27. dubna 2016

Nešikovnost - napsala Lucie Sováková

Udělala to. Zase. Pomalu se zvedám, všechno mě strašně bolí – jedna noha, druhá – super, ani jedna není zlomená... Au, pohnul jsem se trochu rychleji a píchlo mě nad bokem, hm to bude asi žebro… Pomalu dosedám na gauč, sahám si na část hrudníku, kde cítím pulsující bolest. Mám takové špatné tušení, že budu muset do nemocnice. Jak to jenom vysvětlím?
Nadechnu se a natáhnu se pro telefon na druhou stranu stolku. Posunu si brýle, které se při pádu posunuly a asi i zkřivily. Nevadí, tyhle staré brýle se mnou vydrží všechno. Pomalu začnu vyťukávat 155...kdo vymyslel, že ty telefony jsou dneska tak malinké? Spojovací tón..

„Dobrý večer, rychlá záchranná služba - “
„Dědku plesnivej - kam to zas voláš, co?!,“ zařve Anička, vytrhne mi telefon z ruky a hodí s ním o zem. „Žalovat bys chtěl, ale podívej, už si nezatelefonuješ...“ směje se. „Jojo starej křáp dosloužil starýmu škudlilovi, “ vzteky pošlape zbytky telefonu, třískne za sebou dveřmi, otočí klíčem a zmizí... Vrátila se. Nevím, kolik času uběhlo, asi jsem na chvilku usnul...
 „Dědečku – promiň mi to, já jsem fakt nechtěla, měla jsem strašný den v práci. Ujely mi nervy – omlouvám se. Nevypadáš dobře – zavolám taxíka, vezmu tě na pohotovost..“
„To já jsem nešikovný, s tím už holt nic neuděláš... Stačí, když o mě druhý jen omylem trochu zavadí a já hned spadnu… Tak pojedeme?“

Žádné komentáře:

Okomentovat