Stihnu si něco vzít s sebou?
V první chvílí rychle doběhnu k velké šatní skříní, do které si kromě oblečení ukládám také notebook. Rychle po něm sáhnu. Vidím, že na poličce vedle něj stojí vyrovnané všechny nové knížky, které čekají až si je přečtu.
S těžkým srdcem odvrátím oči a dveře skříně zase zavřu. Pospíchám k bílému psacímu stolu, pod velký oknem, kterým vidím na měsícem osvětlenou venkovní pergolu a vedle stojící bazén.
Z opěradla koženého křesla, stojícího u psacího stolu, rychle beru tepláky a mikinu a natahuju si je na sebe. Otevírám okno a než vylezu na hnědou střechu pergoly, ještě jednou se ohlížím za sebe. Dívám se na svoji milovanou ložnici, kterou jsem teprve loni zrekonstruovala podle svých představ, na velkou postel, společné fotografie na zdech, velkou šatní skříň. V očích mě zaštípá rychle se šířící kouř a taky slzy. Rychle se otočím a slézám na střechu. V dálce už slyším houkat sirény, snad už se blíží hasiči.
