Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

30. prosince 2017

Deník 9 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

29. ledna 1982, pátek
S Vyšehradem se to zatím nepohnulo. Šance ale pořád je. Často myslím na klid, na ticho, na samotu. Moc bych si to přála. Jinak všechno špatně – problémy s našima doma, Lubošovo neprospívání ve škole, už si mě zavolala jeho třídní prof. Peterková, abych mu domluvila, neuvědomuje si, že jsem proti němu malá holka…
Taky moje nezdravé zdraví.

Dnes jsme dostali vysvědčení, což mi pochopitelně na radosti nepřidalo. To Lubošovo je přímo úděsné, jako by se na všechno vykašlal. Bojím se, že jestli se nedostane na nějakou, jakoukoliv vysokou školu, půjde už za půl roku(!) neznámo kam na vojnu. On to nějak nechápe, říká, že po něm chci nemožné, když ho nutím do učení. Měla bych konečně pochopit, že je o dva roky starší, situaci si určitě uvědomuje taky a já to musím nechat na něm. Musím.

1. února 1982, pondělí
Lubošův maturitní ples! Neuvěřitelné, Luboš a jeho kamarádi, jsou to dospělí lidé a slaví maturitu, kterou ještě nesložili. Celý ples v Lucerně byl uhoněný, uspěchaný, plný nervozity, přitom dojemně hezký. Rozhodně když spolu jdeme někam, kde na nás není upřeno tolik očí, je to ale příjemnější. Doma to moc příjemné není, tedy spíše naopak. Už jenom vysvětlit jim, že na jeho ples přece musím. Šaty jsem si musela půjčit. Dnes jsme šli s Lubošem z Prahy pěšky až na Karlštejn, nevěřila bych, že to zvládnu. Mlha, zima, mně ale připadalo, že svítí slunce. Tak krásný to byl den.

26. března 1982, pátek
Je to hrozné, už je pravda to, o čem jsem zatím jenom slyšela nebo četla v novinách. Jediná možnost, kterou vidím, je utéct z domova. Zmizet, uniknout, nebýt a už se nevrátit. Mít kam jít! Je mi špatně z každé hysterické scény, které se u nás teď odehrávají často. Po nich následuje dusno, mlčení, takže si vymýšlím důvody, jen abych nemusela domů. Únavný, slzavý, utrápený kolotoč, který se nezastaví, nemůže zastavit, dokud budu v tomhle bytě. Moje nade vše povznesená máma (která tuším z domova utekla v patnácti letech) se nezajímá o nic jiného, než „aby se tatínek nezlobil a aby tady byl klid!“. Můj táta je zase posedlý představou, abych se „nedostala do průseru“. Asi už dávno zapomněl, jak s mámou bydleli na březích Labe. Jinak táta pěstuje svaly, nakupuje slušivé svetříky, ve společnosti kámošů v hospodě platí za světáka a volnomyšlenkáře. Doma se chová jako měřítko na všechno, univerzální rádce. 67 Nejvíc mu záleží na tom, aby jeho doma vycepovaná četa vypadala venku jako dobrovolný demokratický svaz. A máma se nepostaví, neprotestuje, hlavně aby byl KLID! Poslouchám, co všechno pro nás táta udělal, jako by nebylo normální, že se člověk stará o svoji rodinu? Nechám já snad svoje dítě jednou bydlet na ulici nebo umřít hlady?

27. března 1982, sobota
Narozeniny Standy Sýkory, jeho sympatická Káťa Sidonová* a celá parta. Závěr jsem zkazila, musela jsem totiž brzy domů – a když mě Luboš doprovodil do Krkonošské, stála jsem najednou před domem a brečela a brečela. Všechno na mě padlo, že se tam musím vrátit, že se musím dívat na ty zachmuřené obličeje, že nevidím východisko. Byl z toho špatný, smutný, on to z domova vůbec nezná. 7. dubna 1982, středa Jak mě tak Luboš utěšoval, nestihl metro a utíkal celou cestu domů – z Vinohrad až na Pankrác. Komentoval to naštěstí s humorem: „To nevadí, tak jsem se proběhl, nezlobím se na tebe, chápu tě… popravdě, sám nevím, co bych na tvém místě dělal.“ Vůbec jsem se poslední dobou nesvěřovala prababičce Rothové, je chudák nemocná, a ona mi dnes najednou zavolala! Že ví, že sháním bydlení, a že na mě přepsala, respektive že mi odkázala svůj byt. Jsem z toho vyřízená – nechci přece, aby už nebyla prababička – a jako proti své vůli, najednou jsem si představila tu garsonku, kam jsme chodili s Lubošem zalévat kytky, když ona byla v nemocnici – stůl, židle, postel, poličky, starý ušák, knížky všude. Starý, malý, zašlý byt. Stydím se sama před sebou. Babička mě už asi zblbla svým přemítáním o bytě a nábytku a povlečení a ubrusech – má na to v osmdesáti letech nárok, ale já bych měla mít rozum. Lubošovi raději nic zatím neřeknu, budeme hledat dál sami.

14. dubna 1982, středa
Krásný den. Ve škole přijímací zkoušky, měli jsme být na nějaké nesmyslné brigádě, takže jsme s Luckou, Káčou a Kamilou prostě zdrhly. Šly jsme ke Kamile, kde jsme si celý den povídaly a vařily čaj. Měla jsem velkou radost, protože takhle už jsem s holkami dlouho neměla možnost mluvit. Kamarádky moje zlaté… Mluvily jsme docela vážně o tom, že i když má někdo štěstí na lásku, přátelé a kamarádi jsou pořád hodně důležití. Že my holky máme štěstí na tu partu kolem Omastku a že se Lubošovi a spol. podařila výjimečná věc. Kolem jedné kapely, která veřejně ještě nezahrála ani tón, se jim podařilo shromáždit spoustu lidí, pro které to něco znamená, kterým ty texty mluví z duše a není to pro ně jenom legrace a zábava. Luboš se teď nadšeně vrhl do organizování prvního veřejného koncertu a já jsem na něj pyšná, jak je do všeho hrrr a zároveň schopný seriózní akce. Registrovat, uspořádat, ozvučit, pozvánky vyrobit, a pak to hlavní – hrát a zpívat!


21. dubna 1982, středa
Jenže nepříjemnosti! Luboš dostal předvolání k výslechu na Bartolomějskou, a jako by někdo hodil bombu mezi kluky i mezi nás dva. Někdo někde něco vykládal, co neměl? Máme mezi sebou někoho, na koho si máme dávat pozor? A jak ho poznat? Blíží se jim maturita a podobné předvolání je to poslední, co teď kluci potřebují. Písemné maturity mají za sebou a přiznávali jednotlivě, že jsou pěkně nervózní a že za to možná jeden koncert ani nestojí?

------------------------------------------------------------

* Kateřina Sidonová, spolužačka, spisovatelka. Její tatínek, spisovatel Karol Sidon, byl tou dobou už vystěhovaný v západním Německu. Dnes pražský rabín.

Žádné komentáře:

Okomentovat