Jiná doba, jiná píseň.
"Velká je zem, šplouchá na ní voda. Co je však největší, co je největší? Ta lidská svoboda." Tak zpívali s Hutkou na Letné tisíce lidí se slzami v očích. Měli jeden hlas, jednu mysl, jednu tichou hlubokou radost.
Plnými doušky jsme si užívali dávno zapomenutou zakázanou svobodu. Mluvili jsme, o čem chtěli, cestovali, podnikali, ponořili jsme se do běžného života. Opojení svobodou netrvalo příliš dlouho. Zapomněli jsme, že vedle nás žijí ti, kteří nám brali svobodu, aby si sami život užívali. Přivlastňovali si vše, co jen šlo. Probuzení přišlo až ve chvíli, když Bureš a jemu podobní začali sahat na naši svobodu, když chamtivost začala bezostyšně vnášet hysterickou zlobu mezi nás, cynicky ničit to, co vzniklo na Letné v roce 1989.
Naštěstí mnozí z nás neztratili touhu po svobodě a začali si připomínat, jak krásná a velká je ta svoboda, jak je nutná jako vzduch, jako řeky, lesy a hory co nám dávají sílu žít.
Rok 2023. Staromák. Znovu, jak před časem, jsme s manželem s lidmi, se kterými je nám lehce a dobře. Hodně mládeže, ale i nás co jsme zpívali s Hutkou. Ale něco je jinak. Kolem nás nejsou lidé se slzami v očích, není to ta euforie a radost ze svobody. Ti lidé vědí kudy kam, vědí jak na to. Jak před lety, jako jedno těleso, celé náměstí zpívá "Jednou budem dál, jednou budem dál, jednou budem dál, já vím, jen víru mít, doufat a jít, cíl je blízko nás já vím." Pak dav skanduje "Pavel na hrad!" A mně se zdá, že slyším, Havel na hrad! Teprve dnes si uvědomuji, že nám darovanou svobodu v listopadu 1989, lidé vybojovali vlastním odhodláním a touhou svobodně jít dál bez Bureše a Jakeše, kteří patří do koše.