. A s čím jste tu vlastně vy?“
„Nebesa mi seslala zoufalého muže, který chtěl ulehčit svému svědění, pardon, svědomí, a svěřil se mi se svým světským hříchem. Sesmilnil s lehkou děvou v nevěstinci a na rozloučenou mi podal ruku.“ 
Zpod taláru vytáhl tu svou s identickými pupínky, jimiž byla ozdobena i lehká děva.
„Tak to vidíte, otče. Vy věříte, já ne, a stejně se drbeme oba.“

Žádné komentáře:

Okomentovat