Chata staré dámy - napsal Marek Bucko

Jak zákaz odbočení doleva?! Ve středu se tam ještě smělo!!! Tady a zácpa?! Sakra, málem jsem do toho vlítnul! Když jsem vyjížděl z práce, měl jsem benzínu, že bych ještě dojel na naší chatu ke Kolínu a zpátky. Nojo, jenže po hodině a půl v tý zácpě… Srny, co se pásly vpravo na jednom z mála polí, který není stavbou rozrytý, odcházejí. Asi někam do roští odpočívat. I na tom málu, co se dá teď v lednu spást, se stihly přežrat dřív, než jsem ujel necelý dva kilometry. 

Kudy mě to vůbec táhne? Pitomá navigace. Hrozný prdele. Silničky sotva na dva osobáky. Vpravo u stromu křížek. A po sto metrech další, na druhý straně. 

Hladový oko oslňuje, ručička benzínu ukazuje zoufalou nulu a k tomu se to začalo vařit. Musím z kolony. Odbočuju vlevo, i když navigace protestuje. Trhni si nohou! Když se rozjedu, třeba se to ještě uchladí… 

Vlevo nad strouhou další křížek. 

Naprosto přehlednej úsek, těsně před vesnicí. To tu spadlo letadlo, nebo co? Tady přece nemůže bejt ani statisticky možný... tolik bouraček.“
Motor zaškube a pod kapotou to zaklokotá. Vařím. 

Vjíždím do vesnice. Nějaký Sulčice, zajímavý, jsem skoro místní a tudy jsem nikdy nejel… Vypínám motor a pokračuju pomalu setrvačností. Auto zastavuje u domečku jako z předminulého století. Nízký, střecha s taškama porostlýma hnědo zeleným mechem. Špaletová okna z titěrných dřívek, mezi nima mezera na muškát i malý kastrůlek od oběda. 

Vyjde babička, musí jí být hodně přes devadesát.
„Vodu? Tady na zahradě je pumpa. Ale je vobalená hadrama. Benzín? Kde já bych… Jé dobrej den, paní Kadlecová, vy mi jdete vrátit ty jehlice?“ zdraví druhou babku, která mezitím přišla k brance.
„Jojo, ale nechci votravovat, když máte návštěvu!“
„Ale ne, tady mladík potřebuje vodu do auta, jinak je úplně cizej…“
„Dobrý den!“ pozdravím zdvořile i druhou babku, která je snad ještě starší. Cítím se v jejich společnosti nesvůj. Obě se usmívají. Jenže ten úsměv jim nevěřím. Nevím proč, ale napadá mě, že jestli má čert dvě babičky jako my lidi, tak je právě poznávám…
„Jestli potřebujete vodu, pojďte sem, já vám natočím,“ ozve se od sousedů ženský hlas. „Ona asi nemá ani vodovod…“ pokračuje. Kouknu přes plot, silnější paní, taky žádná dorostenka, ale určitě minimálně o generaci mladší, než ty dvě vedle.
„Pojďte si načerpat. Máte nějakou flašku? Ne? Tak já vám něco najdu. Ještě by vás zamordovaly, baby!“ ztišuje postupně hlas.
Směju se: „Prosím vás, takový sušinky?“
„Jo, sušinky. Zamordovaly manžely. Obě seděly. Ale jenom za zabití. Domluvily se, nedokázaly jim vraždu. Ale tady všichni vědí.“
Zírám na ni s otevřenou pusou. Asi ani ne kvůli té informaci. Je mi divné, s jakou samozřejmostí mi to sděluje. Stejně samozřejmě, jako recept na bábovku…
„Děkuju moc!“ přebírám láhev s vodou. „Možná budu potřebovat ještě jednu. Uvařil jsem to jak brambory. Fridex byste doma neměli?“ ptám se, protože na dvoře stojí stará škodovka. 

„Kdepák, já nemám ani řidičák…“
Kouknu se na škodovku, na paní…
„Jo auťák… Vo ten se staral starej, ale umřel. Na infarkt. Nedávno. Ale, kde co měl…“ pokrčí rameny.
„Aha, tak děkuju, já to zkusím jinde. Co támhle naproti? Ty dva statky?“
„Tam vpravo nechoďte. Starej se voběsil asi před pěti rokama, mladej se zabil, když se s ním převrátil traktor a vnuk ještě nemá řidičák. Soused z toho statku vlevo se teď před Vánocema naboural s paní v autě a nepřežili. Bydlí tam jenom syn a jejich nevěsta. Ta taky nejezdí a mladej bude ještě v práci. Ale zkuste starýho Lukáška. Támhle ten domek na konci ulice. Má auťák, snad vám pomůže.“

Vydám se do ulice k domku, který mi žena ukazuje. Pro jistotu oblékám reflexní vestu a za auto dávám trojúhelník. Chci co nejdříve odjet. 

Vytáhnu čokoládu z nákupu, že jí ochotné paní dám, ale brána už je zavřená. Strčím jí do kapsy bundy pod reflexní vestou a jdu k domku, na který ukázala. 

Zazvoním.
„Počkejte, jdu ven.“ vykoukne pan Lukášek z okna a za chvíli je u vrat.
„To bude horší mladej…“ chytne se za bradu po mém dotazu. „Auto mám, ale trabanta. Takže fridex nepotřebuju a benzín mám namíchanej s volejem…“

„Paní odnaproti mi říkala, že tady na těch dvou statcích to nemá cenu, ale ještě jsou vidět dva velký baráky za tou zatáčkou. Nevíte, jestli by tam třeba?“
„Kdepak. Vlevo bydlí mladá paní s klukama. Ale její manžel už… Bylo mu jenom dvaatřicet let. Něco s plícema. Loni před Velikonocema. A vona neřídí. A naproti nim, tak tam už nikdo nebydlí. Žila tam matka s dvouma synama. Ona k devadesátce, klukům mezi pětašedesáti a sedumdesáti. A to byste nevěřil, předloni umřeli všichni tři. V jednom měsíci.“
Nechci to přiznat, ale už i věřím. Sáhnu do kapsy a podávám mu čokoládu: „Tady máte, aspoň něco sladkýho na zub.“
„Děkuju moc, ale nechte to dětem, já sladký nejím.“
„Tak to vezměte třeba paní,“ nabízím.
Zasmuší se: „Manželka už nežije. Před pár rokama - v tuhle dobu - chtěla jet navečer k dceři. Šla zkratkou přes pole na vlak a asi se jí udělalo špatně. Taky pátek. Našli jí v sobotu ráno myslivci zmrzlou, když šli sypat zvěři. To byly tenkrát ty mrazy.“
Polknu nasucho. Vybaví se mi ty křížky u silnice. Už je mi to jasný! Ta potvora Smrt tady má někde chalupu. Začínají tu lesy, je tu spousta polí, docela zajímavá krajina. A je to blízko do Prahy. Asi je to pro ni taky důležitý. 

Vidím, jak nedaleko pojíždějí po poli bagry a náklaďáky. Obávám se, že se tu staví rovnou úsek častých dopravních nehod. Ty křížky cestou a celá ta vesnice i s těma příběhama. A nikomu to tady nepřijde divný. Vyprávějí o tom samozřejmě, jako o loňský dovolený. Kmotřička Smrt tu asi chalupaří dlouho, tak si prostě zvykli. Kdyby mi někdo něco takovýho vyprávěl před hodinou, řekl bych, že se zbláznil. Teď mi to ale všechno do sebe dokonale zapadá.
„Už to mám!“ vytrhne mě pan Lukášek z rozjímání. „Ujedete ještě tak kilometr a půl?!“

„To asi jo. Vodu jsem dolil a na kilometr a půl tam snad ještě kapka benzínu zbývá…“
„Tak to je dobře. U hřbitova má servis nějakej Prouza. Sice je už šest večer, ale on tam i bydlí, tak se dozvoníte. Ten vám pomůže.“
„Tak to je skvělý. Děkuju. A kde tu máte hřbitov?“

Odjíždím podle jeho zadání. Na návsi pomalu míjím úřední desku. Stojí u ní muž a vyvěšuje parte. 

V hlavě mi zní poslední věty dědy Lukáška: „Je to ve vedlejší vesnici. V Kolosajích. Pojedete pořád po hlavní a pod kopcem do leva. Tady hřbitov nemáme. To víte. Jsme malá vesnička a vlastní hřbitov by se nám nevyplatil!“







Zadání: 

Stalo se vám někdy, že vás některé konkrétní místo na Zemi - město, kostel, hrad, hospoda, muzeum, park,...dle libosti - zaujalo tak, že se vám v hlavě rozběhl příběh, který by se tam mohl odehrát? Dejte ho na papír!