Připadal jsem si jako ve snu. Tělo drželo, ale hlava se zdráhala přijmout realitu. Natáhl jsem se pro láhev a chtěl se napít. V tu chvíli na ní prasklo plastové víčko a voda se rozlila do písku. “Začátek konce,” napadlo mě znovu. “Opravdu? Takhle to vypadá?” Nevěřícně jsem koukal na malou kaluž, která se rychle vsakovala do písku.
Ne! Prostě ne! Postavil jsem se. Panika mi v ničem nepomůže. Pár desítek kilometrů odsud je Alice s dvěma malými dětmi a utopeným autem. Čeká a věří, že přivedu pomoc.
O den dřív bylo všechno jinak. Čekala nás nijak mimořádná epizoda z čtvrt roku trvajícího rodinného putování po Austrálii. Etapa z Kings Canyon do Alice Springs. Zkratkou vedoucí přes národní park Finke River. Stal se z ní jeden z nejsilnějších zážitků. Díky notné dávce lehkomyslnosti a štěstí.
V důležité vedlejší roli byl terénní Landcruiser. Naše auto se stanem na střeše. Najeli jsme spolu tisíce kilometrů. Zdolali spoustu brodů, jeli vyprahlou buší i dlouhými úseky v mazlavém blátě, které stříkalo vysoko nad kapotu. Děti ho po měsíci trvalého pobytu překřtily na “náš domeček, náš chlíveček”. Teď se z něj při překonávání Finke stal houseboat. Nedobrovolně zaparkovaný uprostřed rozvodněné řeky. Řečiště, valnou část roku vyschlé, bylo doširoka zaplavené. Štěrkové terasy se pod hladinou bez varování změnily v písečné dno. Kola Landcruiseru se do něj zabořila a začala se naprázdno protáčet. Auto se naklonilo. Děti výskaly a já bledl. Voda si našla cestu do kabiny. Oba výfuky se ponořily pod hladinu a bublavým zvukem si stěžovaly na řidiče. Alice stála strnulá na břehu a celý průběh katastrofy natáčela. Rty se jí viditelně pohybovaly a dalo se odhadnout, že ne od radosti.
Postupně jsme vybudovali tábor na břehu. Společnými silami vynesli zásoby jídla, vodu a rezervní stan. Děti nanosily klestí na oheň a s jásotem objevily v písku stopy dingů. Sbíraly velké ploché oblázky a z nich sestavily obří kamenné srdce, do kterého vepsaly nápis SOS. Viditelný ze vzduchu.
Bylo to jiné. Jiné než jsme zvyklí, když doma přijde nějaký průser. Tohle bylo opravdové. Nešlo o hlouposti, šlo o život. Nejen můj. Byli jsme v tom všichni. Společně. Až po uši.
Podvečerní průzkum okolí nepřinesl nic povzbudivého. Jednu opuštěnou plechovou boudu, rozbitý kamenný brod a za ním dlouhé kilometry vyjeté cesty, která končila bůhví kde.
“Mám plán,” řekl jsem Alici. Ve skutečnosti to nebyl plán. Jen výběr mezi dvěma špatnými variantami. Podle pravidel jsme měli zůstat na místě a užírat se nicneděláním. Jen věřit, že nás časem někdo najde. Snad. Nebo jít osudu naproti a…prostě jít. Na sever. Někde tam by měla být silnice. Mezi osadou Hermansburg a Alice Springs. Žádná frekventovaná tepna, ale auta by tam měla jezdit častěji než párkrát za sezónu.
“Zítra ráno vyrazím. Dojdu to. Nemůže to být daleko,” přesvědčoval jsem Alici i sebe. Nejpozději pozítří, jsem zpátky. S pomocí. Když se nevrátím, a já se vrátím, musíš zapálit pneumatiku, rezervu. Ten kouř by byl vidět do daleka.
Od té doby vím, jaké to je, když mluvíte s někým opravdu statečným. Měla zůstat sama s dětmi. Uprostřed pustiny. Čekat. Jen s nadějí, že já někam dojdu. Nevím, jestli bych tohle dokázal. Můj úkol byl mnohem jednodušší. Prostě jít a bojovat.
Ráno před úsvitem jsme se objali. Děti ještě spaly. “Vrátím se,“ zopakoval jsem. “Já vím,” odpověděla. “Běž už.”
