11. prosince 2018

Kámen na louce - napsal Martin Tomášek

Sedím opřený o bílý kámen. Jeden z mnoha bílých kamenů. Náhrobních kamenů.
Za všemi náhrobky se skrývá poutavý lidský příběh. Náhrobek, o který jsem opřený, je pro mě ten nejcennější. Je na něm jméno Alexandr Pavlovič. Nebýt tohoto kluka, nikdy bych se nedožil dnešních dnů.
"Díky, kamaráde," říkám a poplácám kámen, pod kterým spí můj druh ve zbrani. "A vám taky," vykřiknu k ostatním náhrobkům. Je jich tu dalších 499. Celkem 500 promarněných lidských životů v jedné z posledních bitev 2. světové války.

Je mi 75 let a od konce války sem chodím pravidelně v den výročí bitvy. Jmenuji se Grygor Dimitrov. Sedím opřený o bílý kámen a vnímám ticho zelené platiny před sebou.

Žádné komentáře:

Okomentovat