Přišel jsem domů z kurzu a začal opět prznit tu Austrálii. Ještě ve středu jsem ji měl rád. Takový hezký námět. Jak jsem bojoval o život na druhé straně světě. Věřil jsem, že by to mohlo zabrat.
„Jen se to nesmí zbabrat, vole," nabádal jsem se. Jenže to se lehce řekne, ale...
„Jen nebreč a piš. Konec konců námět máš, kašli na spolužáka Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Dala jsi mi jeho psaní za vzor a já jsem nadšeně souhlasil. Tak proč mi to nejde?
„Jen nebreč a piš. Konec konců námět máš, kašli na spolužáka Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Dala jsi mi jeho psaní za vzor a já jsem nadšeně souhlasil. Tak proč mi to nejde?
Probouzím se ze spaní. Mám žízeň a v hlavě mi rezonuje: „Dano, nezlob mně!"
Žízeň a nevyřčená otázka „Jak na to?" mně vyhnaly z postele. Z toho ráje na zemi. Jdu si pro vodu, zapínám psadlo. Je ráno, snad půl čtvrté. Pronásleduje mě myšlenka:
„Musím se držet příběhu a vykašlat se na perly."
„Ale jak začít?" ptám se sám sebe ve ztichlém spícím domě.
„No, přece tím, že to Daně řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"
„No přece ty," odpovídám si sám. Aha, to není uklidňující. Nakonec se k demenci připojí i schizofrenie.
„Ale jak začít?" ptám se sám sebe ve ztichlém spícím domě.
„No, přece tím, že to Daně řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"
„No přece ty," odpovídám si sám. Aha, to není uklidňující. Nakonec se k demenci připojí i schizofrenie.
Jdu se zase napít. Čtu si znova o svý Austrálii. Ten příběh je fajn. On je vlastně každý příběh fajn, ale jak ho dostat z hlavy na papír. Asi se na něj ještě vyspím.
„Dano, nezlob se."
„Dano, nezlob se."
Původní verze:
„Kam jsi ji dala!?" Fenkka mlčí a uraženě odchází. Jdu si pro vodu, zapínám psadlo.
„To přece není možné!"
„Ale je."
Je ráno, snad půl 4. Během toho probouzení mně drží myšlenka.
„Musím se držet příběhu a vykašlat se na perly."
„Ale jak začít?" Ptám se sám sebe ve ztichlém domě.
„No přece tím, že jí to řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"
„No přece ty," odpovídám si sám. Aha, to není uklidňující. Nakonec k demenci přijde i schizofrenie.
Přišel jsem domů z kurzu a začal opět prznit tu Austrálii. Ještě ve středu jsem ji měl rád. Takový hezký námět. Jak jsem bojoval o život na druhé straně světě. To by mělo zabrat.
„Jen se to nesmí zbabrat, vole."
„Já vím. To se lehce řekne, ale ..."
„Jen nebreč a piš, ať se ještě vyspíš. Konec konců námět máš, kašli Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Mám mít jeho psaní za vzor a nadšeně jsem souhlasil. Tak proč mi to nejde?
Celý večer jsem psal, škrtal a rušil:
„Renčo, poslouchej."
„Jo máš to dobrý." Její hlas zní unaveně. Už druhý měsíc zápasíme s poškozeným balonem kolegy. Málem jsme přišly o Vánoce, ale ona...
„Měl bys napsat Ona s velkým O."
„Máš pravdu."
Mažu a jedu dál. Ale Ona nám je ubránila a já ubránil ji.
„Už to bude?" Kolega je jak oslík ze Šreka.
„Nezlob se, máš si dávat větší pozor. Děláme, co můžeme." A je to pravda. Udělat do balonu díru jak vrata od chlíva, chce talent.
„Víš, že to není špatný?"
„To říkáš vždycky, ale dopadne to jako vždycky."
„Nebuď posera a bojuj:"
„A v čem je to dobrý?"
„Držíš se svého příběhu. Chtěl jsi Daně alibisticky ukázat, že bojuješ a jak to není snadný."
„To Ona ví."
„Taky dobře. Velký O. Inspiroval jsi se od Marka, viď."
„ Tu jeho povídku bych si rád přečet znova v klidu." Skáču si do řeči.
„ ... a přidal tam pár minipříběhů, celkem tam cítím i nějakou tu cihlu. Tak uvidíme."
Jdu se zase napít. Čtu si znova o svý Austrálii. Ten příběh je fajn. On je vlastně každý příběh fajn, ale jak ho dostat z hlavy na papír. Asi se na něj ještě vyspím.
„Dano, nezlob se."
„To přece není možné!"
„Ale je."
Je ráno, snad půl 4. Během toho probouzení mně drží myšlenka.
„Musím se držet příběhu a vykašlat se na perly."
„Ale jak začít?" Ptám se sám sebe ve ztichlém domě.
„No přece tím, že jí to řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"
„No přece ty," odpovídám si sám. Aha, to není uklidňující. Nakonec k demenci přijde i schizofrenie.
Přišel jsem domů z kurzu a začal opět prznit tu Austrálii. Ještě ve středu jsem ji měl rád. Takový hezký námět. Jak jsem bojoval o život na druhé straně světě. To by mělo zabrat.
„Jen se to nesmí zbabrat, vole."
„Já vím. To se lehce řekne, ale ..."
„Jen nebreč a piš, ať se ještě vyspíš. Konec konců námět máš, kašli Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Mám mít jeho psaní za vzor a nadšeně jsem souhlasil. Tak proč mi to nejde?
Celý večer jsem psal, škrtal a rušil:
„Renčo, poslouchej."
„Jo máš to dobrý." Její hlas zní unaveně. Už druhý měsíc zápasíme s poškozeným balonem kolegy. Málem jsme přišly o Vánoce, ale ona...
„Měl bys napsat Ona s velkým O."
„Máš pravdu."
Mažu a jedu dál. Ale Ona nám je ubránila a já ubránil ji.
„Už to bude?" Kolega je jak oslík ze Šreka.
„Nezlob se, máš si dávat větší pozor. Děláme, co můžeme." A je to pravda. Udělat do balonu díru jak vrata od chlíva, chce talent.
„Víš, že to není špatný?"
„To říkáš vždycky, ale dopadne to jako vždycky."
„Nebuď posera a bojuj:"
„A v čem je to dobrý?"
„Držíš se svého příběhu. Chtěl jsi Daně alibisticky ukázat, že bojuješ a jak to není snadný."
„To Ona ví."
„Taky dobře. Velký O. Inspiroval jsi se od Marka, viď."
„ Tu jeho povídku bych si rád přečet znova v klidu." Skáču si do řeči.
„ ... a přidal tam pár minipříběhů, celkem tam cítím i nějakou tu cihlu. Tak uvidíme."
Jdu se zase napít. Čtu si znova o svý Austrálii. Ten příběh je fajn. On je vlastně každý příběh fajn, ale jak ho dostat z hlavy na papír. Asi se na něj ještě vyspím.
„Dano, nezlob se."
