Myslím na momenty, kdy vnímáte nepředstíranou dětskou radost, nadšení a bezprostřednost, které z nich jednou vyprchají, ale v tu chvíli je mají.
Vlastně je cestování s dětmi to nejlepší, co můžete mít. S kamarády, manželkou, přítelkyní nebo sám můžete cestovat celý život. Ale s dětmi jenom chvíli. Někdy je delší, někdy může být velmi krátká nebo chybět úplně. Vždycky je vzácná. Možná se to na první pohled nezdá, ale s odstupem času to člověku dojde.
Vlastně je cestování s dětmi to nejlepší, co můžete mít. S kamarády, manželkou, přítelkyní nebo sám můžete cestovat celý život. Ale s dětmi jenom chvíli. Někdy je delší, někdy může být velmi krátká nebo chybět úplně. Vždycky je vzácná. Možná se to na první pohled nezdá, ale s odstupem času to člověku dojde.
„Ne že mi tu zmrzlinu vyklopíš v autě! Pořádně ji olízej!“ instruoval jsem dceru po zakoupení nebezpečně velké porce italské zmrzliny. Sedmiletá princezna se zatvářila nespokojeně. Byla na cestě do Říma a k ní zmrzlina prostě patřila. Rozhodně víc, než tátovy řeči.
Proslazená dobrota ji stékala přes prsty a po malých kapkách dopadala na letní šatičky. V autě se naplnil očekávaný scénář. Kopeček se sesunul z kornoutku a rozplácl se na zadním sedadle.
„To jsem si mohl myslet! Teď to tady bude celý upatlaný!” vztekal jsem se.
Auto jsem dostal asi před měsícem a o jeho pokřtění jsem měl jiné představy.
„Jak to z té sedačky asi dostanu, nevíš?” bublal jsem podrážděně.
Zezadu se ozývalo ticho. Kouknul jsem do zpětného zrcátka. Princezna se proměnila na zamračeného bubáka.
Příležitost vylepšit atmosféru jsem dostal o den později v obchodě na nábřeží. Vybrala si tam tu největší nafukovací hračku, která byla k dispozici. Obrátil jsem oči v sloup, ale šel ji zaplatit bez větších protestů. Do auta se k nám nastěhoval obludně velký krokodýl, jehož rozměry jsem docenil až když jsem ho na pláži nafukoval. Krokodýl byl jedovatě zelený a vzbuzoval respekt. Já byl od foukání rudý v obličeji a vypadal jako někdo, kdo strávil moc času na slunci. Docela nám to ladilo.
Jednou jsme zastavili na noc v obrovském přeplněném kempu na břehu moře. Najít v něm cokoliv a ještě do setmění trefit zpátky nebylo jednoduché.
„Zůstaň ve stanu a nikam nechoď. Skočím si jenom na záchod a za chvilku jsem tady,” řekl jsem naléhavě. Přikývla.
Podle mě jsem to zvládl fakt rychle. Podle princezny ne. Čekání se jí vleklo. Šla mi naproti. Úplně jinudy než já. Malá blonďatá holka s dlouhejma vlasama a modrýma očima.
Když jsem se vrátil, stan byl prázdný. Dostal jsem děsný strach.
Po věčnosti jsem ji našel a strach přemazala šílená úleva a euforie, kterou si pamatuju dodnes.
„Šla jsem Tě hledat tati,“ řekla, když jsem ji objal.
„Sociálka” by asi pro takové zážitky moc pochopení neměla. Ale už jsou dnes dávno promlčené a princezna je dospělá.
Dospělá byla i v době, kdy mi při túře na ledovci spadla do trhliny.
Šel jsem tehdy první a hledal optimální stopu. Na prázdné bílé pláni mi něco mi trhlo úvazkem.
„Tatiiii,” zaznělo přitom tak nějak divně odspodu. Otočil jsem se. Dcera zmizela a napnuté modré lano končilo bez náznaku pokračování v šedobílé ledové ploše. Všechno se slilo v jeden okamžik. Pád. Výkřik. Napnutí. Adrenalin mi na krátkou chvíli poskytl schopnosti, které by mě hravě kvalifikovaly na mistrovství světa v přetahování lanem. Za pár vteřin byla z trhliny venku. Trochu otřesená, bez hůlky, ale se zážitkem, který pak s oblibou vyprávěla.
Stejně jako historku z gruzínského tržiště, kde jsem pro sebe a obě děti kupoval ovoce.
Jako malý jsem měl kromě angličtiny chodníček do života dlážděný azbukou. V Gruzii se to hodilo, i když jsem desítky let nepoužívaný jazyk jen těžko doloval z paměti. Místní to těšilo a občas to bylo i důležité. Ale trhovci jsem mohl prostě ukázat tři prsty a pak rukou namířit na hromadu broskví. Nepochybně bych je dostal. Jenomže to by nebylo ono. Vzpomněl jsem si, že broskev se rusky řekne „pěrsik“ nebo tak nějak. Potíž byla s číslovkou tři. Mohl jsem klidně říct něco jako tre, tri, nebo dokonce tres a určitě by to vyšlo taky. Ale bylo mi hloupé, že si nemůžu najednou vzpomenout, která varianta toho banálního slova patří k ruštině.
„Četyre,“ řekl jsem po krátkém zaváhání s pocitem, že jsem se moc nepředvedl.
„Proč jsi koupil čtyři tati, když jsme jenom tři?“ ptali se mě děti. Když jsem jim vysvětlil svoje filologické dilema, smáli se. Dlouho a mockrát. V Gruzii jsme od té doby většinu věcí kupovali po čtyřech.
Příležitost vylepšit atmosféru jsem dostal o den později v obchodě na nábřeží. Vybrala si tam tu největší nafukovací hračku, která byla k dispozici. Obrátil jsem oči v sloup, ale šel ji zaplatit bez větších protestů. Do auta se k nám nastěhoval obludně velký krokodýl, jehož rozměry jsem docenil až když jsem ho na pláži nafukoval. Krokodýl byl jedovatě zelený a vzbuzoval respekt. Já byl od foukání rudý v obličeji a vypadal jako někdo, kdo strávil moc času na slunci. Docela nám to ladilo.
Jednou jsme zastavili na noc v obrovském přeplněném kempu na břehu moře. Najít v něm cokoliv a ještě do setmění trefit zpátky nebylo jednoduché.
„Zůstaň ve stanu a nikam nechoď. Skočím si jenom na záchod a za chvilku jsem tady,” řekl jsem naléhavě. Přikývla.
Podle mě jsem to zvládl fakt rychle. Podle princezny ne. Čekání se jí vleklo. Šla mi naproti. Úplně jinudy než já. Malá blonďatá holka s dlouhejma vlasama a modrýma očima.
Když jsem se vrátil, stan byl prázdný. Dostal jsem děsný strach.
Po věčnosti jsem ji našel a strach přemazala šílená úleva a euforie, kterou si pamatuju dodnes.
„Šla jsem Tě hledat tati,“ řekla, když jsem ji objal.
„Sociálka” by asi pro takové zážitky moc pochopení neměla. Ale už jsou dnes dávno promlčené a princezna je dospělá.
Dospělá byla i v době, kdy mi při túře na ledovci spadla do trhliny.
Šel jsem tehdy první a hledal optimální stopu. Na prázdné bílé pláni mi něco mi trhlo úvazkem.
„Tatiiii,” zaznělo přitom tak nějak divně odspodu. Otočil jsem se. Dcera zmizela a napnuté modré lano končilo bez náznaku pokračování v šedobílé ledové ploše. Všechno se slilo v jeden okamžik. Pád. Výkřik. Napnutí. Adrenalin mi na krátkou chvíli poskytl schopnosti, které by mě hravě kvalifikovaly na mistrovství světa v přetahování lanem. Za pár vteřin byla z trhliny venku. Trochu otřesená, bez hůlky, ale se zážitkem, který pak s oblibou vyprávěla.
Stejně jako historku z gruzínského tržiště, kde jsem pro sebe a obě děti kupoval ovoce.
Jako malý jsem měl kromě angličtiny chodníček do života dlážděný azbukou. V Gruzii se to hodilo, i když jsem desítky let nepoužívaný jazyk jen těžko doloval z paměti. Místní to těšilo a občas to bylo i důležité. Ale trhovci jsem mohl prostě ukázat tři prsty a pak rukou namířit na hromadu broskví. Nepochybně bych je dostal. Jenomže to by nebylo ono. Vzpomněl jsem si, že broskev se rusky řekne „pěrsik“ nebo tak nějak. Potíž byla s číslovkou tři. Mohl jsem klidně říct něco jako tre, tri, nebo dokonce tres a určitě by to vyšlo taky. Ale bylo mi hloupé, že si nemůžu najednou vzpomenout, která varianta toho banálního slova patří k ruštině.
„Četyre,“ řekl jsem po krátkém zaváhání s pocitem, že jsem se moc nepředvedl.
„Proč jsi koupil čtyři tati, když jsme jenom tři?“ ptali se mě děti. Když jsem jim vysvětlil svoje filologické dilema, smáli se. Dlouho a mockrát. V Gruzii jsme od té doby většinu věcí kupovali po čtyřech.
