Kolem měl být zástup přísně se tvářících bohů, ale místo nich se tu honily jen mraky. Oslnivě bílé peřiny dřely břichy o ostrý hřeben a rozpárané jako prostěradla splývaly dolů.
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: „U Dia! Olymp!!“ Nebo aspoň: „Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?“
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: „U Dia! Olymp!!“ Nebo aspoň: „Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?“
Ale nic takového Radys neřekl, jen: „Máš ještě cigáro?“
„Já mám,“ odpověděl Kocmi a nabídl nám z krabičky, kterou jsme dostali od řeckého vojáka hlídkujícího na západním úpatí hory. Co a proč střežil v řeckém vnitrozemí, zůstalo vojenským tajemstvím. Místo něj se s námi podělil o cigarety a ukázal na nepoužívanou stezku stoupající až sem. Tady, nad kamenným mořem, stála opuštěná horská útulna. Měla pro nás větší cenu než apartmá v hotelu Hilton. Na polici bylo kakao a sušené mléko. Lůžka vystlaná dekami. Od rána, kdy jsme opustili náš provizorní tábor u řeky, jsme ušli skoro sedmdesát kilometrů. Bez jídla. Jen s ovocem nasbíraným po cestě. Vodu jsme brali z potoků a navigovali se podle papírového autoatlasu Evropy, který jsem zabavil v tátově knihovně. Psal se rok 1992 a my před pár týdny vyrazili z Československa.
„To si asi můžeme dát, když je to tady volně k dispozici,“ usoudil Kocmi a nacpal si do pusy lžičku bílého prášku. Ostych šel stranou. Hladově jsme se ládovali vším, co bylo v chatě k dispozici. Mléko, cukr, kakao. Otázku, co tady na oplátku necháme my, jsme měli zodpovězenou od začátku, Nic. Protože nic nemáme. Jen sebe a víru, že všechno nějak dopadne. Doteď to to stačilo.
„Bude pěkná bouřka,“ vyhlédl Radys z okna. Cigaretu, kterou držel mezi prsty, zase schoval. Slunce zmizelo někde v hloubce pod námi a mraky dostaly olověnou barvu. V nepravidelných intervalech se projasňovaly, ale místo naděje přinášely jen hromové rány a obavy. Fronta se valila přímo proti nám, proti chatě, skalám a jevišti olympských bohů, kterým jsme nestačili vzdát hold. Zamotaní do deky, čelili jsme jejich hněvu. Okny pronikalo světlo blesků, zbarvené od bílé až po fialovou.
Těch sedmdesát kilometrů pěšky bylo pro nás víc, než jen cesta k Olympu. Byl to intimní dotek Řecka. Toho opravdového. Vzdáleného od hotelů a turistických pláží. Šli jsme k němu po silnicích i opuštěných cestách. Procházeli vesnice s tavernami, ve kterých seděli starší s ouzem v ruce. Měli vážné tváře, většinou prošedivělý knír a hluboké oči nasáklé dějinami a olivovým olejem. Šli jsme tam, kde žádné cesty nebyly. Přes místa, kde nejezdí autobusy s turisty. Jako horské gorily jsme šplhali úzkými skalnatými kaňony s jezírky mělké teplé vody. A pak v nich leželi, s cigaretou v puse a filozofovali o životě, který se před námi ve třiadvaceti teprve otevíral. Kradli jsme hrozny ve vinicích. S pocitem, že máme právo zahnat hlad. A platili za to průjmem, když na tu spoustu cukru nebyla naše těla připravená. Nad vším převládal pocit, že můžeme pořád dál. Že se neunavíme dřív, než dojdeme tam, kam chceme dojít. A tak se taky stalo. Ale v tom nejpůvodnějším božském Pantheonu, na vrcholu Olympu, se naše sebevědomí změnilo v pokoru. Bouřlivá noc se přetavila ve spánek a sny, ve kterých bylo vyrovnání, klid a víra v zítřejší den.
„Hej pánové, pohněte,“ hlaholil ráno před chatou Radys. Okolo něj se rozpouštěly řídké zbytky bílých par. Vypadal, jako by ho bohové právě propustili. „Mám děsnej hlad a tady už není co,“ pokračoval. V ruce držel to poslední cigáro, které včera ušetřil. Vítr si jemně pohvizdoval v kamenech na hřebeni a rozmazával lehounké mraky po modré obloze. Slunce, které se ještě před chvílí dotýkalo svými prvními paprsky Dardanel, stoupalo pomalu nad Egejským mořem. Ochotně jsme mu nastavili tvář.
„Já mám,“ odpověděl Kocmi a nabídl nám z krabičky, kterou jsme dostali od řeckého vojáka hlídkujícího na západním úpatí hory. Co a proč střežil v řeckém vnitrozemí, zůstalo vojenským tajemstvím. Místo něj se s námi podělil o cigarety a ukázal na nepoužívanou stezku stoupající až sem. Tady, nad kamenným mořem, stála opuštěná horská útulna. Měla pro nás větší cenu než apartmá v hotelu Hilton. Na polici bylo kakao a sušené mléko. Lůžka vystlaná dekami. Od rána, kdy jsme opustili náš provizorní tábor u řeky, jsme ušli skoro sedmdesát kilometrů. Bez jídla. Jen s ovocem nasbíraným po cestě. Vodu jsme brali z potoků a navigovali se podle papírového autoatlasu Evropy, který jsem zabavil v tátově knihovně. Psal se rok 1992 a my před pár týdny vyrazili z Československa.
„To si asi můžeme dát, když je to tady volně k dispozici,“ usoudil Kocmi a nacpal si do pusy lžičku bílého prášku. Ostych šel stranou. Hladově jsme se ládovali vším, co bylo v chatě k dispozici. Mléko, cukr, kakao. Otázku, co tady na oplátku necháme my, jsme měli zodpovězenou od začátku, Nic. Protože nic nemáme. Jen sebe a víru, že všechno nějak dopadne. Doteď to to stačilo.
„Bude pěkná bouřka,“ vyhlédl Radys z okna. Cigaretu, kterou držel mezi prsty, zase schoval. Slunce zmizelo někde v hloubce pod námi a mraky dostaly olověnou barvu. V nepravidelných intervalech se projasňovaly, ale místo naděje přinášely jen hromové rány a obavy. Fronta se valila přímo proti nám, proti chatě, skalám a jevišti olympských bohů, kterým jsme nestačili vzdát hold. Zamotaní do deky, čelili jsme jejich hněvu. Okny pronikalo světlo blesků, zbarvené od bílé až po fialovou.
Těch sedmdesát kilometrů pěšky bylo pro nás víc, než jen cesta k Olympu. Byl to intimní dotek Řecka. Toho opravdového. Vzdáleného od hotelů a turistických pláží. Šli jsme k němu po silnicích i opuštěných cestách. Procházeli vesnice s tavernami, ve kterých seděli starší s ouzem v ruce. Měli vážné tváře, většinou prošedivělý knír a hluboké oči nasáklé dějinami a olivovým olejem. Šli jsme tam, kde žádné cesty nebyly. Přes místa, kde nejezdí autobusy s turisty. Jako horské gorily jsme šplhali úzkými skalnatými kaňony s jezírky mělké teplé vody. A pak v nich leželi, s cigaretou v puse a filozofovali o životě, který se před námi ve třiadvaceti teprve otevíral. Kradli jsme hrozny ve vinicích. S pocitem, že máme právo zahnat hlad. A platili za to průjmem, když na tu spoustu cukru nebyla naše těla připravená. Nad vším převládal pocit, že můžeme pořád dál. Že se neunavíme dřív, než dojdeme tam, kam chceme dojít. A tak se taky stalo. Ale v tom nejpůvodnějším božském Pantheonu, na vrcholu Olympu, se naše sebevědomí změnilo v pokoru. Bouřlivá noc se přetavila ve spánek a sny, ve kterých bylo vyrovnání, klid a víra v zítřejší den.
„Hej pánové, pohněte,“ hlaholil ráno před chatou Radys. Okolo něj se rozpouštěly řídké zbytky bílých par. Vypadal, jako by ho bohové právě propustili. „Mám děsnej hlad a tady už není co,“ pokračoval. V ruce držel to poslední cigáro, které včera ušetřil. Vítr si jemně pohvizdoval v kamenech na hřebeni a rozmazával lehounké mraky po modré obloze. Slunce, které se ještě před chvílí dotýkalo svými prvními paprsky Dardanel, stoupalo pomalu nad Egejským mořem. Ochotně jsme mu nastavili tvář.
Řecké nebe
“Máš ještě cigáro?” zeptal se Radys. Stáli jsme zadýchaní pod vrcholem. Kolem měl být zástup přísně se tvářících bohů, ale místo nich se tu honily jen mraky. Oslnivě bílé peřiny dřely břichy o ostrý hřeben a rozpárané jako prostěradla splývaly dolů.
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: “U Dia! Olymp!!” Nebo aspoň: “Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?” Ale nic takového Radys neřekl, jen: “Máš ještě cigáro?”
“Já mám,” odpověděl Kocmi a nabídl nám z krabičky, kterou jsme dostali od řeckého vojáka hlídkujícího na západním úpatí hory. Co a proč střežil v řeckém vnitrozemí, zůstalo vojenským tajemstvím. Místo něj se s námi podělil o cigarety a ukázal na nepoužívanou stezku stoupající až sem. Tady, nad kamenným mořem, stála opuštěná horská útulna. Měla pro nás větší cenu než apartmá v hotelu Hilton. Od rána, kdy jsme opustili náš provizorní tábor u řeky, jsme ušli skoro sedmdesát kilometrů. Bez jídla. Jen s ovocem nasbíraným po cestě. Vodu jsme brali z potoků a navigovali se podle papírového autoatlasu Evropy. Psal se rok 1992 a my před pár týdny vyrazili z Československa.
“To si asi můžeme dát, když je to tady volně k dispozici,” usoudil Kocmi a nacpal si do pusy lžičku bílého prášku. Ostych šel stranou. Hladově jsme se ládovali vším, co bylo v chatě k dispozici. Mléko, cukr, kakao. Otázku, co tady na oplátku necháme my, jsme měli zodpovězenou od začátku, Nic. Protože nic nemáme. Jen sebe a víru, že všechno nějak dopadne. Doteď to stačilo.
“Bude pěkná bouřka,” vyhlédl Radys z okna. Cigaretu, kterou držel mezi prsty, zase schoval. Slunce zmizelo někde v hloubce pod námi a mraky dostaly olověnou barvu. V nepravidelných intervalech se projasňovaly, ale místo naděje přinášely jen hromové rány a obavy. Fronta se valila přímo proti nám, proti chatě, skalám a jevišti olympských bohů, kterým jsme nestačili vzdát hold. Zamotaní do deky, čelili jsme jejich hněvu.
Těch sedmdesát kilometrů pěšky bylo pro nás víc, než jen cesta k Olympu. Byl to intimní dotek Řecka. Toho opravdového. Procházeli jsme vesnice s tavernami, ve kterých seděli starší s ouzem v ruce. Měli vážné tváře, většinou prošedivělý knír a hluboké oči nasáklé dějinami a olivovým olejem. Jako horské gorily jsme šplhali úzkými skalnatými kaňony s jezírky mělké teplé vody. A pak v nich leželi, s cigaretou v puse a filozofovali o životě, který se před námi ve třiadvaceti teprve otevíral. Kradli jsme hrozny ve vinicích. S pocitem, že máme právo zahnat hlad. A platili za to průjmem, když na tu spoustu cukru nebyla naše těla připravená. Nad vším převládal pocit, že můžeme pořád dál. Že se neunavíme dřív, než dojdeme tam, kam chceme dojít. A tak se taky stalo. Ale v tom nejpůvodnějším božském Pantheonu, na vrcholu Olympu, se naše sebevědomí změnilo v pokoru. Bouřlivá noc se přetavila ve spánek a sny, ve kterých byla víra v zítřejší den.
“Hej pánové, pohněte,” hlaholil ráno před chatou Radys. Okolo něj se rozpouštěly řídké zbytky bílých par. Vypadal, jako by ho bohové právě propustili. “Mám děsnej hlad a tady už není co,” pokračoval. V ruce držel to poslední cigáro, které včera ušetřil. Vítr si jemně pohvizdoval v kamenech na hřebeni a rozmazával lehounké mraky po modré obloze. Slunce, které se ještě před chvílí dotýkalo svými prvními paprsky Dardanel, stoupalo pomalu nad Egejským mořem. Ochotně jsme mu nastavili tvář.
Zkrácená verze pro autorské čtení:
Řecké nebe
“Máš ještě cigáro?” zeptal se Radys. Stáli jsme zadýchaní pod vrcholem. Kolem měl být zástup přísně se tvářících bohů, ale místo nich se tu honily jen mraky. Oslnivě bílé peřiny dřely břichy o ostrý hřeben a rozpárané jako prostěradla splývaly dolů.
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: “U Dia! Olymp!!” Nebo aspoň: “Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?” Ale nic takového Radys neřekl, jen: “Máš ještě cigáro?”
“Já mám,” odpověděl Kocmi a nabídl nám z krabičky, kterou jsme dostali od řeckého vojáka hlídkujícího na západním úpatí hory. Co a proč střežil v řeckém vnitrozemí, zůstalo vojenským tajemstvím. Místo něj se s námi podělil o cigarety a ukázal na nepoužívanou stezku stoupající až sem. Tady, nad kamenným mořem, stála opuštěná horská útulna. Měla pro nás větší cenu než apartmá v hotelu Hilton. Od rána, kdy jsme opustili náš provizorní tábor u řeky, jsme ušli skoro sedmdesát kilometrů. Bez jídla. Jen s ovocem nasbíraným po cestě. Vodu jsme brali z potoků a navigovali se podle papírového autoatlasu Evropy. Psal se rok 1992 a my před pár týdny vyrazili z Československa.
“To si asi můžeme dát, když je to tady volně k dispozici,” usoudil Kocmi a nacpal si do pusy lžičku bílého prášku. Ostych šel stranou. Hladově jsme se ládovali vším, co bylo v chatě k dispozici. Mléko, cukr, kakao. Otázku, co tady na oplátku necháme my, jsme měli zodpovězenou od začátku, Nic. Protože nic nemáme. Jen sebe a víru, že všechno nějak dopadne. Doteď to stačilo.
“Bude pěkná bouřka,” vyhlédl Radys z okna. Cigaretu, kterou držel mezi prsty, zase schoval. Slunce zmizelo někde v hloubce pod námi a mraky dostaly olověnou barvu. V nepravidelných intervalech se projasňovaly, ale místo naděje přinášely jen hromové rány a obavy. Fronta se valila přímo proti nám, proti chatě, skalám a jevišti olympských bohů, kterým jsme nestačili vzdát hold. Zamotaní do deky, čelili jsme jejich hněvu.
Těch sedmdesát kilometrů pěšky bylo pro nás víc, než jen cesta k Olympu. Byl to intimní dotek Řecka. Toho opravdového. Procházeli jsme vesnice s tavernami, ve kterých seděli starší s ouzem v ruce. Měli vážné tváře, většinou prošedivělý knír a hluboké oči nasáklé dějinami a olivovým olejem. Jako horské gorily jsme šplhali úzkými skalnatými kaňony s jezírky mělké teplé vody. A pak v nich leželi, s cigaretou v puse a filozofovali o životě, který se před námi ve třiadvaceti teprve otevíral. Kradli jsme hrozny ve vinicích. S pocitem, že máme právo zahnat hlad. A platili za to průjmem, když na tu spoustu cukru nebyla naše těla připravená. Nad vším převládal pocit, že můžeme pořád dál. Že se neunavíme dřív, než dojdeme tam, kam chceme dojít. A tak se taky stalo. Ale v tom nejpůvodnějším božském Pantheonu, na vrcholu Olympu, se naše sebevědomí změnilo v pokoru. Bouřlivá noc se přetavila ve spánek a sny, ve kterých byla víra v zítřejší den.
“Hej pánové, pohněte,” hlaholil ráno před chatou Radys. Okolo něj se rozpouštěly řídké zbytky bílých par. Vypadal, jako by ho bohové právě propustili. “Mám děsnej hlad a tady už není co,” pokračoval. V ruce držel to poslední cigáro, které včera ušetřil. Vítr si jemně pohvizdoval v kamenech na hřebeni a rozmazával lehounké mraky po modré obloze. Slunce, které se ještě před chvílí dotýkalo svými prvními paprsky Dardanel, stoupalo pomalu nad Egejským mořem. Ochotně jsme mu nastavili tvář.
Řecké nebe
“Máš ještě cigáro?” zeptal se Radys. Stáli jsme zadýchaní pod vrcholem. Kolem měl být zástup přísně se tvářících bohů, ale místo nich se tu honily jen mraky. Oslnivě bílé peřiny dřely břichy o ostrý hřeben a rozpárané jako prostěradla splývaly dolů.
Situace a kulisy vyžadovaly pronést něco vznešeného. Něco jako: “U Dia! Olymp!!” Nebo aspoň: “Pozdrav pámbu, Héro, můžeme dál?” Ale nic takového Radys neřekl, jen: “Máš ještě cigáro?”
“Já mám,” odpověděl Kocmi a nabídl nám z krabičky, kterou jsme dostali od řeckého vojáka hlídkujícího na západním úpatí hory. Co a proč střežil v řeckém vnitrozemí, zůstalo vojenským tajemstvím. Místo něj se s námi podělil o cigarety a ukázal na nepoužívanou stezku stoupající až sem. Tady, nad kamenným mořem, stála opuštěná horská útulna. Měla pro nás větší cenu než apartmá v hotelu Hilton. Od rána, kdy jsme opustili náš provizorní tábor u řeky, jsme ušli skoro sedmdesát kilometrů. Bez jídla. Jen s ovocem nasbíraným po cestě. Vodu jsme brali z potoků a navigovali se podle papírového autoatlasu Evropy. Psal se rok 1992 a my před pár týdny vyrazili z Československa.
“To si asi můžeme dát, když je to tady volně k dispozici,” usoudil Kocmi a nacpal si do pusy lžičku bílého prášku. Ostych šel stranou. Hladově jsme se ládovali vším, co bylo v chatě k dispozici. Mléko, cukr, kakao. Otázku, co tady na oplátku necháme my, jsme měli zodpovězenou od začátku, Nic. Protože nic nemáme. Jen sebe a víru, že všechno nějak dopadne. Doteď to stačilo.
“Bude pěkná bouřka,” vyhlédl Radys z okna. Cigaretu, kterou držel mezi prsty, zase schoval. Slunce zmizelo někde v hloubce pod námi a mraky dostaly olověnou barvu. V nepravidelných intervalech se projasňovaly, ale místo naděje přinášely jen hromové rány a obavy. Fronta se valila přímo proti nám, proti chatě, skalám a jevišti olympských bohů, kterým jsme nestačili vzdát hold. Zamotaní do deky, čelili jsme jejich hněvu.
Těch sedmdesát kilometrů pěšky bylo pro nás víc, než jen cesta k Olympu. Byl to intimní dotek Řecka. Toho opravdového. Procházeli jsme vesnice s tavernami, ve kterých seděli starší s ouzem v ruce. Měli vážné tváře, většinou prošedivělý knír a hluboké oči nasáklé dějinami a olivovým olejem. Jako horské gorily jsme šplhali úzkými skalnatými kaňony s jezírky mělké teplé vody. A pak v nich leželi, s cigaretou v puse a filozofovali o životě, který se před námi ve třiadvaceti teprve otevíral. Kradli jsme hrozny ve vinicích. S pocitem, že máme právo zahnat hlad. A platili za to průjmem, když na tu spoustu cukru nebyla naše těla připravená. Nad vším převládal pocit, že můžeme pořád dál. Že se neunavíme dřív, než dojdeme tam, kam chceme dojít. A tak se taky stalo. Ale v tom nejpůvodnějším božském Pantheonu, na vrcholu Olympu, se naše sebevědomí změnilo v pokoru. Bouřlivá noc se přetavila ve spánek a sny, ve kterých byla víra v zítřejší den.
“Hej pánové, pohněte,” hlaholil ráno před chatou Radys. Okolo něj se rozpouštěly řídké zbytky bílých par. Vypadal, jako by ho bohové právě propustili. “Mám děsnej hlad a tady už není co,” pokračoval. V ruce držel to poslední cigáro, které včera ušetřil. Vítr si jemně pohvizdoval v kamenech na hřebeni a rozmazával lehounké mraky po modré obloze. Slunce, které se ještě před chvílí dotýkalo svými prvními paprsky Dardanel, stoupalo pomalu nad Egejským mořem. Ochotně jsme mu nastavili tvář.
