"OK, signore?" ozval se vedle mě hlas. "Moc ne," pomyslel jsem si. Před chvílí jsem vyzvracel pracně připravenou večeři a teď se přidaly i křeče v břiše. Mám horečku a trochu se klepu. V hlavě se míchá realita s fantazií. Pozoruju kapky vody, které v nekonečných počtech sjíždějí po úzkých tuhých listech do neklidného spánku.
Incký Generál Ruminawi v něm žene nepřehledný zástup indiánských nosičů. Klopýtají a propadají se do všudypřítomného bahna. Snaží se udržet na úzké vydlážděné stezce. Na zádech mají kožené vaky. Mezi nimi kráčejí muži s těžkými nosítky naloženými zlověstně vypadajícími sochami. Konvoj přepravuje ohromující množství zlata a stříbra sesbíraného z chrámů celé incké říše. Jako výkupné za život jejich zajatého vládce Atahualpy. Je cítit nervozita a spěch. V sázce je budoucnost země.
Pizzarovi vojáci, dobyvatelé jejich světa, jsou nenasytní ve své touze po zlatě. Nedůvěřiví a proradní. Posledního Inku, bez ohledu na dohodu, v srpnu 1533 popraví. Velká část pokladu tak zůstane na cestě a ke konkvistadorům do Cajamarcy nikdy nedorazí. Ruminawi ho ve své zemi dokáže ukrýt. Někde tady, v ekvádorské vysočině Llanganati.
Navždy neobyvatelné
Tak tuhle oblast popsal jeden z prvních zeměpisců. Není se čemu divit. Llanganati je opravdová divočina. Klesá z hřebenů And, z výšky přes 4000 metrů až na hranici Amazonie. Má extrémní srážky přes 4 metry ročně a skoro vždy špatné počasí. Mraky propouští slunce jen zřídka a neochotně. Hluboká údolí, neschůdné rokle, prudké bystřiny s kolmými stupni a neprostupné páramo. Unikátní ekosystémy a prostředí neslučitelné s trvalým pobytem druhem "homo".
Pravá holínka mi zajela o půl metrů níž. Přes okraj se hrne dovnitř řídké bahno. Noha je pevně uvězněná a z pohybu kupředu se stal boj o udržení rovnováhy. Prohraný boj. Ještě párkrát jsem mávnul rukama a pak zadkem přistál v řídké blátivé kaši. Batoh na zádech dopadl jen s drobným zpožděním a dostal bláto i tam, kde bych ho úplně nečekal. Odhodlaný výraz "dobyvatele ztraceného pokladu" vystřídala tvář, na které bylo napsáno něco jako "hrome, to snad ne..." No možná slovo "hrome" není úplně přesné, jestli mi rozumíte.
Vzápětí předvádí Mario naprosto stejný cvik. Snaží se z toho vyhrabat co nejdřív, aby neutrpěla jeho pověst neohroženého průvodce. Marně. Je zmazaný ještě víc než já. Naštěstí je tu spolu s ním i Juanito. Indián, který se tímhle terénem dokáže pohybovat. Mario umí anglicky a Juanito se prostě vyzná. Mají mě na starosti dva. Prý kdyby jeden z nich umřel, aby mě ten druhý dostal zpět. Doufám, že se Juanitovi nic nestane.
Hotel u jezera Yanacocha
Na snídani si po včerejšku netroufám. Do kapsy pár mandarinek a v batohu litr pitné vody. Vyrážíme.
Budu milionářem?
Tuhle otázku si na začátku cesty kladly stovky dobrodruhů i romantiků. Zdaleka ne všichni se z Llanganati vrátili. Je nespočet historek, popisujících tragické konce i řídké úspěchy průvodců, kteří po návratu z výpravy zázračně zbohatli. Z dlouhé řady příběhů vystupuje jméno Bartha Blakea, který roku 1886 oznámil objevení pokladu. Klíčem byla nalezená mapa a ručně psaný text známý dnes jako Valverdovo Derrotero. Než se Blake stihl vrátit do Spojených států, záhadně zmizel.
Buď jak buď, incké zlato bylo skutečné. S poměrně velkou jistotou lze tvrdit i to, že jeho velká část po Atahualpově smrti už do Cajamarcy nedorazila. Pro Maria a Juanita je to téma stále živé a skutečné. Baví se spolu španělsky a nejčastější slova jsou "Inca, Derrotero, Tesoro..."
Počasí nám neobvykle přeje. Přestalo pršet a mraky se uklidily za vedlejší horský hřeben. Chvílemi dokonce prosvítá slunce. Ráno jsme prošli úsekem, který Mario označil za "starou inckou stezku". Na šířku tří metrů ležely na zemi ploché kameny a připomínaly dláždění. Vzpomněl jsem si na Ruminawiho a svůj včerejší sen. Stezka vedla podél pravého břehu jezera a pak se ztratila v neprostupné džungli.
Posledních pár set metrů jdeme asi hodinu a to jen díky Juanitovi a jeho zručnosti při zacházení s mačetou. Napadlo mě, že bychom se měli v prosekávání střídat, ale to by náš postup nejspíš zastavilo. Pomalu sestupujeme do údolí. Vegetace je vyšší a vyšší, zelené moře kolem nás nabírá na hloubce. Pak se objeví holý skalnatý ostroh, jako útes nad hladinou. Mraky se znovu na chvíli zvednou a my tiše koukáme na protější hřeben a údolí pod námi. Dole teče řeka Golpo, jedno z vodítek Derrotera. Juanito je ze vzácného výhledu trochu dojatý a Mario neochotně překládá jeho vyprávění. V protějším svahu, asi dva kilometry vzdušnou čarou odsud, prý leží důl z doby Inků. V něm, podle Juanitova otce, je uložena část inckého zlata. Dokonce prý z něj něco málo jedna výprava vyzvedla. Zdá se být snadné prostě tam dojít a přesvědčit se, ale v Llanganati není nic jednoduché. Ta vzdálenost je jako cesta na Měsíc.
Mario už pokračovat nechce. Tvrdí, že terén dál je ještě víc zarostlý a že na překročení řeky nemáme vybavení. S tou řekou má nejspíš pravdu, ale stejně se mi odsud nechce. Stálo to spoustu úsilí. Mám pocit, že i Juanito návrat trochu odkládá. Žádá mě o fotku s údolím. Má ji mít. Uklidňuju se představou, že mám nárok na druhý pokus. Trochu lépe připravený a zacílený. Zvlášť teď, když díky fotce s Juanitem vím, že poklad leží na desáté hodině od jeho kšiltovky.
