V objetí nejstarší řeky - napsal Martin Paruch

Mám za sebou už skoro deset hodin nepřetržitého pochodu. Jen párkrát jsem zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku hroznového cukru.
V měkkém odpoledním světle přicházím k zakalenému jezírku. Oblečený se do něho ponořím až po krk. Namočím si kšiltovku a prožívám rozkoš z ochlazení a kapek, které mi do tváře stékají z mokrých vlasů. Snažím se nevnímat spálenou kůži a boty ztvrdlé bahnem z rozvodněné řeky.
Finke. Tak se jmenuje. Prý nejstarší na planetě. Řeka. Tady. Uprostřed pouště centrální Austrálie.
Z batohu vytáhnu poslední láhev s vodou.
„Začátek konce,” napadá mě.
Beru poloprázdnou petku do ruky a chci se napít. V tu chvíli praskne plastové víčko a voda se rozlije do písku.
„Začátek konce,“ napadá mě znovu. „Tak takhle to vypadá?”

O den dřív jsem v pouštní řece nedobrovolně zaparkoval náš terénní Landcruiser. Ujeli jsme s ním tisíce kilometrů a stan na jeho střeše byl tři měsíce naším australským domovem. Zdolal spoustu brodů, projeli jsme žluté i červené písky. Dlouhé úseky v mazlavém blátě, které stříkalo vysoko nad kapotu. Děti ho překřtily na „náš domeček, náš chlíveček”. Teď se z něj při přejezdu Finke stal houseboat.
Řečiště, valnou část roku vyschlé, bylo doširoka zaplavené. Štěrkové terasy na břehu se pod hladinou změnily v písečné dno. Kola Landcruiseru se do něj zabořila a začala se naprázdno protáčet. Auto se naklonilo. Děti výskaly a já bledl. Voda si našla cestu do kabiny. Oba výfuky se ponořily pod hladinu a bublavým zvukem si stěžovaly na řidiče.

Postupně jsme vybudovali nouzový tábor. Z auta vynosili zásoby jídla, vodu a rezervní stan. Děti sesbíraly dřevo na oheň a objevily v písku stopy dingů. Z velkých plochých oblázků vytvořily obří kamenné srdce, do kterého vepsaly nápis SOS.
Bylo to jiné. Jiné než jsme zvyklí, když doma přijde průšvih. Tohle bylo opravdové. Nešlo o hlouposti, šlo o život.
„Mám plán,” řekl jsem Alici. Ve skutečnosti to nebyl plán. Jen výběr mezi dvěma špatnými variantami. Podle pravidel jsme měli zůstat na místě. Jen věřit, že nás někdo najde. Snad. Nebo jít osudu naproti a… prostě jít. Na sever. Někde tam by měla být silnice.
„Zítra ráno vyrazím. Dojdu to. Nemůže to být daleko,” přesvědčoval jsem Alici i sebe. Nejpozději pozítří, jsem zpátky. Když se nevrátím, a já se vrátím, musíš zapálit rezervní pneumatiku. Kouř bude vidět do daleka.

Od té doby vím, jaké to je, když mluvíte s někým opravdu statečným. Měla zůstat sama s dětmi. Uprostřed pustiny. Čekat. Jen s nadějí, že já někam dojdu. Nemyslím, že bych tohle dokázal. Můj úkol byl mnohem jednodušší. Prostě jít a bojovat.
Ráno před úsvitem jsme se objali.
„Vrátím se,“ zopakoval jsem nejistě.
„Já vím,” odpověděla.
„Běž už.”