Na hory je to příliš nízko a na úrodná rovinatá pole příliš vysoko. Říkám vám, ideální schovávačka. Před Švédy, před rakouskými četníky, před Nĕmci, prostĕ co se jak krajem hnalo.
Jsme 600 m nad mořem, mĕsto je vidĕt už od hřbitůvku s prastarým kostelem jako na dlani, ačkoliv to tam máte 25 km. Turisté jedou jinudy, do vápencových jeskyň z doby ledové a k Santiniho barokní perle Moravy do křtinského údolí je to ještĕ přes pár kopců dál. Prostĕ konec putování, opak křižovatek.
Vystoupíte z auta a nadechnete se. Vzduch trochu řeže. Čerstvo a klid.
Vystoupíte z auta a nadechnete se. Vzduch trochu řeže. Čerstvo a klid.
Už po cestĕ mezi hvozdy na vás vykoukl štít místní školy, nadchne vás to příslibem intelektuality na konci svĕta. Tam jste se učili číst, tam vás to bavilo. Dobrý start do života, možná trochu zpomalený, ale bez větších dramat. Továrny žádné, Sokolovna a hospoda fungují, ale s mírou. A co je to nejlepší, k sousedovi přes plot je to naštĕstí tak daleko, že mu jeho koza nemusí chcípnout hned po té vaší.
Prostĕ idylka.
Má jeden háček.
Prostĕ idylka.
Má jeden háček.
Po vysokých sloupech na hlavní ulici, která ani nemá jméno, se jako na mnoha odlehlých místech tohoto svĕta táhne elektrické vedení. Opticky nic moc, ale zvyknete si. Na co si ale nezvyknete, to jsou ty mohutné ampliony, podivné trychtýře z doby znárodňování, jakoby náhodně rozeseté po vsi, visící na sloupech jako zrezivĕlí strážci. Jsou zrádní.
Na začátku si jich obvykle ani nevšimnete. Vystoupíte z auta, opusinkujete rodinu a začnete normálně žít. Až pak nĕkdy uprostřed nĕčeho, rozhovoru nebo detektivky nebo vaření nebo milování, prostoupí prostorem majestátní zvuková vlna :
Na začátku si jich obvykle ani nevšimnete. Vystoupíte z auta, opusinkujete rodinu a začnete normálně žít. Až pak nĕkdy uprostřed nĕčeho, rozhovoru nebo detektivky nebo vaření nebo milování, prostoupí prostorem majestátní zvuková vlna :
"Tadatadáá, tadatadáá, tadatadáá, tadatadáá... Vyslechnĕte prosím hlášení místního rozhlasu ! Dnes, v sobotu 23.ledna, se uskuteční na místním hřišti... "
Nebo : "...Bude v místní Jednotĕ nabídnuto...."
Nebo : "... Projede naší obcí kůžkař pan.... "
Ta paní na Národním výboru má mimořádnĕ pĕknĕ posazený hlas. Nemá sykavky, neráčkuje, všechno jemnĕ a neagresivnĕ vysvĕtlí, co nejneutrálnĕji a vĕcnĕ. A přesto. Vaší návštěvĕ nečekaný akustický vpád do vlastních čtyř stĕn rozšíří překvapením panenky. Kde to jsme ? V lágru ? Ve fabrice ? Proč to musím vĕdĕt, když vůbec nechci ?
Starší rodáci místní rozhlas obhajují. Jak bychom se to jinak dozvĕdĕli, že starý pan Olejníček umřel ? Že přivezou brambory, pouze české zboží ? Že vystoupí prvňáčci na návsi se třemi písničkami ?
Vždycky mi v hlavĕ naskočí osamĕlé usedlosti v Grónsku nebo v Kanadĕ, kde možná taky fungují tlampače. Podle filmů už jsou to spíš vysílačky, ale kdo ví. Chápala bych, kdyby se hlásilo zemĕtřesení nebo lavina nebo poslední tah sobů krajinou. Ale že se vdává Terezka Pantůčková ? Oznámí mi to, až se rozvede ?
Nejvtipnĕjší je, když se pak hlášení v průbĕhu dne dvakrát nebo třikrát opakuje. Aby to opravdu zastihlo všechny. Aby to VZBUDILO všechny, mimina i staroušky, kteří si po obĕdĕ chtĕjí dát šlofíka. Už jste se to mezitím naučili nazpamĕť a bezdĕky pohybujete rty v rytmu dikce paní Jahodové, když právĕ zametáte nebo plejete záhonky. Budiž.
Co je ale absolutní třešničkou na dortu a zavání Orwelliádou, je ta písnička do éteru pro dobrou náladu. Zazní po každém hlášení a vĕtšinou se nĕkolikrát neobnovuje, aby se pak nečekanĕ zmĕnila u toho stejného textu. Nĕkdy to berete zvesela. Holky z naší školky rozechvívají listy na třešních lemujících cesty a dĕcka v parčíku u pomníku rudoarmĕjců, kteří tu osvobozovali a padli, vřeští slabiky Niagáry s tlampačem. Pepíček Zímů a Zagorka se v nebi diví, jak vĕrnou mají na Moravĕ fanouškovskou komunitu. Motyka nad celerem zpomalí do rytmu "Obyčejnĕ se mi vlasy kroutí " a "Ty jsi má, levandulová" a není kam se schovat. Na záchodĕ i ve sklepĕ, všude je s vámi Wabi Danĕk a Michal Tučný, i když jste je nezvali.
Vždycky mi v hlavĕ naskočí osamĕlé usedlosti v Grónsku nebo v Kanadĕ, kde možná taky fungují tlampače. Podle filmů už jsou to spíš vysílačky, ale kdo ví. Chápala bych, kdyby se hlásilo zemĕtřesení nebo lavina nebo poslední tah sobů krajinou. Ale že se vdává Terezka Pantůčková ? Oznámí mi to, až se rozvede ?
Nejvtipnĕjší je, když se pak hlášení v průbĕhu dne dvakrát nebo třikrát opakuje. Aby to opravdu zastihlo všechny. Aby to VZBUDILO všechny, mimina i staroušky, kteří si po obĕdĕ chtĕjí dát šlofíka. Už jste se to mezitím naučili nazpamĕť a bezdĕky pohybujete rty v rytmu dikce paní Jahodové, když právĕ zametáte nebo plejete záhonky. Budiž.
Co je ale absolutní třešničkou na dortu a zavání Orwelliádou, je ta písnička do éteru pro dobrou náladu. Zazní po každém hlášení a vĕtšinou se nĕkolikrát neobnovuje, aby se pak nečekanĕ zmĕnila u toho stejného textu. Nĕkdy to berete zvesela. Holky z naší školky rozechvívají listy na třešních lemujících cesty a dĕcka v parčíku u pomníku rudoarmĕjců, kteří tu osvobozovali a padli, vřeští slabiky Niagáry s tlampačem. Pepíček Zímů a Zagorka se v nebi diví, jak vĕrnou mají na Moravĕ fanouškovskou komunitu. Motyka nad celerem zpomalí do rytmu "Obyčejnĕ se mi vlasy kroutí " a "Ty jsi má, levandulová" a není kam se schovat. Na záchodĕ i ve sklepĕ, všude je s vámi Wabi Danĕk a Michal Tučný, i když jste je nezvali.
Jako zbraň proti Alzheimerovi se to dá využívat a trénovat sloky. Ale když po probdĕlé noci po rodinných oslavách ve znamení moravského ryzlinku v sedm ráno do postele dorazí "To musíš zvlááádnout sám", zaťatými zuby cedíte do polštářů "Nesmíš, Kájo, nesmíš!" .
A to jste mĕli Štĕpánka i Hlaváčovou tak rádi.
Jo, pokrok je pokrok. Na opačném konci obce, kde se staví jedna vila vedle druhé a kde s radostí z mĕsta pendlují bohaté náplavy, prý už ampliony nejsou.
Ale u nás, v samém srdci té vesničky mé pohodové, tam se ještě pořád takhle budí princezny...
A to jste mĕli Štĕpánka i Hlaváčovou tak rádi.
Jo, pokrok je pokrok. Na opačném konci obce, kde se staví jedna vila vedle druhé a kde s radostí z mĕsta pendlují bohaté náplavy, prý už ampliony nejsou.
Ale u nás, v samém srdci té vesničky mé pohodové, tam se ještě pořád takhle budí princezny...
