13. prosince 2018

Skřivánek vítá slunce - napsala Asja Žilová

Moje děťátko, má milovaná Eliško, osud nás rozloučil. Nedávám to za zlé nikomu a jestli se tobě přihodí něco nehezkého a zlého, nedovol, aby tvé srdce ovládla zlost, urážka a nenávist - to jsou vlastnosti, které člověka dělají nešťastným. Pamatuj si - ty jsi vždy byla a budeš skřivánkem, který vítá slunce a pro slávu všeho dobrého letí vysoko a zpívá tak zvonivě, že si ho netroufne chytit ani orel.
„Babi, ty čekáš na mě?"

„Ano, ty můj skřivánku, čekala jsem na tebe a čekám dodnes. Strašně se mi po tobě stýská, každý den na tebe myslím, chtěla bych s tebou mluvit, dělit se o vše, co prožívám a čemu bych tě chtěla naučit. Chtěla bych, abychom svět poznávali spolu. Budu tě denně nosit ve svém srdci, ovšem bohužel jenom v mých představách, které zanechám v dopisech.“

Dopis první
Naše putování začneme po mořích a oceánech. Ležíme na bílém jemném písku na břehu Indického oceánu, díváme se na oblaka měnící každou vteřinu svůj tvar.
„Babi, babinko, podívej, ten zajíček už není zajíček, teď už je to vepř a ty oblaky před chvílí byly medúzou a teď je to tlustý klaun. Kdo je tak mění?"
„Je to skotačivý vítr, foukne a má nový obraz. Buďme rádi, že si hraje a nezlobí. Také bych chtěla tak malovat. Fouknout, a obraz by byl hotový. Jenomže já bych si ty obrazy nechávala na památku.“
„A umí vítr ještě něco jiného?"
„Samozřejmě. Umí zpívat v písečných dunách pouštní píseň, umí zvedat vodu - tak vznikají vlny -, může přinášet déšť a sníh, pomáhá točit lopatkami větrného mlýna, ale jenom když má dobrou náladu. Ale jestli ne, tak se raději o tom teď ani bavit nebudeme, proč si kazit dovolenou."
„Babi, dívej, tam si vítr hraje s parašutistou, a to tak legračně a srandovně, mává s ním jako s panáčkem. Co ten člověk asi cítí a prožívá?"
„To nevím, ale začíná odliv, pojďme se podívat, co skrývá dno oceánu.“
V malých jezírkách zůstaly rybky klauni, hvězdice, malé murény, krabi, rak poustevník se schoval ve svém domečku – mušli. Drobné rybičky plavou mezi vlnícími se rostlinami a mořskými ježky. Neptáš se, jen zvědavě sleduješ doposud neznámé tvorečky. Já se raduji, že si tvá chytrá hlavička ukládá do paměti nová poznání.
Slunce se skrývá za palmami a vítr od samého odpoledne nepřestává foukat. Na noční obloze se objevil měsíc v doprovodu třpytivých hvězd, po vlnkách tmavé vody běžela měsíční cestička. Sedím s tebou na písečné pláži, vnímáme svěžest oceánského vzduchu a šum vln, které se jak náhrdelník z pěny dotýkají písku. Je nám tak fajn. Položila sis hlavičku na můj klín a zazpívala: Hvězdy nad hlavou, zpívají píseň houpavou...
„Babi, babinko, že ta písnička patří i sem?"
,,Hudba a slovo neznají hranic, klidně krásně zní i tady."
,,Měsíčku..."
„Jasně, i hvězdy si zpívají všude. I na Zanzibaru."
„A půjdeme se zítra ráno podívat na východ slunce?"
„Půjdeme."
Slunce bylo ještě za horizontem, ale obloha už pomalu světlá. Po pláži se brodí smečka psů, objevili se první běžci, trochu později přicházejí vysocí štíhlí Masajové, při chůzi se opírající o dlouhé tenké hole. Slunce vyplouvá vzhůru, oděné do červeného pláště oblohy. Fotíme, fotíme jako o závod. Můžeme si oddechnout, máme stovky okamžiků z královského vyplutí slunce. Teprve teď jsem si všimla, jak protahuješ ruce ke slunci a vypadáš při tom jako malá bohyně. Cvak a mám tě i se sluncem na dlani. Ty můj malý skřivánku! I když znám o životě mnohem víc než ty, ráda poznávám svět tvýma očima, poznávám nové city, do teď pro mne nevědomé anebo zapomenuté.

Dopis druhý
Tak krásné moře jsme spolu ještě neviděli, co, skřivánku? Chce se ho obejmout nebo spadnout do náručí jeho tyrkysových vln. Dech beroucí pohled! Já bych letěla a letěla nad ním a křičela: „Moře, jsi překrásné! Já tě miluji!" Jsme v Tulumu, na poloostrově Yucatán, a moře se nazývá Karibské. Letíme, letíme můj skřivánku, dolů, k moři, a vrháme se do objetí jeho vln. Voda je laskavě teplá a tak průzračná, že je možné vidět a pozorovat podmořský svět. Nám se nechce z vody, tak je nám dobře.
„Babi, a proč byli piráti tak zlí, když je tady tak krásně?"
„No, myslím, že to byli chudí a i slepí lidé, jejich zrak byl tak slabý, že viděli jen zlato. A jestli vyškrtneme písmenka ´a´ a ´t´, co zůstane?
„Zlo."
„Tak vidíš, ty chytrá hlavičko, zlo otvírá oči jen na zlato, proto nevidí krásu. A my s tebou vidíme všechno. Hurá! Plaveme, plaveme, objímáme moře!“
Velikánská loď MSC Poesia nás veze po Karibském moři, podél velkého ostrova Kuba. Zastavujeme se v hlavním městě Havaně, které vypadá jako muzeum, kde se zastavil čas a které je plné živých exponátů. Zastavujeme se v domě, kde žil Hemingway, o něm ti povím později, až budeš starší. Zatím si budeme povídat jen o mořích a oceánech.
„Babičko, blíží se k nám pirát a má velký nůž, co si počneme?“
„Au, au, no co? Budeme se fotit, on ti dobrovolně odevzdá svůj velký nůž a dovolí ti jej přiložit na jeho krk."
„Hurá! Ukážu to ve škole, jak jsem skolila piráta!"
Eliška vzala nůž a pirát strachy bez sebe prosil o milost. Eliška se na něho hrozivě zatvářila a foto bylo hotové.
Mezi Karibikem a Atlantickým oceánem jsou jako perly rozsypané krásné ostrovy.
Západní strana je obrácená na Karibské moře a východní na Atlantik. Sranda, co? Tak maličké a každý patří jinam.
Dnes jdeme spinkat, sluníčko, a zítra se podíváme na ty perly Karibiku. Dobrou noc a krásné sny.

Žádné komentáře:

Okomentovat