„Tak jo,“ povzdychl otec. A protože mi chtěl coby osmiletému mamánkovi dopřát nějaký pohyb, vyndal z pod lavičky gumovou merunu, prokouslou od psa a postavil se před vrata - čili do branky.
„Ale takhle né. To je pro mrňata. Já myslím opravdovej! Na hřišti!“
„No já nevím,“ pronesl otec překvapeněji, než kdybych jej požádal o doutník a trochu koňaku.
„Ono je to hřiště dost velký… O dost víc, než se to zdá být v televizi… A dost se tam běhá,“ změřil si pohledem mou kulatou postavu.
„Já umím běhat! V pondělí jsem zaspal a doběh´ autobus v půl osmý, když už odjížděl! Běžel jsem od křižovatky až k zastávce u kostela!“
„No, to je 30 metrů. A autobus v půl osmý je školní. To on na tebe možná spíš počkal…“ nebyl si stále jistý. Začal jsem popotahovat a snažil se vymáčknout slzu. Vzpomněl jsem si, jak jsem měl pro nějaký průšvih zakázaný dortík po nedělním obědě a vmžiku jsem se změnil v automat na pláč.
„Tak když to tolik chceš,“ kapituloval otec, „tak si to teda nějak zařiď. Peníze ti na to dám, ale ať to nestojí moc.“ Na nedostatek samostatnosti jsem si v dětství opravdu nemohl stěžovat… Od spolužáka Tondy, který hrál fotbal od první třídy, jsem vyzvídal, co je třeba udělat.
„Ty chceš chodit na fotbal?!“ ujišťoval se Tonda, zda dobře rozumí otázce. „Já tě dycky viděl jenom s knížkou, nebo se svačinou. A většinou s obojím…“
Rozhodně a samozřejmě jsem přikývnul: „Jo, chci tam chodit!“
„Tak dobře, musíš se nechat vyfotit, jako na tramvajenku. Kvůli registračce- to je takovej průkaz.“
Zasnil jsem se: „Tak já budu mít průkaz…“ a připadal jsem si ohromě důležitě. Zatím jsem měl průkaz jen z pionýra. Ale tam jsem měl podobenku vystřiženou z větší fotky ze zoologický a byl tam vidět kousek velblouda. Fotku na průkaz mi tenkrát totiž táta nedovolil. Řekl, že za takový hovadiny nebude vyhazovat peníze a že po dědkovi z Postupic bude v rodině další bolševik, i když zatím malej.
„A ještě k doktorce musíš zajít!“ vytrhl mě ze sna Tonda. „Že seš zdravej. Srdce a tak. Ono se tam dost běhá…“ A pak tě vezmu za trenérem a dohodneš se.
„Co mají všichni s tím běháním,“ pomyslel jsem si a rozhodl se, že k paní doktorce zajdu hned po škole. Dnes je tam do odpoledne, tak ať to nezdržuju. Po vyučování jsem tam hned zamířil.
„Ahoj Marku, co bys potřeboval? A kde máš maminku?“
„Dobrý den, já jsem tu dneska sám. Potřebuju potvrzení, že můžu hrát fotbal!“ Myslím, že kdybych paní doktorce řekl, že jsem těhotný a čekám to se školníkem, nebyla by překvapenější…
„Tedy, pohyb ti prospěje, to určitě ano… Pojď dál, já si tě poslechnu, prohlédnu, ale víš, že se tam dost běhá…“ vzdychl jsem a přikývnul. A druhý den po vyučování jsem stál s Tondou před trenérem s krásným fotbalovým jménem- panem Josefem Hlavičkou.
„Tak ty bys u nás chtěl hrát fotbal jo?“ Zeptal se a změřil si pohledem mou postavu jak líný krejčí.
„Musíš chodit pravidelně na tréninky, potom si zahraješ i na zápasech. Snad.“ Odtušil věštecky.
Což o to. Na tréninky jsem chodil jako jeden z mála- ne li jediný- naprosto pravidelně. Stejně tak na brigády. Po prvním „mistrovském“ zápase to ovšem na stálé místo na soupisce nevypadalo. Naše TJ Sokol Pepřina vyrazilo změřit síly s žáčky z nedalekých Královic. Když jsem viděl trenéra jak dává červené trenýrky od dresů do sportovní tašky, zapochyboval jsem:
„Pane Hlavička, to mi nebude. Neměl byste tam stejný od dorostenců?“
„Ale bude, seš jak ustřelený kecky,“ podíval se na mě.
„Já nemyslím na vejšku… Vždyť víte…“
„To bude dobrý, něco oblíkneš.“
Neoblíknul jsem. Trenky jsem natáhl maximálně ke kolenům. To jsem musel vzdát. A tričko mi sahalo těsně nad pupík. Dnes se to tak i nosí- hlavně holky s hezkou postavou. Ale holka jsem nebyl a hezkou postavu taky neměl.
„Je vás dnes jenom jedenáct, hrát musíš. Budeš holt ve svých trenclích a dres bude trochu menší.“
Takto vymustrován jsem tedy vyběhl na pažit ve svém prvním zápase, který předurčil mou sportovní kariéru. Zelenomodré trenky s nějakýma kachničkama (ostatní měli červené) a napumprlíkovaný v dresu nad pupík. Musel jsem uznat, že všichni měli pravdu- dost se tady běhalo. Když se ke mně po dlouhé době náhodou dostal konečně dostal míč, slyšel jsem zapískání. Poločas, oddechl jsem si. Míč jsem vzal do ruky a šel z hřiště. Zaslechl jsem hučení a trenérův řev:
„Kam jdeš, hraje se dál, byl jsi v postavení mimo hru- v ofsajdu!“
„Vždyť jsem byl uprostřed hřiště, za tu čáru jsem nešláp!“ ukazoval jsem do autu, evidentně si pletouc pravidla více sportů dohromady. Odevzdal jsem tedy míč soupeři, aby rozehrál. Malý fotbalista byl z předvedené etudy natolik vyveden z míry, že špatně trefil balon a ten skončil u mě. Započal jsem tedy útok a snažil se běžet s míčem. Těžce se mi ale dýchalo a to se běží špatně.
„Musím se vysmrkat,“ napadlo mě, jenže mi přišlo nespolečenské frkat jako ostatní kluci na zem, navíc jsem to neuměl. Zastavil jsem tedy svůj smrtící útok a vyndal spoza gumy trenýrek vyžehlený kapesník a vysmrkal se. Soupeř i přes určité zděšení ve tváři, protože tohle ještě neviděl- mi míč sebral.
Trenér se chytil za hlavu. Kolemstojící tatíci na něj začali pokřikovat:
„Pepiku, ty vole, kde ste vzali takovej klenot?! Proč stavíš někoho, kdo vypadá jako malej Labuda?!“
Nechápal jsem, proč mě přirovnávají k herci, navíc slovenskému, když nejsme na divadle, ale na hřišti. Oni však o divadle mluvili…
„Hochu to nepůjde, budeš moc hrát jenom přáteláky,“ řekl smutně pan Hlavička.
„Ale… Na tréninky chodím… Pravidelně…“ špitl jsem smutně.
„Já vím,“ řekl. „Ale víš co, zkus přestoupit do Kolosají. V tý jejich „Viktorce“ se žáčci málokdy sejdou. Když proti nim nastupujem, hrajou maximálně v devíti- tam si zahraješ. A je to jen o vesnici dál. Na kole tam budeš raz, dva- před tréninkem se alespoň zahřeješ. Doma ti hned vyplním přestupní papíry. Měli by za tebe ale něco zaplatit… Sakra… Napíšu tam pětikilo, to bude tak akorát…“
Připadal jsem si světácky, jako Antonín Panenka- ten teď taky přestupoval! Z Bohemky. Do Rapidu Vídeň…
„Tak se ukaž, posilu potřebujeme!“ zvolal kolosajský trenér, pan Rychtařík a hodil mi míč. “Se divím, že tu seš, Hlavička dobrý hráče nepouští!“
Předvedl jsem, co umím. S míčem i bez něj.
„Aha.“ Konstatoval pan Rychtařík. „Tak teď už to chápu. Hele tohle si vem a upaluj zpátky k Hlavičkovi“ a podával mi zpět přestupní lejstra. „Hráče potřebuju. I takový, jako si ty- každej kus dobrej. Ale ne za každou cenu!“
A bručel si polohlasem: „Pětikilo! To se v tý Pepřině posrali- za tohle!!!“
„Pane Hlavička, voni mě tam nechtěj. Že pětset je moc…!
„No jo, vydřiduch Rychtařík, ušklíbl se. Hele, zadarmo se nepřestupuje. Ani v žáčcích. Tak ať za tebe pošle aspoň míč.“
„Na to ať zapomene!!! Čertil se pan Rychtařík. Míč?!“ a podíval se láskyplně na vzorně srovnané mičudy na stojanu.
Co mi zbývalo. Rozbil jsem prasátko a šel do sportovních potřeb.
„Ano, míč. Ten kopací- opravdickej. Dvěstě sedumdesát korun? Polknul jsem nasucho. Tady je máte. Děkuju.“
A přestup století byl upečený.
