Vrcholí monzunová sezóna a na hranici mezi Nepálem a Indií je to znát.
Přes čtyřicet stupňů, sto procent vlhkosti a já mám pocit, že jsem právě vylezla ze sprchy.
Přesto sedím bez hnutí – deset minut, dvacet, třicet.
A najednou to přijde.
Někde mezi hrudní kostí a srdcem se rozsvítí světlomet.
Nepanikařím, jen na malou chvíli zadržím dech.
Do toho jasného světla se přidá hlas, který říká: „Ahoj, já jsem tady..."
Ten hlas znám. Je to můj dětský hlas, alespoň tak, jak si ho pamatuji z nahrávek.
Nic po mně nechce, jen se hlásí o své místo. Už jsem ho dávno neslyšela.
Sedím dál a pozoruji ten vnitřní svět, plný barev, vůní a mírného vánku. Ta krajina není Nepál, připadá mi to jako louka někde u nás.
Obraz se pomalu ztrácí a světlomet postupně zhasíná. Byla to minuta nebo jen pár sekund? Postupně ke mně začínají doléhat zvuky z okolního světa.
Ještě chvíli sedím a snažím se zapamatovat si ten pocit.
Od té doby se mi to už nikdy nepovedlo.
Netrápím se tím. Bylo to tím místem? Bylo to skutečné? Proč právě teď? Nehledám odpoveď.
To ale nebyl můj první den tady.
Když jsem sem přišla poprvé, pod „svatým stromem" sedělo dvanáct mnichů v oranžovém, téměř bez hnutí, skoro jako sochy, které občas zvednou oči, otvírají pravidelně rty a občas zaslechnete slova, kterým nerozumíte.
Než mi šerpa stihl dát instrukce co a jak, jeden z nich se na mně upřeně podíval a naznačil: "Sedni si".
Šerpa jen jemně kývl. Snažila jsem se elegatně dostat do tureckého sedu. Mokro přes tenkou látku tradičního nepálského úboru prosáklo v pár vtěřinách.
Bušilo mi srdce, koukala jsem do těch jeho úplně černých očí, slyšela, jak říká ostatním něco v nepálštině, a najednou začali všichni zpívat.
Nerozuměla jsem tomu, co zpívají.
Jejich pohledy směřovaly ke mně a já jsem zrudla, potila se ještě víc a nevěděla kam s očima.
Mám je zavřít? Přidat se? Sepnout ruce? Jak poznám že je konec?
Chtěla jsem zmizet i zůstat.
Když skončili, šerpa ke mně přistoupil a potichu mi pošeptal: „Pokud jim chceš dát nějaké peníze, musíš každému. Když to dáš jen jednomu, nechá si to."
I to je realita Nepálu.
Zvedla jsem se a každému z nich dala pět dolarů.
Byl to jejich jediný zdroj obživy.
Cestou zpátky jsem měla myšlenky tak rozlítané, že jsem si nebyla jistá, jestli se to vůbec stalo.
O pár dní později jsem se tam vrátila.
Nevěděla jsem přesně proč.
Chtěla jsem to místo vidět znovu – už s tím, že tuším, co mě čeká.
Zprvu to bylo přesně tak.
Vracela jsem se na místo, které není neznámé.
Najednou se srdce už tolik nerozbuší, hlava si potvrzuje vzpomínky.
Když jsem sem přišla poprvé, pod „svatým stromem" sedělo dvanáct mnichů v oranžovém, téměř bez hnutí, skoro jako sochy, které občas zvednou oči, otvírají pravidelně rty a občas zaslechnete slova, kterým nerozumíte.
Než mi šerpa stihl dát instrukce co a jak, jeden z nich se na mně upřeně podíval a naznačil: "Sedni si".
Šerpa jen jemně kývl. Snažila jsem se elegatně dostat do tureckého sedu. Mokro přes tenkou látku tradičního nepálského úboru prosáklo v pár vtěřinách.
Bušilo mi srdce, koukala jsem do těch jeho úplně černých očí, slyšela, jak říká ostatním něco v nepálštině, a najednou začali všichni zpívat.
Nerozuměla jsem tomu, co zpívají.
Jejich pohledy směřovaly ke mně a já jsem zrudla, potila se ještě víc a nevěděla kam s očima.
Mám je zavřít? Přidat se? Sepnout ruce? Jak poznám že je konec?
Chtěla jsem zmizet i zůstat.
Když skončili, šerpa ke mně přistoupil a potichu mi pošeptal: „Pokud jim chceš dát nějaké peníze, musíš každému. Když to dáš jen jednomu, nechá si to."
I to je realita Nepálu.
Zvedla jsem se a každému z nich dala pět dolarů.
Byl to jejich jediný zdroj obživy.
Cestou zpátky jsem měla myšlenky tak rozlítané, že jsem si nebyla jistá, jestli se to vůbec stalo.
O pár dní později jsem se tam vrátila.
Nevěděla jsem přesně proč.
Chtěla jsem to místo vidět znovu – už s tím, že tuším, co mě čeká.
Zprvu to bylo přesně tak.
Vracela jsem se na místo, které není neznámé.
Najednou se srdce už tolik nerozbuší, hlava si potvrzuje vzpomínky.
Přicházíme k večeru. Mniši staví na stojany máslové svíčky, u oltářů sedí jednotlivci i malé skupiny.
Přestože je tu docela dost lidí, vládne klid.
Ten mnich z prvního dne je zabraný do meditace a nevnímá svět kolem sebe.
Slyším směs hlasů, melodií, slov — a přesto to není hluk.
Nějak to všechno ladí dohromady. Tentokrát neprší, cítím kouř společně s máslem.
Kousek od "svatého" stromu zůstalo volné místo.
Sedám si tam.
Prkna jsou suchá, vyhřátá od slunce. Zavírám oči a pomalu začínám odříkávat: Om mani padme hum. V ruce držím malu.
Postupně přestávám vnímat zvuky.
Myšlenky se ztrácí.
Jen sedím.
A pak se rozsvítí můj vnitřní světlomet.
Přestože svítil jen chvíli, odcházím s úsměvem na tváři.
Šerpa se na mě jen tiše usmívá a když vyjdeme ven, promluví: „Dneska to bylo jiné, co?"
Chybí mi slova – jak v češtině, tak v angličtině.
Usměju se a odpovím: „Asi to bude znít divně, ale potkala jsem tam sebe."
Přestože je tu docela dost lidí, vládne klid.
Ten mnich z prvního dne je zabraný do meditace a nevnímá svět kolem sebe.
Slyším směs hlasů, melodií, slov — a přesto to není hluk.
Nějak to všechno ladí dohromady. Tentokrát neprší, cítím kouř společně s máslem.
Kousek od "svatého" stromu zůstalo volné místo.
Sedám si tam.
Prkna jsou suchá, vyhřátá od slunce. Zavírám oči a pomalu začínám odříkávat: Om mani padme hum. V ruce držím malu.
Postupně přestávám vnímat zvuky.
Myšlenky se ztrácí.
Jen sedím.
A pak se rozsvítí můj vnitřní světlomet.
Přestože svítil jen chvíli, odcházím s úsměvem na tváři.
Šerpa se na mě jen tiše usmívá a když vyjdeme ven, promluví: „Dneska to bylo jiné, co?"
Chybí mi slova – jak v češtině, tak v angličtině.
Usměju se a odpovím: „Asi to bude znít divně, ale potkala jsem tam sebe."
