28. dubna 2019

V roklině za kopci – napsal Tomáš Vrba

Na zádech měl pytel a v ruce lopatu, kterou svíral až urputně. Kráčel po travnaté loučce. Maeve ho následovala už hezký kousek cesty a zeptala se ho: „Co si od toho slibuješ?“
„Co asi,“ opáčil jí soustředěný Seamus, „budem bohatý a někam spolu odcestujem.“
Sešli po svahu, do mírné doliny. Našlapovali opatrně po rozmoklých drnech. Seamus se místy opíral o lopatu a pomáhal Maeve přes bahnité kaluže. Šli přímo za nosem a nic je nemohlo zastavit. Alespoň Seamus by se teď nezarazil před ničím.
Maeve na něj stále hleděla s nedůvěrou. Všiml si toho a řekl: „Řikal jsem ti to už asi stokrát: přísahám, že to tam bude. Já tam okolo ty malý skřety viděl.“ Přešli další kopeček, jejich cíl stále nebyl na dohled.

„Víš, nevěřím úplně tomu, že když táhneš nocí přes pole z tý hospody, tak že vidíš jen skutečný věci,“ narušila ticho pro změnu Maeve. Seamus se zastavil a prudce zabodl lopatu do deštěm rozmoklé hlíny. „Chceš tim říct, že snad chlastám jako duha?“
„Možná kdybys to trochu omezil, mohli jsme odcestovat už dávno.“
„Možná kdybys nebyla tak skeptická, mohli sme bejt v tahu už posledně,“ rozkřikl se Seamus.
Chvíli oba mlčky hleděli na zdánlivě nedosažitelný obzor.
„Promiň,“ obejmul Seamus Maeve, právě ve chvíli, kdy vítr odvanul řídký déšť a zahřálo je slunce.
Pokračovali k údolí mezi kopci, kde rostla vysoká tráva, kterou se museli prodírat. „Už se blížíme, tady sem je posledně zahlíd. V tý trávě se mi ale ty zmetci zelený hned ztratili, a to sem na ně jaksepatří zíral,“ prohlásil Seamus.
Prolámali si cestu křovisky, když uslyšeli hlasy a občasné zacinkání mincí. Stanuli na svahu. Maeve, stojící vedle vítězoslavně vzpřímeného Seamuse, nevěřícně hleděla do rokliny před sebou, kam se z nebes snášelo spektrum barevných pruhů z deště prozářeného sluncem.

Žádné komentáře:

Okomentovat