Arnošte, děkuji za tvé moře naděje - napsal Jan Smrčka

Arnošte,
stojím bezejmenný v zástupu nadšenců, kteří tě obdivují a našli radost v psaní a poslouchání čteného. 

Ten zástup je rozmanitý a mně je v něm moc dobře. Mám totiž v sobě vzpomínky, zážitky, emoce, cesty a poznatky a nevím, jak je dostat ven. V téhle komunitě vyplavou a já je mohu vypustit do světa. To je moc příjemné.

Tedy původně jsem nevěděl, jak na to. Ano, občas jsem něco napsal. Pak přišel okamžik, kdy jsem se začlenil, poslouchal a psal a radoval se. Je to tvůj nádherný odkaz. 

Tobě bylo z hůry dáno. Stejně tolik těžkého, jako dobrého. A já v sobě objevují to dobré. 

Jde mi to? Nejde mi to? To je přece fuk. 

Podstatné je to, že mohu a bojuju. Bojuju nejen já, ale i ostatní. 

Ale naše armáda nebojuje s nepřítelem. My bojujeme sami se sebou. A jaká jsou naše vítězství, dobytá území? Potlesk kolegů, jejich uznání. Víš jak potěší, když soused pochopí, co jsem napsal? Cože? 

Že je blbec, když to nechápe? Vůbec ne. To znamená, že jsem napsal něco srozumitelně. A když se v tom mém díle neztratil? Tak to je bomba na panáka!!!
Říká se, že na psaní se lze dívat jako na řemeslo, čím víc to děláš, tím jsi lepší. 

Ano, snaha jak být nejlepší?! To přece není nutné. V mém důchodovém věku už ze mně nebude Hemingway, ale to nevadí. 

Když se Marek usměje a koukne na mně, nebo se Jarda usměje, někdy si dokonce zasloužím i dívčí pohled. Pohled pochopení. Tak to je moc fajn a já díky jim cítím, že jsem blíž a blíž. 

Občas se usměje i Dana, jako že to přežila a moc se nenudila. 

I Nataša má slušnou výdrž. Díky vám.
Víš, Arnošt,e hrát si na tebe, je moc fajn a má to význam. Pro každého z nás. Chvíli je ze mně literát. Adalbert Stifter, Jirásek nebo Steinbeck. Toho mám nejraději. 

Víš, co se mi stalo? Jel jsem metrem a dumal, jak to napíšu. Najednou koukám, jsem jedinej, kdo v metru sedí. Všichni vystoupili, jen já zamrzl. Můj příběh mně odnesl na konečnou, na Černý most, místo abych vystoupil na Václaváku. Tomu říkám nechat se unést myšlenkou, příběhem.

Arnošte, tebe nám seslal bůh. 

Já jsem tě nikdy neviděl, nepotkal. Přesto s tebou mohu rozmlouvat. 

Někdy na mně mluvíš prostřednictvím medií, jindy mi prostě vlezeš do hlavy a děláš mi tam pěknej bordel. Já to pak dlouho uklízím a když mám pocit, že můžu uložit smeták a lopatku, začne to nanovo. Ne, já si nestěžuju, jenom chci, abys to věděl a neříkej mi, že to víš. Nebo dokonce, že to děláš schválně, bych se naštval.
Ale abych si furt nestěžoval. 

Moje původní bla, bla, bla, bla se prý již dá poslouchat. Nesměj se. I mně se to už víc líbí a slibuju, budu pokračovat a trápit se a bojovat, ale taky se radovat, tetelit a usmívat.
Prostě, Arnošte, ať jsi kde jsi, děkuju ti za to, co jsi způsobil a že se mohu koupat tvém moři naděje.
Honza Smrčka