„Já také jedu za vnoučaty, jsou to moji miláčci, dvojčata, také jsou šikovní. Už se nemůžu dočkat, až je vezmu do náruče a před spaním jim přečtu pohádku,“ dodává žena vedle.
A pak jejich řeč nabírá sílu lokomotivy. Jedna přes druhou vychvalují své ratolesti. Stejná slova se opakují z obou úst. Občas se mi zdá, že poslouchám ozvěnu v jeskyni. Chci utéct, chci, aby po mně nezůstal ani stín, chci se jako vánek dotknout pole plné rudého vlčího máku, chci se zabalit do pestrobarevného koberce divokých tulipánů, chci, aby mně sníh a studený vítr vzal do náruče a pak chci, aby teplé mléko čerstvě nadojené mámou ohřálo a zvlhčilo mé rty. Setkat se s očima mámy a znovu pocítit tichou nevyslovenou lásku.
Můj návrat do dětství přeruší „červený klobouk“.
Můj návrat do dětství přeruší „červený klobouk“.
„A co vaše vnoučata?“
Ženy se už asi nabažily chvalozpěvů na své drahé potomky a obrátily se na mne. Ale já jsem potřebovala čas na odpověď. Teprve jsem procitala ze své cesty domů. S odpovědí nespěchám.
„Jedu za nimi.“
Vidím, že je moje stručná odpověď zklamala. Naštěstí se vlak zastavil. Mé spolucestující spěchaly do domovů svých vnoučat. Já je mám tři hodiny, tři hodiny strávené s vnoučátky na dětském hřišti v parku a pak, abych několik měsíců znovu a znovu vzpomínala na každé slovo, na každé gesto, na vůni a teplo objetí mých vnoučat. Zeť si mou přítomnost v jejich domě nepřeje. Na nástupišti stála dcera s dětmi a sotva jsem vystoupila z vlaku, vnoučata se rozběhla ke mně a já jsem se ocitla v zajetí tak drahém, ze kterého se neutíká.
