Je neuvěřitelné, kolik toho člověk pamatuje a zažil. Zvláště ve vyšším věku. Dívala jsem se na film Vlny. Nevím kolik lidí se na to se zájmem dívalo. Já tedy ano. Znovu se mně vybavily vzpomínky, které jsem zažila v roce 1968. Stále je to intenzivní a ani za těch skoro 60 let nic z paměti nevymizelo.
„V budově jsou Rusáci!“ znělo po chodbách Ministerstva dopravy, kde jsem tenkrát pracovala. Sevřel se nám žaludek a asi všem se udělalo zle. Čekali jsme to, vždyť jsme sídlili v samém centru Prahy, hned vedle Prašné brány. Naše obavy se více než naplnili v momentě, kdy Rusáci vtrhli do naší kanceláře. Nás vyvedli s rukama nad hlavou, pod namířenými kalašnikovi, do podzemního masivního pancéřového bunkru, vždyť to byla původně budova Státní banky.
Na schodech do podzemí byly čerstvé kapky krve. Mému známému prostřelili dlaň, silně krvácel, žádné ošetření mu neposkytli, proč taky, vždyť nás tam bylo dost. Ještě jsme zaslechli střílení ze samopalů,
a jak jsme se později dozvěděli, kompletně vystříleli místnost našich dispečerů, které jsme říkali mašinkána. Na obřím panelu zde byly nejdůležitější spoje na našem území, vlaky jezdily a zastavovali dle reálu, no moc pěkná, a i účelná pomůcka, dispečer hned věděl, co se na trati děje. Samozřejmě proti tomu, co se dělo v bunkru to nebylo nic. Pouze jeden postřelený. Tam to bylo děsivé. Směs pláče, hysterie i apatie, modlitby. Víc o tom psát nechci.
Hned po propuštění jsem utíkala domů. Nejezdilo samozřejmě nic, a bylo to opět hodně o strachu, opravdu jsem se bála. Cestou jsem viděla zakrvácená nosítka se zraněnými, i hořící tanky, proti kterým se stavěli naši lidé holýma rukama. Při cestě přes most u Národního divadla, který byl jako všechny mosty zatarasen tanky, to bylo asi pro mne nejhorší. Rusáci se asi nudili, a tak když viděli osamělou postavu, zaměřili na ní lauf tanku a otáčeli jim po směru chůze postavy. V tomto případě po mně. Nebylo to příjemné. Doma jsem sbalila to nejdůležitější a začala shánět spoj, kterým bych se dostala do Semil, kde u rodičů byla naše dcera.
Obavy jsem měla i o svého manžela, který byl právě noc z 20. na 21 srpna 1968 na černo doma. Sloužil v Milovicích, a tak to měl domů kousek a často do Prahy dojížděl. To jsme měli nahnáno. Nevěděli jsme, zda ho nezavřou jako sběha, tak se šel ihned ráno přihlásit do kasáren na nám. Republiky. Přes mříže mu bylo sděleno, ať jde domů, že dovnitř pustí každého, ale ven už nikoho. Tak jsme projeli, jak to šlo Prahou, a doma přečkali do druhého dne. Díky svému zaměstnání u dráhy jsem zjistila první spoje do Milovic i Semil. Za dva dny se občas něco rozjelo a pěšky jsme se každý dostal na své nádraží a odjeli potřebným směrem. Milovice byly už zabrány ruskou armádou, a tak byl manžel první člověk, který přijel z „centra dění“. Byl za hvězdu, přivezl mnoho letáků, o které byla samozřejmě rvačka.
I já měla první vlak potřebným směrem, a tak jsem přibalila k nejdůležitějším osobním věcem, do staré tašky letáky, kterých bylo po Praze spousta a mimo Prahu nic. Bylo mi jasné, že to bude pro Semiláky vzácnost. Jen jsem se bála, aby mi na ně nepřišli ve vlaku, netušila jsem, co by to mohlo mít za následek. Cesta byla napínavá. Žádný jízdní řád to nemělo, jen se zastavovalo na každé mezi, vlakem vždy proběhlo pár vojáků, ale naštěstí nás nikdo nekontroloval. Ve vlaku nás bylo minimum a obsazena byla max. 2 kupé Byli jsme namačkaní na sebe, přeci jen, když nás bylo víc, připadali jsme si bezpečněji. Moc se mě ulevilo, když jsem s mnoha přestupy dorazila do Semil.
Hned po propuštění jsem utíkala domů. Nejezdilo samozřejmě nic, a bylo to opět hodně o strachu, opravdu jsem se bála. Cestou jsem viděla zakrvácená nosítka se zraněnými, i hořící tanky, proti kterým se stavěli naši lidé holýma rukama. Při cestě přes most u Národního divadla, který byl jako všechny mosty zatarasen tanky, to bylo asi pro mne nejhorší. Rusáci se asi nudili, a tak když viděli osamělou postavu, zaměřili na ní lauf tanku a otáčeli jim po směru chůze postavy. V tomto případě po mně. Nebylo to příjemné. Doma jsem sbalila to nejdůležitější a začala shánět spoj, kterým bych se dostala do Semil, kde u rodičů byla naše dcera.
Obavy jsem měla i o svého manžela, který byl právě noc z 20. na 21 srpna 1968 na černo doma. Sloužil v Milovicích, a tak to měl domů kousek a často do Prahy dojížděl. To jsme měli nahnáno. Nevěděli jsme, zda ho nezavřou jako sběha, tak se šel ihned ráno přihlásit do kasáren na nám. Republiky. Přes mříže mu bylo sděleno, ať jde domů, že dovnitř pustí každého, ale ven už nikoho. Tak jsme projeli, jak to šlo Prahou, a doma přečkali do druhého dne. Díky svému zaměstnání u dráhy jsem zjistila první spoje do Milovic i Semil. Za dva dny se občas něco rozjelo a pěšky jsme se každý dostal na své nádraží a odjeli potřebným směrem. Milovice byly už zabrány ruskou armádou, a tak byl manžel první člověk, který přijel z „centra dění“. Byl za hvězdu, přivezl mnoho letáků, o které byla samozřejmě rvačka.
I já měla první vlak potřebným směrem, a tak jsem přibalila k nejdůležitějším osobním věcem, do staré tašky letáky, kterých bylo po Praze spousta a mimo Prahu nic. Bylo mi jasné, že to bude pro Semiláky vzácnost. Jen jsem se bála, aby mi na ně nepřišli ve vlaku, netušila jsem, co by to mohlo mít za následek. Cesta byla napínavá. Žádný jízdní řád to nemělo, jen se zastavovalo na každé mezi, vlakem vždy proběhlo pár vojáků, ale naštěstí nás nikdo nekontroloval. Ve vlaku nás bylo minimum a obsazena byla max. 2 kupé Byli jsme namačkaní na sebe, přeci jen, když nás bylo víc, připadali jsme si bezpečněji. Moc se mě ulevilo, když jsem s mnoha přestupy dorazila do Semil.
