Jak ses měl? - napsal Honza Smrčka

Složitej den je za mnou. Vracím se domů a jsem rád, že jsem to všechno dal. Připadá mi, že ta zátěž ze mne padá jako deka a táhne se za mnou po zemi. Cítím se o něco líp. A líp, ale pořád mi připadá, že se vracím z dolů krále Šalamouna. Ještě chvíli a budu doma. V tom ráji odpočinku. Kde jsem sám, se svými úvahami a hlavně klídek.
Otevřel jsem dveře a dnes se celkem překvapivě těším na Petra.

„Čau kámo, jakej byl den?" ptám se vesele, až se sám sobě divím.
„Já?" ptá se Petr natvrdle, jako by existovalo víc možností, s kým si popovídat. Dodá: „Fajn, chceš vědět, co dělal kocour?" 

Že by mně zrovna tohle zajímalo? Určitě něco provedl, to mu jde dobře, ale jak vrní! Musím jednat a nechci.
„Počkej, počkej, mám toho dost! A taky jsem nejed." 

Tím jsem situaci moc nevyřešil, ale aspoň něco.
„Příteli, to jsi celý ty. Práce, práce, práce. Víš co je to život?" Posmívá se mi? To může?
Mlčky otevírám lednici. Hledím do ní jak do televize a nic mně nenapadá.
„Víš, co? Dej si pivko, sedni si a poslouchej. Tak kocour, to zas nedones, brzy to ucítíš. S tím si musíš poradit sám. Já mu to říkal, ale znáš ho. On je jenom hezký, podle tebe, ale co dál. Nevím, co na něm vidíš ty, ale já jsem toho mnoho nevypozoroval. Včera shodil květináč, ale pán si prostě myslí, že je kouzelňoučký. Á chlupáč se jde zase lísat! Měl bys mu vynadat, hrdinovi a ne se s ním takhle mazlit! Stejně se za chvíli zvedne a odejde."
Má pravdu, to pivko se bude hodit a kocour počká. Pokládám kocoura na zem. Trochu se diví a pak se zdviženým ocasem odchází. Už to cítím a jdu to uklidit. Ještěže se tomu Petr vyhnul.
„To je dost, že ti došlo," dodá významně a ví, že jsem mu vděčný. Opět moudře koukám do lednice. Nakonec beru pivo, zavřu lednici a jdu si sednout do křesla. Fakt toho mám dost. Chci se dívat z okna na město, výhled má nádherný, a chytit se. Ale Petr mi nedá šanci. Trochu mi to začíná vadit. Chtěl bych být chvíli sám. Vždyť i ten kocour to pochopil. Klidí se mi z cesty a nevnucuje se.
„Myslím, že včera ti udělal dobře ten salátek. Proč to nezakusíš znovu. Ještě bys tam měl mít nějakou zeleninku." 

S údivem se na něj podívám. Zeleninu? Dvakrát za sebou? Radši mlč, Petře, buď tak hodnej.
„Proč ne? Vždyť je zdravá." On mi snad čte myšlenky! Ne, ne, zeleninu, ne. Ale jakou mám jinou možnost?
„Ty jsi génius. Už ti toho moc nezbývá, že?" dodává posměšně Petr. Jeho pravda a ta spisovná řeč mi dnes lezou krkem dřív, než jsem čekal.
Pomalu dopíjím pivo a nechci se s ním o tom bavit. V první řadě potřebuju klid. Co na tom nechápe? Blbec!
„Nenadávej mi, ano!?" zaznělo důrazně odkudsi z podlahy. „To bych si vyprosil, příteli. Já svou práci zvládám a jsem připraven vždy, na rozdíl od vás. Lidí. Jste obyčejné bačkory."
To trochu přehnal. Vlastně to přehnal dost. Tohle si nemůže dovolovat! Musím mu něco říct. Už toho začínám být opravdu příliš.
„No, no brzdi. To je toho, že jsi něco udělal. Dáváš si pivko, za chvíli bude dobře. Víš jak dopadl seriál?" To se ptá mně? Snad abych mu ho vyprávěl. Vždyť se díval se mnou. Snaží se o smír? Ne. To on neumí. To je teda dneska den. Dopil jsem pivo. Vracím se k lednici. Stejná marnost jako před chvílí. Snad něco vymyslím?
„To by snad nemělo být zas tak složité...." Tak takhle vypadá poslední kapka? Ano. Hodně hluboký pohár přetekl.
„Už tě mám dost!" řeknu rázně a z posledních sil. Jdu ho vypnout. Ten přechytřelý vysavač je někdy fakt otravnej.