 |
| Kamil Lhoták |
Byl to balon takový, jak jej znáte vy a možná jste s ním i letěli.
V té atmosféře byl roce 1965 založen Balonklub Praha. Začal stavět svůj první plynový balon. To je ten, který znáte z obrázků Kamila Lhotáka. Ten s těmi pytlíky s pískem. Ten hned tak neuvidíte. Pokřtili jej a v srpnu 1968 s velkou slávou vzlétl z Letenské pláně. Byla to velkolepé.
Balon křtili lidé jako vnuk hraběte von Zeppelin, vnuk akademika Běhounka, který pozval Umberta Nobile a mnoho dalších. Ani se nechce věřit, že vládli komunisté.
Pak přijeli na tancích Rusové a vysvětlili nám, že to vše je nesmysl a máme myslet jinak.
Ve stejném roce student Bristolské techniky jménem Don Cameron objevil balony s Jostovou technologií a začal je v roce 1971 vyrábět seriově. Ještě v témže roce bylo uspořádáno v Novém Mexicu 1. mistrovství světa a pak zde každý rok pořádali svoji pověstnou Albuquerque Ballloon fiestu. Stala legendární Mekkou ballooningu.
V roce 1971 získal pilotní licenci Vratislav Hlavatý, pilot s pro let od boha. V roce 1978 omylem zavítal na Český aeroklub něco vyřídit. Soudruzi tam řešili problém, co s penězi za nedodané americké motory do akrobatických letadel a koupili balon od Dona Camerona. V tomtéž roce Ben Abruzzo se svými kolegy přeletěl Atlantik s balonem Double Eagle II.
V roce 1983 jsem se stal členem Balonklubiu Praha a začal létat balonem. V tomtéž roce Aleš Kubíček dokončil vývoj svého balonu pod hlavičkou Aerotechniku Kunovice. Vydatně mu pomáhal Aerotechnik Brno. A pak ...
... v roce 1984 Colonel Joe Kittigner přeletěl sólo Atlantik. Nádherný článek v National Geografic a Letectví a kosmonautika. To mi zůstalo v paměti. On použil tak zvanou Rozieru. Balon, který je kombinací plynového a horkovzdušného balonu.
Tady udělám malou odbočku. Balon se řídí tak, že měníte výšku letu. Tím si vybíráte směr, kam chcete letět a rychlost, kterou se chcete nechat unášet. U horkovzdušného balonu měníte teplotu v obalu balonu topením, čím teplejší vzduch, tím jste výš. Lze s tímto balonem letět desítky minut, případně hodin. Obvykle ráno nebo večer. U plynového balonu odsypete písek, odlehčíte jej a stoupáte, upustíte ventilem plyn a klesáte. Ale tak jednoduché to není. Záleží i na sluníčku. Dopoledne začne ohřívat plyn v obalu balonu (obal je to největší, co balon má a tam je napuštěn plyn - vzduch, který se ohřívá nebo vodík, případně helium) ohřívat slunce, zvýší nosnost balonu a ten stoupá, odpoledne už sluníčko nemá sílu a nechá balon na pospas fyzice a balon klesá. Tenhle cyklus stojí hodně plynu a písku a zkracuje let. Obvykle uletíte 1 až 3 dny. Roziera je kombinace obou a umožní udržovat stálou teplotu plynu a tím je let lépe řiditelný, má lepší ekonomiku letu = doletí dál.
Ale pojďme zpět do roku 1988. Pánové Per Lindstrand a Charles Branson podnikli svůj pokus o let přes Atlantik. Použili horkovzdušný balon a vyzkoušeli let Jet streamu/tryskovém proudění. To je zvláštní meteorologický jev ve vysokých patrech atmosféry. Jejich balon dosáhl rychlosti 780 kilometrů za hodinu. Přelet byl v rekordním čase, ale nebylo to jen tak. Ukázalo se, že balon je po odlehčení plynem tak lehký, že je velmi složitě řiditelný. Proto se jim nepodařilo přistát v severním Skotsku. Museli nouzově opustit balon a měli velké štěstí, že byli včas nalezeni v Severním moři záchrannými týmy. Balon spadl v severním Švédsku do míst, která příliš lidnatá a nic se nestalo.
Po jejich letu se otevřela cesta k letu okolo Země.
My jsme byli rádi, že jsme uspořádali několik kol Balonové ligy. Já jsem startoval jako kopilot s Vráťou Hlavatým. Vráťa toho z nás nalétal nejvíc. Byl instruktor a zalétávací pilot. Uměl létat na hraně a při závodech se to hodilo. Mimochodem pilotní zkoušku jsem u něj dělal na třikrát. Poprvé přišel pozdě a let trval jen 10 minut. Přistávali jsme téměř za tmy. Druhý pokus byl mimo Prahu a vedli jsme debatu, kam poletíme a jakou mapu si vezmeme. To nebyl ode mně dobrý nápad. Vráťa vzal svou, přesnější, moje zůstala v autě. Zjistili jsme, že poletíme na sever. S tím Vráťova nepočítala. Takže třetí pokus, jsem zvládl, ale musel vystoupat do výšky 1 500 nad zemí, vystoupit na kraji zvenčí a obejít koš. Je pravda, že mi to nejdříve ukázal. Tahle cenná zkušenost mi později párkrát pomohla. Byl jsem pilot a později jsem s tím divochem mohl létat. Strávil jsem s ním ve vzduchu téměř 150 hodin a získal něco, co se nedá koupit.
Blížil se rok 1989. My mohli jen do Polska nebo Maďarska. Soutěžit v obou zemích zemích byla zkouška ledvin. V Polsku každé přistání znamenalo spoustu nadšených lidí, kteří byli ochotni pomoci. Každý měl lahev vodky a chtěl si připít. Maďaři organizovali návštěvu sklípků a Baracka pálenku nelétali místo vody. Občas náš to vyřadilo z letu a nebyli jsme sami. Takže vyhrát v Polsku nebo Maďarsku dokázala jen osoba s velkým sebeovládáním nebo jste musel být Maďar.
Ale pak to přišlo, okovy povolily a my začali sbírat body a zkušenosti venku. Byl to i střet dvou světů. Nemohu zapomenout velmi přátelská uvítání v Rakousku a po nějaké době se objevily cedulky: „Češi, prosíme, nekraďte." Takový vývoj jsem nečekal.
Dostali jsme první pozvání na regionální závody a taky do Alp.
