Posledním jménem, které nosila, bylo Oldenburg. Původním posláním obchodní loď vozila exotické ovoce z Německého Kamerunu. Za první světové války pak narukovala do námořní flotily. Vyvázla bez úhony a po válce vedla poklidný život. Jenže pak svět zachvátila druhá světová válka a Oldenburg byla povolána znovu.
Navenek působila jako obyčejný parník. Po palubě se procházeli pánové v dobře padnoucích oblecích s nakroucenými knírky a vycházkovou holí. Dámy v rukavičkách a slušivých kloboučcích před sebou tlačily kočárky. Ani stín pochybnosti.
Osudnou se jí stal až 7. duben 1945.
Nad ránem ji ve skrytu největší norské zátoky, Sognefjordu, odhalily spojenecké bombardovací letouny.
Stačil jediný smrtící zásah. Oldenburg v řádu minut zmizela v chladných vodách Severního moře a na jeho dně ulehla k věčnému spánku. Tak skončil příběh jedné z nejúspěšnějších lodí své doby. Pokud tedy lze úspěch měřit mírou napáchaného zla.
***
Poslední kontrola výstroje. Nádech a dlouhý krok. Signalizace zatnutou pěstí na temeni hlavy. Oční kontakt s partnerem. Poslední nádech na hladině. A pak několikaminutový pád do hlubin podél sestupového lana, porostlého žlutými a bílými sasankami a oranžovými měkkými korály s chmýřím připomínajícím padáčky odkvetlých pampelišek.
Dech se tají. Oči těkají mezi přístrojem na pravém zápěstí a temnou masou vody pod námi. V lahvově zelené vodě pomalu potemňuje silueta sto sedmnáct metrů dlouhého vraku, spočívajícího na pravém boku. Jeho obrysy se zostřují a pod námi se zhmotňuje. Oldenburg. Osmdesát let od své poslední plavby znovu vystupuje z hlubin.
Klesáme až k plášti levoboku, jehož konec mizí v šeru. Spouštíme se hlouběji podél svislé linie trupu. Trhlinami v dřevěné palubě, po níž kdysi korzovali vojáci v přestrojení za maminky s kočárky, nahlížíme do útrob. V podpalubí jsou stále patrné stopy lidské přítomnosti: keramické nádoby, smaltovaná vana na nožičkách, glazované kachle poskládané do důmyslné šachovnice.
K zábradlí ochozů a k navijákům na lana se pevně tisknou barevné hvězdice nejrůznějších velikostí. Síť lan vyvázaných mezi stěžni obrostla hustou vegetací. V proudu se zlehka pohupují jako sváteční girlandy.
Pod vlivem hlubinného opojení se mi celá ta scéna jeví jako tichá oslava života.
Omezená zásoba vzduchu nestačí k důkladnému průzkumu celého kolosu. U lodního šroubu signalizuji návrat, s partnerem se scházíme u výstupového lana a pomalu a bezpečně stoupáme vzhůru. Zastavujeme se na špičce stěžně k bezpečnostní zastávce. Ještě několik minut zůstáváme v tichosti pod vodou. Jen pravidelný dech, který střídají řetízky bublinek. Naše pohledy se setkávají. Očima si vyměňujeme první dojmy. Zračí se v nich vzrušení, ohromení, dojetí.
Na hladině se nadechujeme chladného norského vzduchu. Hory kolem Vadheimu stojí stejně klidně jako před hodinou. Voda je nehybná. Jen šedá dešťová oblaka plují v jejím zrcadle. A zátoka dál tiše střeží své tajemství, které nám na pár okamžiků poodhalila.
