Jakmile seskočil z loďky, ulpělo na Ivanových botách bláto. Úplně do něj zabředl, ale i na to byl připravený. Vybavil se na cokoliv, jakožto správný lovec záhad nevyrážel do terénu naslepo. Zhruba tušil, co ho v malé vesničce, která ani nenesla název a nebyla zanesena v mapách, čeká.Zaplatil a poděkoval rybáři, který ho svezl, a vyškrábal se na pevnější břeh. Okolo uviděl krajinu, kterou po řece cestoval už nějakou dobu: rozvětvený meandr se táhl všemi směry, vytvářel ostrůvky, bažiny, zátočiny a zde, v ústí, se už tak mohutný veletok rozpínal na vskutku nedozírné ploše. Na jednom takovém ostrůvku se nacházel. U břehu bylo vytaženo pár loděk a podle stop sem často někdo chodil. Ivan zamířil po dřevěné lávce k domům, které se slabě rýsovaly v lesíku za dalším ramenem řeky. Bylo parné léto a vzduch byl plný komárů.
Když po bahnem ušpiněných kluzkých prknech došel k vesnici, uslyšel konečně jiné zvuky, než jen plynoucí vodu.
Děti si hrály, osadníci pracovali na opravách svých chalup, rybáři a lovci kožešin si připravovali nástroje. Ivanův příchod okamžitě přitáhl pozornost. Cizince, jako byl on, už v tomto kraji neviděli léta. Mezi obyčejnými vesničany vypadal se svou krosnou a ověšený spoustou záznamových zařízení, foťákem a kempinkovou výbavou jako zjev z jiné planety. Všichni si ho z dálky zvědavě prohlíželi.
Zamířil ke skupince starých rybářů, kteří zrovna převazovali sítě, a doufal, že při velikosti vesnice by jeden z nich snad měl být člověk, kterého hledá. „Dobrý den, je někdo z vás Alexandr Vaska?“ Rybáři se na něj nejprve zahleděli dost nevraživě a potom si vyměnili pohledy mezi sebou. „Alexandra tady ve vsi nenajdete, postavil si srub kousek odsud,“ odpověděl jeden z nich. „Kterým směrem?“ zeptal se Ivan a rozhlédl se. Vousatý rybář v odrané košili si ho změřil od hlavy až k patě a řekl: „Jestli chcete, tak vás tam dovedu.“ Dal tím najevo, že za svoje služby bude očekávat honorář. Šli přes několik dalších lávek, přes ostrůvky a mokřady, slepá ramena a lužní lesíky, až se dostali k místu, kde nad svižně tekoucí řekou stál na travnaté vyvýšenině novější srub. Ivan nasypal rybáři hrst ubývajících drobných, které překvapivě i lidé v těchto končinách přijímali, a vyrazil ke dveřím. Zaklepal a zvolal: „Dobrý den, hledám Alexandra Vasku.“ Dveře mu prudce otevřel zanedbaný muž ve středních letech. Když Ivana podle výbavy poznal, trochu se projasnil. „Dobrý den, to jsem já. Tak vy jste přece jen dorazil.“
Ivan četl Alexandrův dopis už před více než dvěma měsíci. Působil věrohodně a tak, protože neměl zrovna nic, co by ho více táhlo, rozhodl se, že se za ním vypraví.
„Pojďte dál,“ uvedl ho Alexandr do celkem vybydleného srubu. Pohostil ho několika panáky vodky a pak se rozpovídal. „Oni lidi řikaj, že by se takovejma věcma zabejvat nemělo, a asi maj pravdu. Kdyby mi tam na podzim nezmizel můj syn, taky bych to nechal bejt.“
„Můžu si to zaznamenat?“ zeptal se Ivan a na stůl položil diktafon. Alexandr pokýval hlavou a pokračoval: „Kdybyste vobešel místní, tak vám všichni řeknou to samý. Tady na tom prudkym proudu sou pod hladinou víry. To je pravda a občas to někoho vymete i s loďkou, ale všichni vědí, že je tu jedno místo, kde se dějou zvláštní věci.“
„Jaké?“
„Takový divný světýlka tam sou, teda jen v noci, a vopravdu divně to tam hučí, jakoby tam mizela voda. Kmeti pamatujou, že tam pod hladinou je nějakej tunel či co a že vídávali tamvotud jít světlo.“ Už byla skoro noc a tak se Ivan zeptal: „Mohli bychom se tam jít podívat ještě dneska?“
„Já nevim. Je to sice blízko, ale víte, od tý doby, co sem tam byl posledně se synem, na podzim, když se to stalo, sem se tam neodvážil.“
„No tak Alexandře, přece chcete zjistit, co tam opravdu je.“
„Máte pravdu,“ odpověděl Ivanovi Alexandr, a zvedl se ze židle. „Jdeme.“
Šli podél vody, která zde byla skutečně svižnější, než v jiných ramenech delty, až došli na místo, kde se rozlévala do širší tůně. Byla už noc a úplná tma, oba si svítili baterkami. „Tady to je,“ posvítil Alexandr do tůně. Vypadala klidná. „Jak podle vás má vypadat ten tunel?“ ptal se Ivan a obcházel tůni s baterkou, zatímco svítil do vody. Měl pocit, že něco zahlédl, ale to si hrála jen jeho představivost a lesknoucí se vlnky na vodě.
„Je to poměrně malý obdélník, asi jako dvířka. A je to určitě tam někde naproti pod hladinou, podle toho jak z toho šlo světlo.“
„Jaký typ světla?“ Ivan se přiblížil k vodě a strčil ruku pod hladinu. Alexandra to znervóznilo. „Takový mlhavý a chladný, jakoby bílý.“
„Nic zřetelnějšího vidět nebylo?“
„Ani ne, světla tý noci bylo docela dost, svítil měsíc.“
„Ví se o tom, že by se to objevovalo nějak pravidelně? V cyklech?“ podíval se Ivan na oblohu. Alexandr posvítil okolo baterkou. „Na tom se nikdo neshodne. Já tvrdim, že za měsíce je to tu vidět častěji.“ Ivan začínal mít tušení. Voda byla poměrně čirá, podle data, ke kterému Alexandr uvedl zmizení svého syna, měl toho dne stát měsíc na obloze za nimi, přesně proti místu, na které svítili do řeky. „Vyhazujete odpad do vody?“ zeptal se a sledoval, co mu Alexandr řekne. „Cokoliv? Staré nádobí, porcelán, sklo? Nebo třeba i zrcadla?“
„To vyhazujem, a taky se tu, jak říkám, dost často někdo potopí i s loďkou, když něco převáží. Ale jestli si myslíte, že se tam na dně třpytí nějakej bordel, tak to ste na omylu. Sám sem to viděl.“ „Pro dnešek jsem toho zjistil dost, vrátíme se sem za dne,“ poznamenal Ivan, udělal několik fotek a šli nocovat.
Druhý den vyrazil k tůni časně z rána. Vyzkoušel několik přístrojů, vše pečlivě změřil a zdokumentoval. Ve dne vypadala řeka docela obyčejně.
Ani ve slunečním svitu se nezdálo, že by se ze dna mělo něco zalesknout. Ivan ale byl v tu chvíli už dost skeptický. Hodlal se potopit na dno a prozkoumat, co tam leží. Jestli tam opravdu je nějaký tunel, tak ho najde; jestli tam ale bude jen lesklá deska plechu nebo potopené zrcadlo, tak alespoň bude záhada vyřešená.
Připravil si malý dýchací přístroj, brýle a vodotěsnou kameru. Navzdory Alexandrovu naléhání se uvázal na lano a vykročil vstříc řece, zatímco byl jištěn ze břehu. Proudy pod hladinou mu podtrhly nohy a vtáhly ho dolů tak silně, že Alexandr sotva udržel lano v rukou. Ivan sebou chvíli marně zmítal a potom se nechal volněji unášet. Plně napnuté lano ho teď drželo na místě a mohl se pod hladinou rozhlédnout. Kromě ostrých kamenů nebylo pod vodou nic, kolem uší mu hučel burácivý proud. Chtěl zatahat za provaz a dát tak signál, aby ho Alexandr vytáhl. Jak ale pohnul rukou, zachytil ho jiný a silnější proud. Smýkl s ním vlevo na opačnou stranu tůně, vytrhl mu z ruky kameru a na moment se lano, které ho drželo, na něčem zadrhlo. Ivan tak zůstal viset a uviděl obrys zrcadla ve starém rámu. Pak se dal náhle prudce do pohybu, zahlédl konec lana, přetnutého ostrým kamenem a sledoval, jak mu mizí z dohledu. Voda se náhle zkalila a začala ho unášet pryč. To poslední, co si pamatoval, byla větev, do které vrazil tak rychle, že mu servala dýchací přístroj z tváře.
O rok později se stále zotavoval z nehody, která ho tehdy zanesla tak blízko smrti. Rybáři ho náhodou vylovili v bezvědomí o kus dál po řece. Rozervaného kameny a s ránou na hlavě ho dovezli k nejbližšímu doktorovi, který ho dostal do nemocnice. Všechno vybavení i vyřešenou záhadu nechal za sebou a snažil se na všechno zapomenout. Věnoval se teď jinému typu reportáží. Hodně cestoval, ale nakonec se vždy vrátil do svého bytu v Petrohradě.
Probíral příchozí poštu a do očí ho udeřil rukopis, který znal. Odesilatel byl Alexandr Vaska.
Na moment se zarazil, jestli chce dopis opravdu otevřít. Obálka byla větší a neobvykle těžká. Roztrhl jí a vysypaly se na něj fotografie. Nejdřív se ale rozhodl přečíst zprávu: „Můj příteli Ivane. Vím, že jste chtěl celou záležitost uzavřít, ale podařilo se mi s vaším vybavením pořídit několik fotek, které byste měl vidět. Snad uvěříte, že jste se mýlil, když jste mi psal, že jde o pouhý lesklý předmět, prozařující pod hladinou, a ne o žádnou záhadu.“
Ivan listoval fotkami a nevěřil vlastním očím. Tak prazvláštní světlo skutečně nikdy neviděl. Tentokrát ale nebylo chladné, jak ho prve popisoval Alexandr, ale žluté, přestože bylo focené v noci. Začal chvatně balit - musel zjistit, co to je. Házel věci do batohu a pak se zastavil. Věděl, že bude potřebovat na cestu nové a lepší vybavení.
U Alexandrova srubu stál nakonec za necelý týden. Zaklepal a Alexandr ho vřele přivítal. Ivan chtěl co nejdříve vyrazit k tůni, Alexandr ale nalil panáky stejně jako posledně a posadil ho ke stolu. „Přišel jsem na to, že to je přece jenom věc, která se opakuje,“ začal. „Od té vaší nehody jsem tam chodil častěji. Věděl jsem, že na břehu se mi nic nestane; můj syn tenkrát zmizel, protože se na to světlo šel podívat blíž a u vody mu podjely nohy.“
Ivan se zájmem poslouchal.
„Pozoruju to tam celej čas, vrací se to ale jen v určitou dobu v měsíci, na jeden den. Dneska zrovna by to zase mělo přijít. Vždycky je to v noci okolo osmý a to světlo votamtud je taky pokaždý jiný, ale to může bejt barvou vody.“
„Tak vyrazíme,“ zvedl se Ivan. „Pořádně jsem se připravil.“
K tůni došli ještě za šera. Do země natloukli kůl, za který zachytili ocelové lanko, které se nemohlo přetrhnout. Na hlavu si nasadil kameru a do rukou vzal cepíny, kterými se plánoval přitahovat po dně, protože se v proudech nedalo plavat.
Přišla noc a oba jen tiše čekali na břehu, Alexandr s foťákem v ruce. Voda poněkud zneklidněla, na nebi zazářil měsíc a pod hladinou se prodíraly nyní oranžové záblesky.
„Je to tu!“ vykřikl Alexandr, zatímco se Ivan vydal do vody. Proudy ho strhly stejně jako minule. Potopil se a rozhlédl, teď v noci ale moc dobře neviděl. I tak ale spatřil světlo a vydal se přes kameny pomocí cepínů k němu. Alexandr mu pomalu povoloval lano. Když se blížil k místu, odkud si myslel, že vycházelo, všiml si, že je to jen odraz v zrcadle, které tu nalezl posledně. „Odraz čeho?“, pomyslel si, „to světlo je moc silné.“ Neudržel se a strhl ho proud, ještě silnější než ty předchozí. Najednou ho zanesl k místu, kde voda přímo hučela a jakoby se srážela před ním. Koukal na pravidelný obdélník téměř čirého světla a na to, jak jím voda někam prochází a stéká. Lano bylo napnuté na doraz a drželo ho asi metr nad hranou úkazu. Nejprve napnul ruku s cepínem a pustil jej do proudu. Sledoval, jak mizí na druhé straně. Natáhl se, ale nedosáhl až ke světelné hraně. Ujistil se, že ho druhý cepín udrží, a rozhodl se, že uvolní lano. Držel se, co mu síly stačily, prostrčil ruku vodou a ucítil zvláštní pocit. Druhá ruka mu sklouzla z cepínu a náhle pocítil změnu přitažlivosti. Ocitl se ve sluncem prozářených mracích, ve sloupci padající vody. Nemohl tušit, kam padá, ale věděl, že jestli kamera stále točí, bude to nejúžasnější záhada, k jaké se kdy dostal, protože tentokrát putoval naslepo.
