„Varovala jsem tě, abys na něj nebyl zlej. Těm tvým blbým vtipům o kočkách on moc dobře rozumí.“ „Takže si za to snad můžu sám, ne? Jdu domů. Dej tu mrchu pryč. Buď ona nebo já.
„Prosímtě, vždyť je to jen škrábnutí. Ukaž, vyčistím ti to.“
„Nenamáhej se. Zítra mi zavolej, jak ses rozhodla.“
Zabouchne za sebou dveře tak rychle, že nestačím říct ani popel, natož sbohem. Pěkně se frajer odkopal. Nesnáším hysterický chlapy. A už vůbec ne ty, co jsou hnusný na ty druhý, ať jsou to lidi, zvířata nebo kytky.
Mourek se najednou odněkud vynoří a otře se mi o nohu.
„To‘s přehnal, nemůžeš jen tak kousat lidi, co tě nemaj rádi. Jestli ti něco udělal, to by byla jiná…“
Žádná odpověď. Tváří se nevinně a jeho žlutozelená kukadla na mě valí: „Tak tohle ne! To není chlap pro tebe! Já tě musím chránit!“ Mlčky prověřuje, jestli jsem mu rozuměla. A pak pronikavě táhle zamňouká. Cítím ten zvuk až někde v mozku jako vrtačku u zubaře.
Je to stejný mňoukot nebo pláč jako tenkrát před lety. Byl chladný zimní den, i když jaro už nesměle ťukalo na dveře. Procházela jsem se sama krčským lesem, abych si pročistila hlavu a zahnala depku. Topila jsem se v nádrži přetékající sebelítosti, když jsem zaslechla z dálky nářek trhající uši. „Nějaké malé dítě“, napadlo mě. Rozhlídla jsem se, ale žádné dítě na obzoru, a tak jsem chodila v čím dál větších kruzích od místa, kde jsem zaslechla divný zvuk poprvé. Ha! Kočárek s dítětem. Tohle dítě mohlo před chvilkou těžko naříkat, spalo tvrdě. Chvíli jsem se marně pídila po rodičích, a pak jsem se rozhodla, že dítě odvezu na kraj parku a vytočím 158. Sotva jsem ušla pár kroků, vrhl se ke mně rozezlený obr převlečený za tatínka a odhodil mě na zem a řval na mě: „Co mi kradeš dítě, ty p…?“ Zvedla jsem se a běžela pryč. Vtom se znovu ozval tichý nářek. Šla jsem za zvukem a na zemi mezi stromy najednou zablikala dvě malá světýlka. Šla jsem blíž. Svítící žlutozelené oči mourovatého kocourka se setkaly s mými a nepřestávaly vysílat SOS. Sklonila jsem se k němu. Nechal se vzít do náruče a pevně se mě chytl drápky.
Cestou domů jsem přemýšlela, co s chlupáčem. „Nechat si ho?“ Můj syn je na kočky alergický. Sice se mnou nebydlí, ale to už ho uvidím ještě míň, jestli vůbec. Taky zničí nábytek a všude budou chlupy. „Vzal by si ho někdo z mých známých? Spíš ne.“
„Zbývá jen útulek,“ povzdychla jsem si. Pohlédla jsem na měkké klubíčko, které se ke mně důvěřivě tulilo a k obvyklému hluku v tramvaji se přidalo kočičí předení a už nebylo co řešit. On si vybral mě, jenom mě. Od toho dne, od té chvíle patříme k sobě, jsme víc než parťáci. Pohladila jsem ho a začala mu říkat Mourek. Doma dostal trochu mlíka a postel - krabici od kozaček. Vyrazila jsem na velký nákup – přepravka pro kočky, kočičí záchod a stelivo, škrabadlo, hřebínek, granulky, kapsičky, vitamíny a pamlsky. A ráno k veterináři.
Moure, musíme si promluvit. Poleká se, když mu říkám Moure, není to pro něj úplne dobrý.
„Já přece vím, že Ríša není ten pravý, ale už mám po sezoně a…“ Kocour si otírá o mě hlavu tak, abych zmlkla.
„Neboj, nebudu ti nic vyčítat. Já vím, že mi vždycky dobře poradíš a jsi jediný, kdo mě fakt chápe. Jen jsem tě zkoušela. Ríša je minulost. Dnešní večer je jenom nás dvou.“
Zadání: příběh, jehož děj se pohne či zvrátí díky vzpomínce.
