1. června 2019

Jak jsem kradla

Jestli v tom názvu hledáte jinotaj, musím vás zklamat, tohle je holý fakt. Ano, kajícně doznávám, že jsem opravdu kradla. Ba co hůř, dokonce jsem kradla podle pečlivě promyšleného plánu, který se teprve v samém závěru nečekaně zhatil.
Ale pěkně po pořádku.
Bylo mi zhruba šest, místem činu byla naše sámoška a cílem lupu moje oblíbené arašídové bonbóny. Jejich jméno mi za ty roky už vypadlo z hlavy, ale možná si vzpomenete - takové ty červenohnědé hrudky slepené ze sladkého cukru a arašídových drobků, co moc pěkně křupaly mezi zuby a vydatně přispívaly k tvorbě zubního kazu.

Stávaly tehdy jenom pár korun, nejspíš i doslova, a moje hodná maminka by mi je určitě koupila, kdybych ji pěkně poprosila. Jenže o to mi zjevně nešlo. Na kriminální myšlence inspirované jakousi detektivkou mě lákalo hlavně vzrušení ze zakázaného ovoce. Opravdu je možné krást? Je to tak snadné, jak to v televizi vypadá? A dokázala bych to i já? – asi takové otázky bloudily mojí evidentně zkaženou předškoláckou hlavou tak dlouho, až z ní nakonec vypadl tajný plán zločinu.
Jeho podstata byla prostá. Musím se zmocnit lupu a vyhnout placení. Tím pádem potřebuji s bonbóny zamířit nikoli k pokladně, nýbrž ke vstupu do obchodu, proti proudu nakupujících, a nevzbudit při tom žádné podezření. Jak? Ohohó, nechte se překvapit! Prozradím jen tolik, že právě na tuhle část plánu jsem byla obzvlášť pyšná a utvrzovala mě v přesvědčení, že jsem pro dráhu zločince přímo stvořená.
Když nadešel den D, hodina H, vstoupila do nic zlého netušící samoobsluhy nenápadná osůbka s prudce bušícím srdcem, ale naprosto chladnou myslí. Přimhouřenýma očima zkušeně přehlédla místnost a spokojeně pokývala hlavou. U pokladny stála fronta a všechny prodavačky měly plné ruce práce – odpolední doba byla zvolena dobře. S neprůhlednou síťovkou nedbale
přehozenou přes ruku obešla malá delikventka dva dlouhé regály a dostala se skoro až ke kase, kde ležely sladkosti. Tam vzala do pravé ruky sáček bonbónů, levou se bouchla do čela a na celou sámošku procítěně zvolala: „Jsem to ale hlupák, nevzala jsem si košík!“ Když takto upoutala pozornost všech přítomných, hrdě odkráčela jejich středem směrem ke vchodu, kde byly vyskládané košíky... Přestože ona sama v té chvíli věřila, že si počíná naprosto geniálně, ve skutečnosti měla podstatně víc štěstí než rozumu, který se propadl kamsi do mínusových hodnot. Než došla ke dveřím, nikdo si jí už nevšímal. Dokonce ani zkušené prodavačky nepodezíraly to blonďaté předškolní dítko z nějakých nekalých úmyslů. Takže milá prvozlodějka v klidu minula štos košíků, bonbóny šupla do tašky a rychle mazala ven.
Ještě dnes si vybavím, jak mi v té chvíli bylo tělo malé, jako by se všemi těmi vybičovanými emocemi chtělo roztrhnout. Srdce tlouklo až v krku a strašně se mi chtělo rozběhnout, ale přinutila jsem se ke klidu a kráčela k domovu jakoby nic, bez jediného ohlédnutí, jen s rozpálenými tvářemi a divokýma očima. Teď hlavně neudělat chybu a neprozradit se lupem! Vzala jsem připravenou lopatku na písek (tenkrát byly lopatky ještě festovní kovové, žádný plastový šunt) a vyhrabala před domem úkryt, kam jsem umístila bonbóny a všechno pečlivě zahladila. Tak.
Už si nevzpomínám, jestli jsem se v následujících hodinách opájela úspěchem a spřádala utěšené plány na luxusní život ve stylu Arsèna Lupina nebo spíš úpěla pod náporem dotírajícího svědomí. Jisté je, že to netrvalo příliš dlouho. Na druhý den, když jsem chtěla zkonzumovat své nelegálně nabyté bohatství, čekalo mě nepříjemné překvapení. V úkrytu jsem našla jen prokousané zbytky celofánového obalu, ale s arašídovými bonbóny udělaly krátký proces myši, které ten nečekaný dezert určitě potěšil.
Pod touto ranou osudu se má doposud pevná zločinecká mysl zhroutila a s pláčem jsem se svěřila mamince. Ta se, pravda, trochu vyděsila, co jí to doma roste za kvítko, ale jinak ji můj příběh docela pobavil. Samozřejmě mi vynadala, ale výprask se nakonec nekonal, protože prohlásila, že mě vlastně potrestaly už ty myši. A že si z jejich spravedlivého trestu určitě vezmu ponaučení.
No a protože maminky mají vždycky pravdu, vážně mi tohle klepnutí přes prsty stačilo. Od té doby se poctivě snažím svoje vrozené kriminální sklony překonávat a raději sekám dobrotu. Ale nebýt těch myší, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo.

Žádné komentáře:

Okomentovat