29. července 2019

Na ománské svatbě - napsal Miroslav Tichý

„Hele, koho si tu ten Amirův brácha bude vlastně brát? Vidělas tady vůbec nějakou ženskou?“ ptám se manželky. V autech s automatickými převodovkami, Dubají s osmi pruhy dálnice v každém směru jedeme na svatbu. Ani nevíme, jak se to stalo. Víme jen, že hlavní organizátor výpravy Petr zná jistého Amira a ten nás všechny pozval.

Pruhy ubývají, písku přibývá. Welcome in Omán.
Po silnici bez děr a záplat míříme k vesnici Jalan Bani Bu Hassan. Parkujeme, čekáme na Amira a přitom zjišťujeme, že se tu ženy na ulicích jaksi nevyskytují. Možná je to tím, že už je večer. Zato krejčích je tu plno.
Tayloring je snad každý druhý obchod. A není divu. Ománští muži chodí věru vkusně oblečeni. Sněhové bílé šaty zdobí každého z nich. Tedy kromě Amira.
Musím uznat, že Amir je nepřehlédnutelný. Obvyklý bílý dresscode zatím nedodržuje. Oblečen do dresu fotbalové Sparty Praha nás vítá a naviguje do domu, kde oslava probíhá. 

Už je dávno po oficiálním obřadu, ale utěšujeme se tím, že se bude aspoň pařit. Po Ománsku.
Vítáme se s místními muži. Jenom s muži. V Ománu se svatby slaví odděleně.
Ománci okukují naše ženy a my na oplátku okukujeme je. V místnosti je bílo od jejich šatů. Narušujeme tu panenskou bílou našimi barevnými tričky a seznamujeme se.
Na zemi leží obrovská mísa s ovocem (tím obrovská myslím asi metr na metr) a druhá, stejně velká s něčím, co by Angličan nazval slovem „candy“. Sladké cosi, jenž se lepí na prsty tak silně, že je potřeba to hodně důkladně a dlouho olizovat, aby byl člověk schopen potřásat si rukou s dalšími a dalšími hosty, kteří se berou bůhvíodkud. Máme to prý všechno sníst. Hladoví sice jsme, ale po šestém banánu a osmém kiwi se z toho už stává výzva.
Amir mizí a za chvíli se objevuje oděn v bílém stejně jako ostatní. Líčí nám, že bratr si bere již čtvrtou ženu.
„Čtvrtou. Opravdu?“ ptáme se.
„Problém? Ne, to není vůbec problém,“ ujišťují nás všichni. „Když ty ženy uživí a uspokojí, a to nejen finančně, může je mít,“ dodává Amir a mrkáním naznačuje plnění manželských povinností.
Oženit se v Ománu není pro muže zrovna levná záležitost. Jen žádost o ruku stojí v přepočtu cca 750 tisíc korun, ale mnohoženství je zde poměrně časté. Ománci jsou na tohle zkrátka kadeti a peníze zjevně mají.
Ne nadarmo se Ománu říká Švýcarsko Arabského poloostrova.
Zábava jede na plné obrátky.
Naše dámy náhle mizí. Dostávají povolení navštívit ženskou část oslavy. Odvážejí je auty neznámo kam. My muži zůstáváme dál s hostiteli a doufáme, že své něžné protějšky ještě uvidíme.
Obavy jsou ale zbytečné. Omán je podle statistik dvacátá první nejbezpečnější země světa. A musím potvrdit, že oprávněně.
Ženy se vracejí asi po dvou hodinách. Oči jim září.
„Musela jsem zpívat a já tancovat,“ častují mě zážitky žena s dcerou hned po příjezdu. Mají toho samozřejmě mnohem a mnohem víc: od krásné nevěsty, jak vystřižené z pohádek tisíce a jedné noci, až po zpívání místních písní a vzájemného obdarovávání se. Fotky ovšem žádné.
V Ománu, stejně jako v jiných muslimských zemí, se to s fotografováním lidí, žen zejména, moc nepřehání. A u tak senzitivní záležitosti, jakou je svatba, to platí dvojnásob.
„Večeře!“ přerušuje všeobecný ruch Amir a zve nás do vedlejší místnosti.
„Cože večeře? A co byly proboha ty banány a půl metru krychlovýho toho tlamolepu?“ ptáme se vzájemně jeden druhého. S plnými žaludky koukáme na koberec, kde leží igelit 3x1 metr a na něm tuna jídla. Obrovský kotel rýže a skopové, protože Amir porazil berana, což je v Ománu běžné. A kromě toho milion dalších dobrot. Odmítnout nelze.
Rozkládáme se kolem a diskutujeme o tom, jak to budeme jíst. Příbory samozřejmě chybí. Chvíli řešíme, která ruka je tzv. nečistá. Nevíme. Beru tedy pravačku, ať je to jak je, a nořím ji do hromady rýže. Cpeme se do bezvědomí, je to totální obžerství.
Postupně odpadáme a vracíme se do vedlejší místnosti, která se mezitím a bez našeho přičinění proměnila v noclehárnu.
Loučíme se s posledními hosty. Mohamed ze Saudské Arábie, bratranec Amira, mi podává ruku a blíží se ke mně obličejem. Ty vole, on mě snad bude líbat nebo co, říkám si v duchu. A opravdu. Chvíli to tak vypadá, ale nakonec to končí dotykem našich nosů. Trochu jako u Eskymáků. Ufff. Mohamed odchází. Po chvíli se loučí i Amir a s ním i zbytek příbuzenstva.
Mimochodem od té chvíle budu mít pocit, že na blízkém východě jsou Amirovi bratranci a synovci, snad všichni. 
























































Původní verze

Na Ománské svatbě
Psaní cestopisů má svá pravidla. A psaní cestopisů podle Dany Emingerové je má taky a jsou v jistém ohledu specifická.
Když mi Dana před dvěma týdny říkala, napiš cestopis, jakkoli cestopisový panic, souhlasil jsem.
A když dodávala, „Jo a vynech tu část o tom, jak jste tam jeli,“ přitakal jsem rovněž, protože vím že, i když je mnohdy samotná cesta cílem, všeho moc škodí. A tak řízen touto radou, popis cesty z Prahy do Budapešti, následný let do Dubaje, kde pro naši skupinu 12 lidí měli připravené jen jedno auto z původně domluvených tří, raději vynechám. Prostě jedeme. V autech s automatickými převodovkami, Dubají s osmi pruhy dálnice v každém směru. Jedeme na svatbu. Ani nevíme, jak se to stalo. Víme jen, že hlavní organizátor výpravy Petr zná jistého Amira a ten nás všechny pozval.
Pruhy ubývají, písku přibývá. Welcome in Omán.
„Tý vole chápeš to? Takováhle silnice?“ otáčím se směrem ke své ženě, nedbaje na to, že ji oslovuji lehce nepatřičně, zcela uchvácen místní infrastrukturou. Faktem je, že silnice v Ománu snesou ta nejpřísnější měřítka, i když na druhou stranu je potřeba uznat skutečnost, že tamní silničáři, neřeší během ledna až března ten druh komplikací, jako jejich kolegové tady. Sklady s posypovou solí v Ománu opravdu nenajdete. A tak jedeme, po té silnici bez děr a záplat směrem k vesnici Jalan Bani Bu Hassan (22.099070N , 59.287701E )
„Hele, koho si tu ten Amirův brácha bude vlastně brát? Viděls tady vůbec nějakou ženskou?“ ptám se kolegy spoluřidiče, Lukáše. Parkujeme ve městě, čekáme na Amira a přitom zjišťujeme, že se tu ženy na ulicích jaksi nevyskytují. Možná je to tím, že už je večer. Zato krejčích, je tu plno. Tayloring je snad každý druhý obchod. A není divu. Ománští muži chodí věru vkusně oblečeni. Sněhové bílé šaty, zdobí každého z nich. Tedy kromě Amira. Musím uznat, že ten je tedy nepřehlédnutelný.
Obvyklý bílý dresscode, zatím nedodržuje. Oblečen do dresu fotbalové Sparty Praha ( ještě z doby, kdy se dala nazývat železnou ) nás vítá a naviguje do domu, kde oslava probíhá.
Konečně dojíždíme. Máme zpoždění. Velké. Už je dávno po oficiálním obřadu, který byl přes den, ale utěšujeme se tím, že se bude aspoň pařit. Po Ománsku.
Vítáme se s místními muži. Jenom s muži. V Ománu se svatby slaví odděleně. Ti okukují naše ženy a my na oplátku okukujeme je. V místnosti je bílo od jejich šatů. Narušujeme tu panenskou bílou našimi barevnými tričky a seznamujeme se.
Na zemi leží obrovská mísa s ovocem ( a tím obrovská myslím asi metr na metr ) a druhá, stejně velká s něčím, co by Angličan nazval slovem „candy“. Sladké cosi, jenž se lepí na prsty tak silně, že je potřeba to hodně důkladně a dlouho olizovat, aby byl člověk schopen potřásat si rukou s dalšími a dalšími hosty, kteří se berou bůhví odkud. Máme to prý všechno sníst. Hlad máme, ale po šestém banánu a osmém kiwi se z toho už stává výzva.
Amir mizí a za chvíli se objevuje oděn v bílém stejně jako ostatní. Líčí nám, že bratr si bere již čtvrtou ženu. „Čtvrtou. Opravdu?“ ptáme se.
„Problém ? Ne to není vůbec problém,“ ujišťují nás všichni. „Když ty ženy uživí a uspokojí, a to nejen finančně,“ dodává Amir a mrkáním naznačuje plnění manželských povinností, „může je mít.“
Oženit se v Ománu není pro muže zrovna levná záležitost, jen žádost o ruku stojí v přepočtu cca 750 tisíc Kč, ale mnohoženství je zde poměrně časté. Ománci jsou na tohle zkrátka kadeti a peníze zjevně mají. Ne nadarmo se Ománu říká Švýcarsko Arabského poloostrova.
Zábava jede na plné obrátky. Naše dámy náhle mizí. Dostávají povolení navštívit ženskou část oslavy. Odvážejí je auty neznámo kam. My muži zůstáváme dál s hostiteli a doufáme, že své něžné protějšky ještě uvidíme. Obavy jsou mimochodem zbytečné. Omán je podle statistik dvacátá první nejbezpečnější země světa. A musím potvrdit, že oprávněně.
Ženy se vrací asi po dvou hodinách. Oči jim září. „Musela jsem zpívat a já tancovat,“ častují mě zážitky moje žena s dcerou, hned po příjezdu. Mají toho samozřejmě mnohem a mnohem víc, od krásné nevěsty, jak vystřižené z pohádek tisíce a jedné noci, až po zpívání místních písní a vzájemného obdarovávání se. Fotky ovšem žádné.
V Ománu, stejně jako v jiných muslimských zemí, se to s fotografováním lidí, žen zejména, moc nepřehání. A u tak senzitivní záležitosti jakou je svatba, to platí dvojnásob.
„Večeře!“ přerušuje všeobecný ruch Amir a zve nás na ni do vedlejší místnosti.
„Cože večeře ? A co byly proboha ty banány a půl metru krychlovýho toho tlamolepu?“ ptáme se vzájemně jeden druhého. Nikdo neodpovídá. A tak jsme s plnými žaludky odváděni do vedlejší místnosti. Na koberci leží igelit 3x1 metr a na něm asi tuna jídla. Obrovský kotel rýže, skopové ( Amir porazil berana, což je v Ománu běžné ) a milion dalších dobrot. Odmítnout nelze. Rozkládáme se kolem a diskutujeme o tom, jak to budeme jíst. Příbory samozřejmě chybí. Chvíli řešíme, která ruka je tzv. nečistá. Nevíme. Beru tedy pravačku, ať je to jak je a nořím ji do hromady rýže. Cpeme se do bezvědomí, je to totální obžerství. Postupně odpadáme do vedlejší místnosti, která se mezitím a bez našeho přičinění proměnila v noclehárnu.
Loučíme se s posledními hosty. Mohamed ze Saudské Arábie, bratranec Amira, mi podává ruku a blíží se ke mně obličejem. Jenom taková poznámka, od této chvíle budu mít pocit, že na blízkém východě, jsou Amirovi bratranci a synovci, snad všichni. Více v kapitole, Ostrov Masirah.
Ty vole on mě snad bude líbat, nebo co, říkám si v duchu a opravdu. Chvíli to tak vypadá, ale nakonec to končí dotykem našich nosů. Trochu jako u Eskymáků. Ufff. Mohamed odchází. Po chvíli se loučí i Amir a s ním i zbytek příbuzenstva.
Osamíme. Nemluvíme. Jen tiše odfukujeme a necháváme naše těla bojovat se snědenými kily skopového. Postupně usínáme a na měkkých dekách vyhlížíme, co dalšího nám tahle cesta ještě přinese.

Žádné komentáře:

Okomentovat