Když jí panička, odpadne tak list salátu, kus jabka… Brrr! U paničky jde tak maximálně vyblízat kelímek od jogurtu. Nízkotučnýho. To mi pak drhnou zoubky.
Jejda, on ale netáhne stolek k pohovce, on táhne ke stolku křeslo! To křeslo, co na něj tak rády zvracejí kočky. Vytahuje tu rozpůlenou bedýnku, co jí svítí vršek a dole se bouchá do těch kamínků. Umělec! Nevím, co to znamená, ale vždycky to říká panička. Že vždycky, když se jde uklízet, tak vytáhne tohle křeslo, tu bedýnku a hraje si na toho umělce.
Páníček do těch kamínků strašně mlátí. Má povyplazenej jazyk a vypadá u toho umění, jako já, když kakám. To se taky hrozně soustředím a mám taky povyplazenej jazyk. Akorát já když se vykakám, tak radostně skáču a hrabu packama. Páníček neskáče. Páníček vstane, chodí po pokoji, tahá se za fousy a pořád opakuje: „Kurva, to nemá pointu, to nemá pointu…“
Pak něco prohodí panička, on odpoví, že je to blbost, panička pokrčí rameny a odejde. Páníček pak bouchá dvěma prstama zase rychle do těch kamínků a potom řekne, že se na to může vysrat…
Potom příjde panička a zeptá se: „Počkej a co takhle?“ A sedne k té bedýnce a potichounku, jako když ševelí deštík tam něco naťuká všema prstama.
Páníček se zamyslí: „No to by asi mohlo bejt…“
A panička poví: „Tak teď dojdi vyvenčit Fanynku.“ (To jsem já.) Jdeme s páníčkem ven a já mu znova ukazuju tu radost z kakání. Snad si ze mě vezme příklad.
Cvičení:
Jak nás vidí zvíře, předmět, cokoli... když píšeme.
