Nejasnost do rodinného zvěřince vnášel dlouho tchán Zdeněk Plha. O něm se vědělo a také tak prezentovalo, že sedí na okrese, je pravou rukou předsedy a je velké zvíře. Skoro tak velké, jako sám předseda. Bližší určení o jaké, mimo to, že velké se jedná, bylo utopeno v lehké mlze.
Trošku jasu v tomto směru přinesl můj kamarád Jarda. V hospodě po třech pivech a dvou velkých fernetech mi důvěrně sdělil, že Plha je svině. Pak mi sáhodlouze zdůvodňoval proč. Po pátém fernetu jsem některé politicko-hospodářské souvislosti konečně pochopil.
To jeho manželka, tchýně Alena, splňovala hned několik kategorií. Samozřejmostí je kráva i slepice. Při každé návštěvě, lhostejno zda u nás či u nich, se u Aleny ihned začnou projevovat příznaky rozdvojené osobnosti. Krávou pro činy a názory, slepicí proto, že jsou veskrze hloupé. Myslím ony názory i činy.
Do očí bijící fakta moje žena slyší a vidí nerada, přece jen se mluví o její matce a proto k ní má mnohem shovívavější přístup. Ale v jednom se mnou musela souhlasit. Když jsme byli mladí, tři roky po svatbě, dvě děti a třetí na cestě, nutně jsme potřebovali finanční výpomoc. Ne dar, ale půjčku.
Tchán s tchýní se v penězích, no nevím, zda topili, ale nouzí rozhodně netrpěli. Však taky tchán Plha byl to velké zvíře a tahle zvířata jsou obyčejně placena dobře. Někdy víc než dobře. Leckdy prašule tečou, aniž by byly uvedeny na výplatní listině. Nemalé všimné v obálkách za …, asi tušíte i bez fernetu za co.
A tchyně Alena seděla na stejném úřadě jako její muž. Její pozice byla tajemná. Byla (už je v důchodu) tajemnicí, dodnes nevím přesně pro co. A zatímco tchán by snad i pustil chlup a pomohl nám v tíživé situaci (mluvím o neuspokojivé bytové situaci), tchýně Alena se ukázala být nejen krávou a slepicí, ale i žábou na prameni. Pomoc zatrhla s tím, že jí, když byla mladá, taky nikdo nic nedal a jen ať se postarám, když umím dělat děti, mám taky umět se o rodinu postarat. Po všech stránkách. Ona že není žádná dojná kráva. No však! O dojení tady nebyla řeč.
Stejný živočišný druh jako je tchán, se vyskytoval ještě v jednom případě, ale z jiného důvodu. Jde o strýce Evžena. Byl - dej mu Pánbu věčnou slávu - prase. Říkala to o něm jeho žena, teta Marie. Tak to máme z první ruky. Narážela při líčení jeho prohřešků hlavně na strýcův smysl pro pořádek. Tedy přesně nesmysl. Ano, strýc Evžen byl bordelář. Věčně něco kutil kolem domu, pracovní oděv byl ochoten měnit snad jen jednou do roka, asi o Vánocích. Při příchodu domů se nepřevlékal, nemyl, sedal v těch umouněných hadrech i do křesla v obýváku a teta Marie z něj často šílela. Zřejmě ono prase bylo namístě, neboť z domova dělal chlívek. Venku měl všechno v cajku, ale doma, jak mu co odpadlo od ruky, tam to nechal. Marie mohla uklízet, jak chtěla. Evženovi stačilo jen tak projít bytem a už za ním byla spoušť.
Jo a jejich syn Emil, tak ten se nějak vůbec nevyvedl. Možná za to ani nemohl, myslím za tu kleptomanskou fobii. Kdo ho znal, věděl, že si musí dávat na věci bacha. Teď zrovna nějakou dobu bručí, už toho bylo fakt hodně. Prostě hodnej kluk, ale straka.
A ještě se vrátím k těm prasatům. Můj brácha Michal, o tři roky starší, je už třikrát rozvedený. Všechna manželství ztroskotala kvůli jeho nevěrám. Později se už neženil a jen střídal družky. Byl neuvěřitelně výkonný. Svůj apetit ani moc neskrýval. Klidně zvládl mimo manželku i dvě tři milenky naráz. Tedy ne ve stejnou chvíli, (i když, kdo ví), ale v daném období. Pochopitelně, jakmile se o jeho avantýrách ta která manželka dozvěděla, letěly jeho kufry ven. Někdy dveřmi, jindy oknem. Naštěstí, při té sexuální výkonnosti, nestihl zplodit žádného potomka, tedy potomka, o kterém by věděl. Zato paroháčů vyráběl mraky. Časem si zvykl, a tak střídání postelí snášel s přehledem. Ano, někteří vrstevníci mu tiše záviděli, že je takový kanec!
Zato moje sestra Milena je jako z cizího vrhu. (Možná by mohl být z cizího vrhu Michal). Má pětatřicet, nikdy se nevdala, snad, co si tak vzpomínám, ani s nikým nechodila. Se vším si asi vystačí sama. Pracuje v oblastním archivu, věčně zavalená štosy knih, šanonů a kdoví čeho. Říkala, že jí ticho, které na pracovišti panuje, vyhovuje. Sama je nenápadná, tichá a i když přijíždí na návštěvu, sedá si do kouta a nebýt dětí, (když ještě byly mladší) které ji coby tetu obskakovaly a vyžadovaly pozornost, ani bychom nevěděli, že tu je. Ano, Milena je typická myška.
Nesmím zapomenout na mé rodiče. Otec byl pes. Doma se to ani moc neprojevovalo, jen sem tam se s mámou poštěkal, případně i na nás vycenil zuby, ale v práci, to byla jiná. Většinu profesního života působil jako mistr ve fabrice. Vyráběli kování na nábytek. Panty, klíče, spojky, nožky, lišty a podobně. Nesnášel šlendrián, a proto byl přísný. A právě kdo mu prošel rukama, říkal, že je sice férovej, ale pes. Nikomu se nedařilo nasadit mu náhubek.
A máma. Máma jediná, pokud vím, byla anděl. Ale ten není zvířátko. Ovšem sem tam, když vlídnost a laskavost nezabírala, křídla odložila a nasadila rohy, ale to jsou jiné nezvířecí příběhy…
Dostávám se k dceři Esterce. Už se vymanila z pubertálních nálad. I když se mě to moc nelíbí, musím konstatovat, se z ní klube pěkná kočka po mamince. Pochopitelně začínám mít obavy, zvláště když pozoruji, jak kolem ní poletují kluci jako vosy kolem medu. To je samá napůl vyholená hlava, kroužky v uších, nose, obočí a ohyzdné kérky. Přijíždějí před náš dům na skateboardech, machrují, ač ještě nemají čím a dost mě to vytáčí. Ale při láskyplném pohledu na dceru je chápu. Jsou to ještě nevycválaní hřebečci. Pohroma přijde až s nějakým hřebcem. Ostatně synové, až na železo v obličejích a tetování, která jsem, pokud budou doma, rázně zakázal, jsou na tom podobně. Naštěstí jim bující hormony tlumí sport.
Sebe a manželku bych nějak blíže raději nehodnotil, nebyl bych asi objektivní. Snad jen náš věčný časový nesoulad. Manželka Lucie je typická sova, které nečiní potíž uléhat chvíli před svítáním, a proto si ráno ráda přispí a já naopak jsem ten pověstný skřivan, který chodí spát se slepicemi (probůh nikoliv těmi, o kterých byla řeč výše) a vstávám docela brzy. Někdy se ve dveřích ložnice se ženou míjíme.
To je o naší rodině, co se zvířeny týká, skoro vše. A jiná zvěř? Snad všudypřítomná armáda neviditelných roztočů. A ti? Co oči nevidí, srdce nebolí…
Stejný živočišný druh jako je tchán, se vyskytoval ještě v jednom případě, ale z jiného důvodu. Jde o strýce Evžena. Byl - dej mu Pánbu věčnou slávu - prase. Říkala to o něm jeho žena, teta Marie. Tak to máme z první ruky. Narážela při líčení jeho prohřešků hlavně na strýcův smysl pro pořádek. Tedy přesně nesmysl. Ano, strýc Evžen byl bordelář. Věčně něco kutil kolem domu, pracovní oděv byl ochoten měnit snad jen jednou do roka, asi o Vánocích. Při příchodu domů se nepřevlékal, nemyl, sedal v těch umouněných hadrech i do křesla v obýváku a teta Marie z něj často šílela. Zřejmě ono prase bylo namístě, neboť z domova dělal chlívek. Venku měl všechno v cajku, ale doma, jak mu co odpadlo od ruky, tam to nechal. Marie mohla uklízet, jak chtěla. Evženovi stačilo jen tak projít bytem a už za ním byla spoušť.
Jo a jejich syn Emil, tak ten se nějak vůbec nevyvedl. Možná za to ani nemohl, myslím za tu kleptomanskou fobii. Kdo ho znal, věděl, že si musí dávat na věci bacha. Teď zrovna nějakou dobu bručí, už toho bylo fakt hodně. Prostě hodnej kluk, ale straka.
A ještě se vrátím k těm prasatům. Můj brácha Michal, o tři roky starší, je už třikrát rozvedený. Všechna manželství ztroskotala kvůli jeho nevěrám. Později se už neženil a jen střídal družky. Byl neuvěřitelně výkonný. Svůj apetit ani moc neskrýval. Klidně zvládl mimo manželku i dvě tři milenky naráz. Tedy ne ve stejnou chvíli, (i když, kdo ví), ale v daném období. Pochopitelně, jakmile se o jeho avantýrách ta která manželka dozvěděla, letěly jeho kufry ven. Někdy dveřmi, jindy oknem. Naštěstí, při té sexuální výkonnosti, nestihl zplodit žádného potomka, tedy potomka, o kterém by věděl. Zato paroháčů vyráběl mraky. Časem si zvykl, a tak střídání postelí snášel s přehledem. Ano, někteří vrstevníci mu tiše záviděli, že je takový kanec!
Zato moje sestra Milena je jako z cizího vrhu. (Možná by mohl být z cizího vrhu Michal). Má pětatřicet, nikdy se nevdala, snad, co si tak vzpomínám, ani s nikým nechodila. Se vším si asi vystačí sama. Pracuje v oblastním archivu, věčně zavalená štosy knih, šanonů a kdoví čeho. Říkala, že jí ticho, které na pracovišti panuje, vyhovuje. Sama je nenápadná, tichá a i když přijíždí na návštěvu, sedá si do kouta a nebýt dětí, (když ještě byly mladší) které ji coby tetu obskakovaly a vyžadovaly pozornost, ani bychom nevěděli, že tu je. Ano, Milena je typická myška.
Nesmím zapomenout na mé rodiče. Otec byl pes. Doma se to ani moc neprojevovalo, jen sem tam se s mámou poštěkal, případně i na nás vycenil zuby, ale v práci, to byla jiná. Většinu profesního života působil jako mistr ve fabrice. Vyráběli kování na nábytek. Panty, klíče, spojky, nožky, lišty a podobně. Nesnášel šlendrián, a proto byl přísný. A právě kdo mu prošel rukama, říkal, že je sice férovej, ale pes. Nikomu se nedařilo nasadit mu náhubek.
A máma. Máma jediná, pokud vím, byla anděl. Ale ten není zvířátko. Ovšem sem tam, když vlídnost a laskavost nezabírala, křídla odložila a nasadila rohy, ale to jsou jiné nezvířecí příběhy…
Dostávám se k dceři Esterce. Už se vymanila z pubertálních nálad. I když se mě to moc nelíbí, musím konstatovat, se z ní klube pěkná kočka po mamince. Pochopitelně začínám mít obavy, zvláště když pozoruji, jak kolem ní poletují kluci jako vosy kolem medu. To je samá napůl vyholená hlava, kroužky v uších, nose, obočí a ohyzdné kérky. Přijíždějí před náš dům na skateboardech, machrují, ač ještě nemají čím a dost mě to vytáčí. Ale při láskyplném pohledu na dceru je chápu. Jsou to ještě nevycválaní hřebečci. Pohroma přijde až s nějakým hřebcem. Ostatně synové, až na železo v obličejích a tetování, která jsem, pokud budou doma, rázně zakázal, jsou na tom podobně. Naštěstí jim bující hormony tlumí sport.
Sebe a manželku bych nějak blíže raději nehodnotil, nebyl bych asi objektivní. Snad jen náš věčný časový nesoulad. Manželka Lucie je typická sova, které nečiní potíž uléhat chvíli před svítáním, a proto si ráno ráda přispí a já naopak jsem ten pověstný skřivan, který chodí spát se slepicemi (probůh nikoliv těmi, o kterých byla řeč výše) a vstávám docela brzy. Někdy se ve dveřích ložnice se ženou míjíme.
To je o naší rodině, co se zvířeny týká, skoro vše. A jiná zvěř? Snad všudypřítomná armáda neviditelných roztočů. A ti? Co oči nevidí, srdce nebolí…
Skvělý nápad, se kterým se pracuje s mírou . Opak bajky s přebujelými metaforami O husičce zajíci a kocourovi.
