12. prosince 2018

Spolu, každý o ničem - napsala Klára Šimicová

Můžu, jó? Můžu…?
Jasně….
To je co…?
Jo.
Hele a vona se ani neto…nevomluvila…
Mrcha!
No že jo!!!
Ty jo… hele, ty jsi dobrej! Já jsem Čenda.
Richard.
Čau.
Čau. Na tvoje.
Hele dáme jedno? JÓ? Pojď, dáme jedno….
Tak jó…
Květuš – dvě velký! A dva malinký!

Néééééé!!! Já už jsem tooo...
Úplně malilinkatýýýý… paňáááčkýýýýý! Ju?
Tak jo… Na mrchu!
Na mrchu! Si nemysli, já jí furt miluju… i když mi řekla, že to… A pak mi teda před měsícem to….
No jo, to je jasný… mně vloni ten mrcha pes pošel a taky ho furt miluju…
Víš co, jako vona byla hodná, jo… I uvařila a tak…no, ale ňák to prostě někdy skřípalo, no…
Von ti pak ňák začal pelichat nebo co.
Jojo. Taky pak nemocná byla…
A nežral.
Se pak kolikrát vožrala.
Vůbec.
No kolikrát, hele …víc než já…
Já ti nevím, von vážně nežral, chudák. Je mi ňák smutno.
Viď? Vona nebyla zlá. To ne. Ne! Byla hodná!
Mrcha jedna chlupatá!!!! Jsem ji pohřbil na zahradě.
Já mám doma fotku… Zkoušel jsem jí volat. Ale vona mě ňák to…nechce. A já si každej večer říkám: „Dobrou noc, Janinko,“ a ráno zase „Dobrý ráno, Janinko, měj hezkej den a ozvi se mi…“. Ale stejně…nic mi neřekla, vůbec nic, že jako to…vodchází. Nic.
Zasadil jsem tam kytku. Ale je mi smutno.
Mně taky.
Někdy.
Na tvoje.
Na tvoje.

Žádné komentáře:

Okomentovat