27. března 2019

Políčko s Měsícem – napsal Tomáš Vrba

Procházím po chodbě, jako vždycky zcela potmě, protože vypínač je až na druhém konci, když mě náhle zarazí zvláštní světlo. V tuhle noční hodinu sem okny dopadá neobvykle silné světlo, zabarvené do oranžova. Udělám pár kroků zpět, otevřu dveře a stanu na zápraží. Příjemně vlahá letní noc mě zcela pohltí. Hledím na oblohu, odkud se světlo rozlévá, ale spatřuji jen tenkou vrstvu mraků, která ji zakrývá. I přes ně ale světlo prochází a v jednom místě, vysoko na obloze, je mnohem intenzivnější. Že by Měsíc? Co jiného taky, jen ta barva je zarážející.

Jdu zpátky dovnitř a plížím se temnou chodbou k obýváku. Táta usnul na gauči přesně tak, jak se na něj odpoledne svalil. V místnosti svítí jen slabá lampička a máma na něčem pracuje u stolu.
„Ty jsi ještě vzhůru?“ ptá se potichu, když zaslechne moje kroky.
„Dyť je teprve půl desátý,“ odpovídám po tom, co se kouknu na mobil. Koukám se znovu, protože mi přišla zpráva od bráchy: „Sledujete taky?“
„Ono běží něco v televizi?“ ptám se mámy. „Proč?“ kouká na mě zmateně. Ukazuju jí zprávu a odepisuju bratrovi, co že to máme sledovat? „Zatmění Měsíce přece, má bejt úplný,“ zní odpověď.
Najednou to všechno dává smysl. Budíme tátu a jdeme se na ten zázrak podívat. Venku je úplná tma, mraky zakryly všechno.
„Co kdybychom kousek popojeli, třeba na Dobrou Vodu?“ navrhuje táta. Je to vesnice, poblíž které je skvělý kopec, kam často jezdíme v létě pozorovat hvězdy. Zamračená obloha se na nás sice netváří slibně, ale při té příležitosti to stojí za zkoušku.
Bereme foťáky, stativ, dalekohled a házíme na sebe oblečení, zatmění dlouho nepotrvá.
Jedeme tmou a mraky se zdají být ještě hustší. Když ale dojedeme na louku na kopci, náhle se začíná projasňovat. Oblaka se rozestoupila a stáhla k obzoru, kde se proměnila ve zlověstně problikávající bouřku. Hvězdy téměř nejsou vidět, zato Měsíc, který se zdá být v úplňku, svítí jasně. Přijeli jsme akorát včas, stín Země se již nasouval přes lesklý kotouč na nebi, ze kterého zářil už jen malý srpek.
Jsme fascinováni tou podívanou a já začínám fotit. Fotím vším, čím to jde a občas se zastavím, abych Měsíc pozoroval skrz dalekohled. Fotím ze stativu i na svůj Zenit s teleobjektivem a počítám vteřiny závěrky, protože v něm nemám vhodnou citlivost filmu.
Natahuji jeden snímek za druhým, experimentuji, a Měsíc, který před chvílí ještě vypadal jako pomeranč, do kterého někdo vštípil srp zářivého kovu, se nyní proměnil v temně rudou kouli.
Nastala tma.
Natahuji další políčka filmu a zaráží mě, kolik se jich tam vlastně vejde. Když mám podle svého názoru dost materiálu, užívám si událost naplno. Na potemnělém Měsíci jsou dalekohledem zřetelněji vidět krátery a měsíční moře. Rudý stín ustupuje a znovu se barví spíše do oranžova. Na opačné straně než předtím zas vzniká jasný srpek. Ještě se chvíli kocháme, a když stín zcela ustoupí, vyrážíme domů.
Cestou mi nejde do hlavy, kolik políček filmu mi zbylo, počítadlo se vždycky někam posune a já si ty počty moc nepamatuji. Na film, kde bylo několik snímků z dovolené, jsem podle odhadu nafotil něco přes deset záběrů zatmění. Uvážil jsem, že bude lepší film navinout a neriskovat další focení, klička navíjení se ale zasekla. Vyzkoušel jsem natažení dalšího snímku a potom znovu kličku. Byla stále stejně zaseklá a já nabýval neblahého tušení, které se mi později, při otevření foťáku v temné místnosti a nahmatání filmu, potvrdilo. Film byl stržený a políčko, na které jsem celou dobu fotil, bylo přepůlené.
Zklamán jsem film později někam založil a dodnes ho již nedokázal najít. Obrázky z ostatních fotoaparátů se nezdařily a zatmění tak bude nejspíš navždy ztraceno, i když alespoň ne v mých vzpomínkách.