Co mě baví na létání - napsal Honza Smrčka

„Co vás na tom stále baví?" zeptal se mně pán po letu. Řekl to trochu skepticky a pokračoval: „Vždyť je s tím hromada práce a ne vždy můžete letět. Trápí vás počasí..." 

Měli jsme za sebou moc příjemný let balonem, který už byl uložený na přívěsu. Pána jsem pokřtil starým rituálem a bylo po všem. 

Teď jsme si jen povídali. O létání, o životě a tak. Měli jsme v ruce skleničky sektu a nechtělo se nám odjet. Jakmile budeme v autě, bude konec a ten krásný sen skončí. Zmizí a nebude. Zbude z něj jen malá epizoda a my jsme si ji chtěli prodloužit. Není kam spěchat. Proč taky?
Slunce ještě svítilo a hřálo nás na tvářích. Blížilo se k západu a těšilo se, jak si i ono odpočine. 

Během té chvíle padla ona otázka, která se zdála být jednoduchá, ale já jsem vůbec nevěděl, jak na ni odpovědět. 

Byli jsme stejně staří a vrásky na nás prozrazovaly, kolik nám je let. Měli jsme pro sebe pochopení. Zopakoval otázku: „Tak co vás na tom stále baví?" A znovu padala fůra důvodů, proč to nedělat. Proč si nesednout, nenalít si pivo nebo něco jiného a nevzpomínat?

Ano, to se dá. Ovšem všechny důvody proč ne, které jsem slyšel, bylo právě i tím, proč to dělám. 

Poslouchal jsem, přemýšlel a nedokázal mu odpovědět.
Nasedli jsme do auta. Jeli jsme domů a měli jsme se rozloučit, což jsme taky udělali. Už jsme byli každý u svého auta. Zbývalo odjet... a já jsem to najednou pochopil.
„Víte, já to mám rád," zavolal jsem na něj trochu ostýchavě.
„Já vím, cítím to," usmál se, zavřel dveře vozu a odejel.
Já jsem se od té doby k tomu rozhovoru dlouho vracel. A pak jsem si jednou sedl a začal psát. Poprvé.