Ve skutečnosti je to ale s touhle pustinou trochu jinak. Jednou za čas do ní přijdou biblické deště. Vyprahlou krajinou se prožene voda. Spousta vody. Probudí neviditelný život schovaný před sluncem pár centimetrů pod povrchem pouště. Uschlé keře se obalí tuhými zelenými lístky a hmyzem. Dřív neviditelná říční koryta se naplní. Oživnou zdánlivě mrtvé stromy s kořeny ukotvenými hluboko ve štěrku. Řeka Finke podrobí vyprahlá řečiště své vůli a ničivé síle. A její mělká bahnitá voda zalije nekonečné pláně a rozdává život.
Jenže taky snadno uvězní auto nebo třeba blátem polknuté boty. Utopila i moji žízeň, když jsem se napil zakalené říční vody. Té, která tu teď je. Jenom malou chvilku jsem přemýšlel, kdo v ní asi všechno bydlí a jaké to bude, když v tomhle vedru dostanu průjem. Žízeň vás rychle zbaví pochyb. A tak mávnete rukou a napijete se. Trochu. A pak hltavě až do sytosti.
„Terra Australis.” Slova, která mi s horkem rezonují v hlavě. Do rozpáleného písku rozkládám nesmyslně velkou mapu. Tak metr na metr padesát. Moc toho na ní není. Je celá žlutá, jako by ji namaloval Vincent van Gogh. Oblast řeky Finke je zobrazená v obdélníčku tak jeden krát dva centimetry.
„Jistě…, to není jako práce s buzolou, děti,“ rozesměje mě úryvek z Pelíšků, který mi přehřátý mozek předložil k pobavení.
Orientace ale tady chce víc než buzolu. Nadhled. Vůli a přesvědčení. Že najdu místo, které poznám a které mi poskytne naději.
Třeba Boggy Hole. S podzemním pramenem čisté vody a vyznačenou cestou, která snad vede k lidem.
„Boggy Hole! Yes! Beautiful place!!“, řekl mi o něm s nadšením jeden Aboriginec.
Jenže zatím je to jenom malá tečka na mé obrovské mapě.
Kroužím už dvě hodiny pustinou a snažím se udržet směr na sever. Kličkuju. Tlustá žlutá pavoučí vlákna natažená mezi keři mi nesmlouvavě zahrazují cestu. Sedí na nich nespočet osminohých strážců, kteří jsou otrávení z našeho setkání stejně jako já.
Nemám rád pavouky! A těch místních se trochu bojím. Hluboké řečiště plné kalné vody mi připadá snesitelnější. Dávám si batoh nad hlavu a po prsa ve vodě znovu brodím. Na druhý břeh, který je zrovna tak pustý, ale bez pavouků. Cesta tu není, ale dá se jít na sever a to je všechno, co si v tu chvíli přeju.
Roste tu vysoká šedostříbrná tráva. „Ideální místo pro hady,“ napadá mě. Jestli nemám rád pavouky, co hezkého můžu říct k hadům.
Našel jsem kus železné tyče. Byla rezavá, ulomená z nějakého dávno pohřbeného plotu a špatně se držela. Ale v tu chvíli mi připadala jako meč. Máchal jsem s ní trávou a bušil do země. A u toho se smál. Sobě i hadovi.
Tak jsem šel. Po pás ponořený ne už do řeky, ale do stříbrné trávy. Máchal jsem kusem rezavého železa a cítil se jako někdo, komu se to všechno jenom zdá.
Probral mě až západ slunce a malý potok, který z něho přitékal. Díky němu jsem věděl, kde jsem.
„Nic lepšího se už nestane,“ uvědomil jsem si. Mohl jsem konečně zastavit. S batohem jsem sundal všechny obavy dne a odložil je do zátoky s nízkou červenou skálou a bílou pláží.
Rezavou tyč jsem zarazil do písku jako by to byl Excalibur a pověsil na ní mokré boty. Rozdělal jsem oheň a pozoroval hvězdy, které se probouzely na tmavomodrém nebi a spiklenecky na mě mrkaly.
„Máš, co jsi chtěl?“ ptaly se.
Pokorně jsem přikývl. Ano, mám. Vím, kde jsem. Na mapě i ve skutečnosti. A v myšlenkách s těmi, od kterých jsem odešel a slíbil jim, že se vrátím.
Navazuje na Cesta s nejstarší řekou na planetě.
